26 Cdo 2193/2015
Datum rozhodnutí: 21.09.2015
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.



26 Cdo 2193/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Mgr. L. Z. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně městě, Pražákova 1008/69, proti žalovanému JUDr. L. Č. , zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně Zábrdovicích, Příkop 843/4, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 35/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2015, č. j. 15 Co 256/2014-115, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2015, č. j. 15 Co 256/2014-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem nebytové jednotky č. 5 garáže ev. č. 10 nacházející se v objektu postaveném na parcelním čísle 997/204 pro katastrální území K, obec (dále jen předmětná garáž , resp. garáž a předmětný dům ). V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (jejím doplňku) především uvedl, že na základě tam specifikované převodní smlouvy mu svědčí vlastnické právo k předmětné garáži, která podle jeho mínění není předmětem evidence v katastru nemovitostí, a že totéž právo si osobuje i žalovaný, který garáž v současnosti užívá a jehož jako jejího vlastníka eviduje rovněž společenství vlastníků nebytových jednotek nacházející se v předmětném domě (dále též jen Společenství ). Dodal, že změny v evidenci Společenství může dosáhnout jedině na podkladě rozhodnutí, jímž soud určovací žalobě vyhoví, a že vzhledem k tomu má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. května 2014, č. j. 49 C 35/2013-84, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 3 Cdon 1338/96 především dovodil, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Uvedené právní názory pak na danou věc aplikoval tak, že zde určovací žaloba postrádá preventivní charakter, neboť žalovaný do (tvrzeného) vlastnického práva žalobce již zasahuje (užíváním garáže). Přitom odpovídající prostředek nápravy tohoto (údajně protiprávního) stavu představuje žaloba na splnění povinnosti. Tento prostředek právní ochrany ostatně žalobce využil a skrze něj se v řízeních vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 61/2013 a 42 C 62/2013 domáhá po žalovaném vyklizení garáže a vydání bezdůvodného obohacení (za užívání garáže bez právního důvodu). Žalobce pak určovací žalobou nesleduje ani dosažení shody mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, jelikož podle jeho názoru předmětná garáž nepodléhá katastrální evidenci. Žaloba tudíž není způsobilá zabránit dalšímu rozmnožování rozepří účastníků ohledně sporného (vlastnického) práva, nýbrž ve skutečnosti sama představuje zcela zbytečný soudní spor. Proto uzavřel, že žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. ledna 2015, č. j. 15 Co 256/2014-115, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). K odůvodnění tohoto právního závěru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. prosince 1924, sp. zn. Rv 11795/24 (Vážný 4498), a konstatoval, že doktrína o nepřípustnosti určovací žaloby v situaci, kdy lze žalovat na plnění, není bezvýjimečná, a že za nedovolenou při možnosti žaloby na plnění ji lze pokládat jen tehdy, jestliže neslouží potřebám praktického života, nýbrž vede ke zbytečnému rozmnožování nebo zdražování sporu. Kde se jí však zjednává pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se jí žalobě o plnění, bude určovací žaloba přípustná přesto, že je možná i žaloba na plnění. V návaznosti na to dovodil, že v poměrech souzené věci bude rozhodnutím o vlastnictví garáže nastolen stav právní jistoty ohledně tohoto (sporného) práva a vytvoří se pevný právní základ pro právní vztahy účastníků. Podle jeho názoru totiž dotčené rozhodnutí jednak bude mít význam pro probíhající řízení o vyklizení garáže a vydání bezdůvodného obohacení a jednak zabrání i dalšímu rozmnožování soudních sporů, zejména žalobcem avizovanému určení členství ... ve společenství vlastníků nebytových jednotek , byť současně zdůraznil, že Společenství není účastníkem tohoto řízení, a proto ani (případné) žalobě vyhovující rozhodnutí pro něj nebude závazné. Dodal, že nicméně z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který v katastru nemovitostí zapsán není . Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 2 o. s. ř. a věc mu s odkazem na ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. a odůvodnil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání vyjádřil nesouhlas s názorem, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Nejprve však předeslal, že účelem určovací žaloby je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce předtím, než do něj bylo zasaženo, a proto taková žaloba není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je žalobci k dispozici žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o. s. ř.; v takovém případě totiž prevence pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva. Zde se dovolával usnesení Nejvyššího soudu z 9. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 2521/2008, a zmínil také rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 1338/96, na které odkázal soud prvního stupně. Vycházeje z řečeného pak namítl, že úvaha odvolacího soudu o přípustnosti určovací žaloby v dané věci neobstojí už proto, že žalobce se po něm současně domáhá vyklizení garáže a vydání bezdůvodného obohacení. Podle jeho názoru je navíc citovaná úvaha vnitřně rozporná. Odvolací soud totiž na jedné straně hovoří o tom, že rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé zabránit dalšímu rozmnožování soudních sporů, zejména sporu o členství žalobce ve Společenství, a na straně druhé připouští, že ani (případné) žalobě vyhovující rozhodnutí nebude pro dotčené společenství závazné. Z toho dovozoval, že žaloba měla být zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Podle jeho přesvědčení však žaloba v dané věci nemůže být opodstatněná rovněž proto, že z příčin rozvedených v dovolání svědčí vlastnické právo ke garáži jemu a nikoli žalobci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání předně vyslovil názor, že žalovaný nedostál požadavku na vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Poté vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 dále opět jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání vyhovuje předepsaným náležitostem (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Naproti tomu podle citovaného ustanovení není dovolání přípustné pro řešení otázky vlastnictví garáže, neboť na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustálené judikatury existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 písm. c/ o. s. ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na žádaném určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky z 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. V soudní praxi přitom nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že uvedené závěry neplatí bezvýhradně a že prokáže-li žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou při možnosti žaloby na plnění lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se však určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o. s. ř. (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní judikatura).

Vzhledem k řečenému lze odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že doktrína o nepřípustnosti určovací žaloby v situaci, kdy lze žalovat na plnění, není bezvýjimečná. Z posléze uvedených příčin však o takovou výjimku v projednávané věci nejde.

V posuzovaném případě žalobce odůvodnil podmínku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení potřebou dosáhnout změny v evidenci Společenství, které namísto něj považuje za vlastníka garáže dovolatele. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že uvedená podmínka je naplněna tehdy, jestliže rozhodnutí, jímž soud určovací žalobě vyhoví, je objektivně způsobilé založit pevný právní základ pro sporné právní vztahy účastníků řízení, a nikoli (též) pro jiné právní poměry odlišného okruhu subjektů (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 4365/2014). Pro účely posouzení preventivní funkce žaloby je tudíž bez právního významu okolnost, že se jí (snad) předejde soudnímu sporu o existenci právního vztahu mezi žalobcem a Společenstvím. Navíc objektivně vzato ani ohledně tohoto sporu neskýtá dostatečnou záruku jeho odvrácení, jelikož rozhodnutí o žádaném určení (ať už jakékoliv) nemůže být závazné pro Společenství, které není účastníkem daného řízení (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.). Naproti tomu v rámci úvahy o preventivní funkci žaloby nelze opomenout, že dovolatel do tvrzeného (vlastnického) práva žalobce již zasahuje (užíváním garáže). Žalobce proto má možnost domoci se poskytnutí ochrany spornému právu žalobou o splnění povinnosti (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), ba co víc, této možnosti již využil a v řízeních vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 61/2013 a 42 C 62/2013 se po dovolateli domáhá vyklizení garáže a vydání bezdůvodného obohacení. Přitom v obou těchto řízeních jak vyplývá z podstaty v nich uplatněných nároků bude muset soud řešit otázku vlastnického práva ke garáži jako otázku předběžnou a neexistuje jediný rozumný důvod, proč by její řešení mělo být nově přesouváno i do řízení o žalobě na určení. Zbývá dodat, že nesleduje-li žalobce stran sporného práva ani dosažení shody mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, není zřejmé, jakým způsobem by mohla určovací žaloba zjednat jistotu v právních vztazích účastníků efektivněji než doposud podané žaloby na plnění.

Z uvedeného vyplývá, že žaloba v této věci postrádá preventivní charakter, neboť neslouží potřebám praktického života, nýbrž vede jen k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi účastníky. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani úvaha odvolacího soudu, že z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který v katastru nemovitostí zapsán není . Předně nutno podotknout, že v poměrech souzené věci je daná úvaha poněkud zavádějící, neboť v tomto případě není příčinou rozepře účastníků zápis sporného práva v katastru nemovitostí. Obecně však lze říci, že žalobce je povinen tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá existence naléhavého právního zájmu, bez ohledu na to, zda se domáhá určení vlastnického práva k věci, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nebo k věci, která katastrální evidenci nepodléhá, a jen z toho, že v každém z těchto případů dostojí uvedené povinnosti doložením (typově) odlišných okolností, nelze usuzovat na rozdílné právní postavení jednotlivých vlastníků z hlediska dostupnosti právní ochrany jejich vlastnického práva.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ho zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2015

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu