26 Cdo 2193/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 2193/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. Mgr. V. P., za vedlejšího účastenství Bc. H. P. K., na straně žalovaného, zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 288/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008, č.j. 25 Co 538/2008-544, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č.j. 4 C 288/98-290, zrušil společný nájem bytu č. 6 sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v 1. poschodí domu čp. 537, or. č. 19, v ulici K R., v P. 5 J. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že výlučnou nájemkyní bytu je žalobkyně, žalovanému uložil byt vyklidit a předat žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.


Městský soud v Praze (soud odvolací) k odvolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č.j. 25 Co 36/2007- 404, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně


a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Usnesením ze dne 25. 11. 2008, č.j. 25 Co 538/2008-544, odvolací soud (poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 10. 2007, č.j. 4 C 288/98-479, zrušil své dřívější usnesení ze dne 24. 11. 2006, č.j. 4 C 288/98-377, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalovaného pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání) odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 11. 2005, č.j. 4 C 288/98-290; současně rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že i když dodatečně odpadla překážka, pro kterou bylo zastaveno řízení o odvolání žalovaného ve věci samé, byl rozsudek soudu prvního stupně v mezidobí již přezkoumán odvolacím soudem na základě odvolání vedlejší účastnice a ve věci samé již bylo pravomocně rozhodnuto v odvolacím řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že odvolání žalovaného se stalo tzv. bezpředmětným v důsledku okolností, které nastaly po vydání rozsudku soudu prvního stupně a ohledně tohoto postupu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002.


Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) odst. 3 o.s.ř. , a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání uvedl, že .. je podáno ve lhůtě dle ust. § 240 odst. 3 o.s.ř. . Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.


Vedlejší účastnice se ve vyjádření ztotožnila s podaným dovoláním.


Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.


Dovolání je opožděné.


Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu


o dovolání (§ 240 odst. 3 věta první o.s.ř.). Neobsahuje-li rozhodnutí poučení


o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§ 240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Podle § 57 odst. 2 o.s.ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle odstavce 3 téhož ustanovení lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.


Jak vyplývá z obsahu spisu (srov. doručenka na čl. 546 p.v. spisu), usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalovanému k rukám jeho zástupce dne 11. prosince 2008 (čtvrtek). Od data doručení napadeného rozsudku začala plynout žalovanému dvouměsíční lhůta, jejíž poslední den připadl ve smyslu § 57 odst. 2 věty první o.s.ř. na 11. února 2009 (středa). Podal-li žalovaný dovolání faxem dne 10. března 2009 a doplnil jej osobně podáním podaným u soudu prvního stupně dne 12. března 2009 (viz otisk podacího razítka soudu prvního stupně na č.l. 558 spisu) přičemž z obsahu spisu se nepodává, že by odvolacím soudem bylo vydáno opravné usnesení stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty podle § 240 odst. 1 o.s.ř. Dovolateli nelze přisvědčit, že by mu svědčila delší lhůta pro dovolání stanovená v § 240 odst. 3 o.s.ř. Ustanovení § 240 odst. 3 věta první o.s.ř., podle něhož dovolatel není vázán zákonnou dvouměsíční lhůtou pro podání dovolání, míří na případy, kdy účastník byl poučen o delší než zákonné lhůtě. O takový případ v dané věci zjevně nešlo. Ustanovení § 240 odst. 3 věta druhá o.s.ř., podle něhož lze podat dovolání ve čtyřměsíční lhůtě, je určeno pro případy, kdy rozhodnutí neobsahuje poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné. V projednávané věci obsahovalo napadené usnesení odvolacího soudu poučení o dovolání, že proti usnesení není dovolání přípustné. Odvolací soud tak poskytl řádné poučení o nepřípustnosti dovolání proti jeho usnesení, když dovolání proti usnesení o odmítnutí odvolání podle § 218 o.s.ř., ale ani proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání podle § 218 písm. c) o.s.ř. (jak bylo napadené usnesení odůvodněno), není přípustné podle žádného v úvahu přicházejících ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.


Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218a o.s.ř. odmítl (pro opožděnost), aniž se zabýval otázkou advokátního zastoupení dovolatele (§ 241b odst. 2 o.s.ř.), jež by přicházelo v úvahu, pokud by dovolatel sám nesplňoval předpoklady stanovené v § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.


Pro úplnost lze dodat, že i v případě, že by dovolání nebylo podáno opožděně, muselo by být odmítnuto pro nepřípustnost podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. a § 218 písm. c) o.s.ř., neboť dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání (lhostejno z jakých důvodů), není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je podle § 229 odst. 4 o.s.ř. žaloba pro zmatečnost (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1255 s.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3, neboť žalovaný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalovanému. Vedlejší účastnice na straně žalovaného nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, když jí podporovaný účastník řízení procesně zavinil odmítnutí dovolání.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 24. června 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu