26 Cdo 2176/2004
Datum rozhodnutí: 01.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2176/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně H., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované I. F., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 21/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2003, č. j. 12 Co 483/2003-46, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Tachově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. dubna 2003, č. j. 4 C 21/2003-27, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 8, I. kategorie, o velikosti 1+3, ve III. podlaží domu číslo popisné 259, (dále jen předmětný byt , resp. byt ), dané žalobcem žalované , určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal mimo jiné za zjištěno, že ke dni podání výpovědi z nájmu bytu nezaplatila žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) žalobkyni (pronajímatelce) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od 1. května 2001 od 30. listopadu 2002, že za uvedenou dobu dluží z tohoto titulu částku 67.026,- Kč, že se nachází v tíživé finanční situaci a že přislíbila úhradu dlužné částky do tří měsíců. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ). Za této situace žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu upraveného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyhověl. O bytové náhradě pro žalovanou rozhodl podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu citovaného ustanovení) spatřoval v tíživé finanční situaci žalované a v jejím slibu dlužnou částku uhradit do tří měsíců.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2003, č. j. 12 Co 483/2003-46, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a také s jeho právním závěrem o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Dále dovodil, že pro posouzení věci nejsou relevantní námitky uvedené žalovanou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (do její výchovy byl svěřen vnuk, je si vědoma porušování povinností nájemce, avšak vzniklý dluh chce splácet, musí finančně vypomáhat svým dcerám, které se rozvádějí a z nichž jedna má sedmiměsíční dceru a druhá pečuje o tři děti, ona samotná má syny J. a A. a dceru G. a ve své péči má také šestiletého vnuka M. a jednadvacetiměsíčního postiženého J.); v této souvislosti dodal, že zmíněné skutečnosti soud prvního stupně již zohlednil při rozhodování o bytové náhradě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná nezastoupená advokátem dovolání (dále jen vlastnoručně sepsané dovolání ), které následně doplnila podáním sepsaným zvoleným advokátem (dále jen advokátní podání ).

Ve vlastnoručně sepsaném dovolání (doručeném soudu prvního stupně dne 20. listopadu 2003) napadla s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) rozsudek odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Uvedla, že je si vědoma porušování povinností nájemkyně bytu, neboť řádně neplatila nájemné. Na svou obranu však namítla, že žije sama se čtyřmi dětmi, jejichž poměry v dovolání popsala, že jí byl svěřen do výchovy vnuk M., že vnuk je od roku 2000 vážně nemocen, že dne 16. září 2002 byl do její výchovy svěřen další vnuk, který je také vážně nemocen, že musí finančně vypomáhat dalším dvěma dcerám a že v důsledku toho se dostala do finančních potíží. Navrhla, aby z důvodu nesprávného posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. dovolací soud zrušil rozsudek o vystěhování a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V advokátním podání předaném k poštovní přepravě dne 21. dubna 2004, kterým bylo vlastnoručně sepsané dovolání doplněno, naproti tomu brojí opět s přihlédnutím k jeho obsahu proti výroku potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě v podobě náhradního ubytování, a uvádí, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) pro přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního bytu. I zde však odkázala na své osobní poměry, zmínila děti, k nimž má vyživovací povinnost, poukázala na rozsudky Okresního soudu v Tachově z 29. července 1997, sp. zn. P 113/97, a z 16. září 2002, sp. zn. P 117/2001, jimiž byli do její výchovy svěřeni nezletilí vnuci M. a J., popsala jejich zdravotní postižení, vyjádřila se k poměrům svých dalších dvou dcer a uvedla, že do tíživé finanční situace se dostala proto, že musela finančně podporovat právě tyto dcery. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nepřehlédl, že napadený rozsudek odvolacího soudu, který obsahuje správné poučení o dovolání, byl žalované (tehdy nezastoupené advokátem) doručen do vlastních rukou dne 14. listopadu 2003 (viz dodejku na č. l. 47). Současně shledal, že vlastnoručně sepsané dovolání doručené soudu prvního stupně dne 20. listopadu 2003 obsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Vzhledem k tomu mohli účastníci (tj. rovněž žalovaná) měnit dovolací důvody (včetně jejich obsahové konkretizace) a rozsah, v němž se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen po dobu trvání zákonné (dvouměsíční) lhůty pro podání dovolání (§ 242 odst. 4 o.s.ř.), tj. v daném případě do středy 14. ledna 2004 (§ 58 odst. 2 o.s.ř.). Bylo-li proto advokátní podání, jímž byly ve skutečnosti změněny dovolací důvody i rozsah, ve kterém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, podáno k poštovní přepravě dne 21. dubna 2004, stalo se tak až po marném uplynutí zákonné dovolací lhůty; za této situace k němu dovolací soud přihlížet nemůže.

Dovolací soud shledal, že vlastnoručně sepsané dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že následně (dodatečně) byla splněna rovněž podmínka povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž mimo jiných rovněž na závěru, že pro posouzení věci nejsou relevantní námitky uvedené žalovanou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (do její výchovy byl svěřen vnuk, je si vědoma porušování povinností nájemce, avšak vzniklý dluh chce splácet, musí finančně vypomáhat svým dcerám, které se rozvádějí a z nichž jedna má sedmiměsíční dceru a druhá pečuje o tři děti, ona samotná má syny J. a A. a dceru G. a ve své péči má také šestiletého vnuka M. a jednadvacetiměsíčního postiženého J.) a že tudíž výpověď z nájmu bytu (podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Posléze zmíněný právní závěr, jehož správnost byla vlastnoručně sepsaným dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu o věci samé nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H. BECK). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že ke dni podání výpovědi z nájmu bytu nezaplatila žalovaná nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od 1. května 2001 od 30. listopadu 2002, že za uvedenou dobu dluží z tohoto titulu částku 67.026,- Kč, že se nachází v tíživé finanční situaci a že přislíbila úhradu dlužné částky do tří měsíců. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění uzavřel, že pro posouzení věci nejsou relevantní shora uvedené námitky obsažené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. námitky obsahově totožné s námitkami uplatněnými ve vlastnoručně sepsaném dovolání, a že tudíž výpověď z nájmu bytu (podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od uvedené judikatury. Jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. prosince 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu