26 Cdo 2173/2004
Datum rozhodnutí: 18.11.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2173/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. B. K., 2/ JUDr. M. K., o přivolení k výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 76/2002, o dovolání žalované 2/ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, č.j. 29 Co 196/2004-71, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 30. dubna 2004, č.j. 29 Co 196/2004-71, potvrdil usnesení ze 5. března 2004, č.j. 9 C 76/2002-60, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) zastavil odvolací řízení, rozhodl o nákladech řízení a zastavil řízení o návrhu žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků. Zastavení odvolacího řízení bylo odůvodněno nezaplacením soudního poplatku z odvolání a poukazem na ustanovení § 2 odst. 5, § 4 odst. 1 písm. b/, § 7 a § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalovaná 2/ podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). V něm namítala, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a žádala, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení není však usnesením ve věci samé. Věcí samou se rozumí nárok, který je předmětem řízení (v daném případě nárok na přivolení k výpovědi z nájmu bytu). Napadeným usnesením o tomto nároku věcně rozhodováno nebylo. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Podle § 239 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. je sice přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, avšak pouze pokud k zastavení řízení došlo podle § 104 odst. 1 o.s.ř. (pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení), popř. podle § 107 odst. 5 o.s.ř. (neumožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení poté, co v jeho průběhu některý z účastníků ztratil způsobilost být účastníkem řízení); o takový případ se však v dané věci nejedná. Z uvedeného plyne závěr, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 102).

Dovolání proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, pokud jde o zastavení řízení o návrhu žalovaného 1/ na osvobození od soudních poplatků není žalovaná 2/ oprávněna podat, neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena, přičemž z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. b/ a c/ o.s.ř.).

Žalovaná 2/ z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalobci prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. listopadu 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu