26 Cdo 2173/2002
Datum rozhodnutí: 18.02.2003
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2173/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P. 13, zastoupené advokátem, proti žalované R. H., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 383/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2002, č. j. 64 Co 3/2002-77, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. dubna 2002, č. j. 64 Co 3/2002-77, změnil v pořadí druhý, zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 7 C 383/99-61, tak, že vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 12, I. kategorie, sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství v domě č. p. 2240 v P. 5, P. ulici (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku , žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu. Předchozí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. května 2000, č. j. 7 C 383/99-26, byl ve vztahu k žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. května 2001, č. j. 39 Co 385/2000-46, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Na základě zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobkyni (pronajímatelce) nájemné za období vymezené v žalobě (za léta 1997 a 1998), že žalobkyni z tohoto titulu dluží částku 79.767,- Kč, a že nájemné neplatila ani v roce 1999, usoudily soudy obou stupňů na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ). Z provedených důkazů však vzaly rovněž za zjištěno, že žalovaná je v mimořádně svízelné osobní a sociální situaci, neboť má vážné rodinné problémy, do nichž se dostala nezaviněně v důsledku chování bývalého manžela, navíc je dlouhodobě v pracovní neschopnosti a pečuje sama o dvě nezletilé děti, na jejichž výživu otec ničím nepřispíval. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a proto žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že na výkon práva v rozporu s dobrými mravy nelze usoudit ani přes zmíněná skutková zjištění, pokud současně žalovaná v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné, resp. jeho část, neuhradila, nadále neplatí ani běžné nájemné a své finanční prostředky, včetně příspěvku na bydlení, spotřebovává pro svou rodinu; v této souvislosti uvedl, že zamítavé rozhodnutí by bylo nepřiměřených zásahem do chráněných vlastnických práv žalobkyně, žalovanou by ke změně jejího chování nevedlo a neřešilo by ani otázku zaplacení dlužného nájemného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání odvolacímu soudu vytkla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. závěru, že v daném případě nejsou naplněny důvody, pro něž je namístě podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyni odepřít. V této souvislosti namítla, že je osobou sociálně potřebnou, a že z tohoto důvodu jí také jsou poskytovány dávky sociální péče. Přitom se do této situace dostala proto, že otec nezletilých dětí trvale neplnil svou vyživovací povinnost. Byť žalobkyni byla její sociální situace známa, nevyvinula žádnou součinnost (možnost ustanovení správce nemovitosti jako zvláštního příjemce části dávek sociální péče, možnost výměny bytu, resp. určitou poradenskou činnost) a proto její postup je očividně v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a že při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. může být právně významná pouze tehdy, když nájemce v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. dlužné nájemné, resp. alespoň jeho část, uhradil a nadále platí běžné nájemné.

Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), v němž Nejvyšší soud dovodil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).

Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn. Zatímco soud prvního stupně vzhledem k tíživé sociální situaci žalované žalobu zamítl s odůvodněním, že výkon práva žalobkyně je za těchto okolností v rozporu s dobrými mravy, dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy není, a proto žalobě vyhověl. Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud sice nepřehlédl nepříznivou sociální situaci žalované a správně ji rovněž vyhodnotil jako příčinu neplacení nájemného. Dospěl však k závěru, že tíživá sociální situace nájemce bytu jako příčina neplacení nájemného nemůže sama o sobě vést k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Ve shodě s ustálenou soudní praxí pak rovněž správně dovodil, že o rozporu uplatněné výpovědi z nájmu bytu by s přihlédnutím k zájmům pronajímatele bylo lze za této situace uvažovat pouze tehdy, jestliže by žalovaná v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu alespoň část dlužného nájemného zaplatila a nadále platila rovněž běžné nájemné. Poté rovněž správně uzavřel, že za situace, kdy žalovaná neprojevila v tomto směru žádnou snahu, nelze o rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy uvažovat.

V naznačených souvislostech není možno ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.). Jestliže, jako v posuzovaném případě, nájemkyně uvedenou povinnost dlouhodobě neplní a v tomto ohledu se její chování nezměnilo ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nelze po žalobkyni pronajímatelce spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, byť nájemkyně je v tíživé sociální situaci. V opačném případě by byl současný stav v praxi neřešitelný, neboť pronajímatelce by byla upřena možnost řešit vzniklou situaci cestou výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a přitom žalovaná dluží na nájemném relativně vysokou částku a neplatí ani běžné nájemné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.

Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. února 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu