26 Cdo 220/2002
Datum rozhodnutí: 09.01.2003
Dotčené předpisy: § 712 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 220/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně D. V. (dříve K.), proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 150/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2001, č. j. 18 Co 61/2001-42, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. září 2000, č. j. 5 C 150/2000-24, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu o 2 pokojích a kuchyni s příslušenstvím, II. kat., ve 4. poschodí domu čp. 1118 v P., Č. 4 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že jediným nájemcem tohoto bytu bude žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 2001, č. j. 18 Co 61/2001-42, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud shledal správnými výroky týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude s ohledem na souhlas žalovaného, stanovisko pronajímatelky (§ 705 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění dále jen obč. zák. ) a zájem dcery žalobkyně, která studuje a žije s ní ve společné domácnosti dále jako nájemkyně užívat žalobkyně. Neztotožnil se však s výrokem, v němž soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaného z bytu na zajištění náhradního bytu (podle § 712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dovodil, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž lze vyklizení žalovaného z bytu podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. podmínit zajištěním toliko náhradního ubytování. Přitom důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného ustanovení spatřoval v krátkodobosti vzájemného soužití účastníků (účastníci uzavřeli manželství dne 15. září 1994 a již dne 12. května 1999 podala žalobkyně návrh na rozvod manželství), v tom, že žalobkyně byla nájemkyní předmětného bytu již v době před uzavřením manželství s žalovaným, že právo společného nájmu předmětného bytu vzniklo až uzavřením manželství účastníků, a že žalovaný neměl před uzavřením manželství s žalobkyní právní důvod k užívání jiného bytu; při posuzování otázky bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. přihlédl rovněž k věku účastníků a dále také k tomu, že jejich konfliktní soužití po rozvodu manželství je stresujícím faktorem pro oba, a že zajišťování náhradního bytu pro žalovaného by bylo vzhledem k majetkovým poměrům především na straně žalobkyně prodlužováním této nepříznivé situace.

Proti měnícímu výroku (výroku o bytové náhradě) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl, že skutková zjištění, týkající se důvodů, pro něž bylo manželství účastníků rozvedeno, a jejich majetkových poměrů, nemají oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti dodal, že pokud by odvolací soud provedl důkaz rozvodovým spisem účastníků, zjistil by, že vina na rozvratu manželství nespočívá na straně žalovaného, neboť to byla právě žalobkyně, která na rozvodu manželství trvala. Jde-li o (nepříznivé) majetkové poměry účastníků, především pak žalobkyně, zde odvolací soud podle žalovaného přehlédl, že jsou spoluvlastníky nemovitosti v H. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru o naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž lze ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. podmínit vyklizení rozvedeného manžela z bytu zajištěním toliko náhradního ubytování. Podle názoru žalovaného totiž odvolací soud pokládal za důvody zvláštního zřetele hodné (podle citovaného ustanovení) okolnosti, jež jsou významné pro určení, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce (ve smyslu § 705 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 705 odst. 3 obč. zák.), tj. zásluhy na získání bytu, trvání manželského soužití a důvody rozvratu manželství. Dále namítl, že nebylo-li prokázáno, že jeho majetkové poměry jsou natolik dobré, aby si vyšší formu bytové náhrady pořídil sám, nemohou být nepříznivé majetkové poměry žalobkyně pokládány za důvod zvláštního zřetele hodný pro přisouzení toliko náhradního ubytování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a mimo jiné rovněž zdůraznila, že žalovaný z důvodu uzavření manželství o žádný byt nepřišel, jenom na kvalitě bydlení získal .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 11. září 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 27. dubna 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. dále opět jen o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku o bytové náhradě). V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů od právní moci rozsudku, do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání se tak omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného z bytu podmíněna zajištěním toliko náhradního ubytování. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o bytové náhradě, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací námitka, že skutková zjištění, týkající se majetkových poměrů účastníků a důvodů, pro něž bylo jejich manželství rozvedeno, nemají oporu v provedeném dokazování, není důvodná. Především je zapotřebí zdůraznit, že důvody, pro něž bylo manželství účastníků rozvedeno (příčiny rozvratu manželství), nepokládal odvolací soud za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. Nebyly-li tyto okolnosti při posouzení věci podle citovaného ustanovení pro odvolací soud významné, nelze v tomto ohledu už z tohoto důvodu usoudit na naplněnost dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Pro úplnost však lze rovněž připomenout, že odvolací soud opakoval (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) u odvolacího jednání dne 27. dubna 2001 důkaz čtením rozvodového spisu účastníků sp. zn. 5 C 301/99 Obvodního soudu pro Prahu 3 a vzal z něj stejně jako soud prvního stupně správně za prokázáno, že nelze shledat zavinění na rozvratu manželství výlučně na straně žalobkyně či žalovaného . Skutkové zjištění o (nepříznivých) majetkových poměrech žalobkyně odvolací soud učinil z její účastnické výpovědi. Žalobkyně totiž mimo jiné uvedla, že aby zajistila dceři a sobě potřebné životní podmínky vykonává ještě další zaměstnání, uklízí po práci kanceláře . Byť lze připustit, že finanční situace žalobkyně se výkonem dalšího zaměstnání zajisté vylepšila, je nepochybné, že její majetkové poměry nejsou dobré, neboť logicky vzato v případě dobrého finančního zajištění by další práci nevykonávala. Na uvedeném zjištění nic nemění ani to, že spolu s žalovaným je spoluvlastnicí nemovitosti v H. Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které v tomto směru z provedených důkazů vyplynuly, a které jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že ze zjištěného skutkového stavu věci lze v daném případě usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních, kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. výjimečně rozhodnout, že rozvedený manžel má právo nikoliv na náhradní byt, tedy vyšší formu bytové náhrady, což je v těchto věcech pravidlem, nýbrž jen na náhradní ubytování jako nižší formu bytové náhrady, připadající v úvahu podle citovaného ustanovení právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, rozhodne soud na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude byt dále užívat jako nájemce. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).

Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těchto případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady náhradní ubytování. Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Přitom v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. přihlíží soud také k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům.

Především lze dovolateli dát za pravdu v tom, že jde-li o formu bytové náhrady ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., nelze klást k tíži vyklizovaného rozvedeného manžela (v daném případě žalovaného) jako důvod zvláštního zřetele hodný (podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.) nepříznivé majetkové poměry toho z rozvedených manželů, který byl po zrušení práva společného nájmu bytu manželů určen dalším nájemcem bytu (podle § 705 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 705 odst. 3 obč. zák.), tj. v daném případě žalobkyně. Je tomu tak mimo jiné i proto, že nemůže-li ten, v jehož prospěch byla rozhodnutím soudu stanovena jiným osobám povinnost vyklidit byt, zajistit bytovou náhradu (ve smyslu § 712 obč. zák.), může požádat o zajištění této náhrady u obce, na jejímž území je byt, který má být vyklizen; přitom o zajištění bytové náhrady pro toho z rozvedených manželů, který podle rozhodnutí soudu má povinnost po zrušení společného nájmu se z bytu vystěhovat, může požádat kterýkoliv z rozvedených manželů (srov. § 1 odst. 1 a 2 ve spojení s § 2 až § 4 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Lze se ztotožnit rovněž s námitkou, že odvolací soud pokládal (zčásti) za důvody zvláštního zřetele hodné (podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.) také okolnosti, jež jsou obecně významné pro určení, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce (ve smyslu § 705 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 705 odst. 3 obč. zák.), tj. v daném případě zásluhy na získání bytu a dobu trvání manželského soužití (nikoliv však již důvody rozvratu manželství) srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na druhé straně však nelze pominout, že při určení, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce (§ 705 odst. 1 věta druhá obč. zák.), vycházely v daném případě soudy obou stupňů ze souhlasu žalovaného, stanoviska pronajímatelky a zájmu dcery žalobkyně, která studuje a žije s ní ve společné domácnosti. Naproti tomu za důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.) pokládal odvolací soud vedle již zmíněných okolností rovněž to, že právo společného nájmu bytu vzniklo až uzavřením manželství účastníků, a dále zejména to, že žalovaný neměl před uzavřením manželství s žalobkyní právní důvod k užívání jiného bytu. Přitom správnost tohoto skutkového zjištění v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. ani zpochybněna nebyla. Se závěrem, že toto skutkové zjištění ve spojení s věkem účastníků a s tím, že právo společného nájmu bytu vzniklo až uzavřením jejich manželství, je způsobilé naplnit předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. se dovolací soud ztotožňuje. Nesvědčil-li totiž žalovanému v jeho věku před uzavřením manželství s žalobkyní právní důvod k užívání jiného bytu a vzniklo-li právo společného nájmu bytu až uzavřením manželství účastníků, není zde dán žádný rozumný důvod pro postup podle § 712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák. a naopak lze na základě tohoto skutkového zjištění usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro přisouzení toliko náhradního ubytování (podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.). Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. ledna 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu