26 Cdo 2165/2006
Datum rozhodnutí: 20.02.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 2165/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhod v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce statutárního města B., zast. advokátem, proti žalovaným 1) J. N., a 2) V. N., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 341/2002, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2006, čj. 19 Co 243/2005-159, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1.025 Kč, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce, advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, čj. 19 Co 243/2005-159 potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2005, čj. 50 C 341/2002-139, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 48 o velikosti 3+1, nacházejícím se v 10. podlaží domu čp. 693/1, v B. na ulici Rolnická s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční lhůty, která počne běžet 1. dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od poskytnutí přístřeší a že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu a pronajímatelem předmětného bytu, že dal žalovaným jako společným nájemcům výpověď obsaženou v žalobě, a to z důvodu podle ust. § 711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. . Oba výpovědní důvody byly dle odvolacího soudu uplatněny důvodně, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaní přenechali předmětný byt do podnájmu paní H. s dětmi na základě smlouvy o podnájmu ze dne 8. 11. 2001 bez souhlasu pronajímatele, a to v období od 8. 11. 2001 do 31. 10. 2002, a dále žalovaní v této době byt bez vážných důvodů neužívali a pokud nebyli pracovně v zahraničí, zdržovali se v domě čp. 307 v Ž., jehož spoluvlastníky jsou jejich dcery. Žalovaní nežádali pronajímatele o souhlas k podnájmu, přihlášení paní H. u správce domu ve vztahu k poskytovaným službám je evidenční povahy a nenahrazuje písemný souhlas pronajímatele s podnájmem bytu. Vzhledem k tomu, že bydlení paní H. v předmětném bytě bylo prokázáno, podnájemní smlouva byla uzavřena bez souhlasu pronajímatele, byl naplněn výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v návaznosti na ust. § 719 obč. zák.


Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že byl prokázán i druhý výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť žalovaní dlouhodobě předmětný bytu neužívali, a to i po odstěhování paní H., o čemž svědčí výpovědi svědků i zpráva obecního úřadu v Ž., kde nezletilá dcera žalovaných chodila do základní školy od 8. 11. 2001 a poté chodila do Základní školy v Ž.


Na základě toho odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně přivolil k výpovědi z nájmu bytu z obou uplatněných výpovědních důvodů a taktéž v souladu s ust. § 712 odst. 5 obč. zák. a § 3 odst. 1 obč. zák. rozhodl správně o bytové náhradě, když žalovaným přiznal právo na přístřeší.


Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.


Dovoláním ze dne 5. 5. 2006, doplněným podáním z 5. 6. 2006, napadli žalovaní výše uvedený rozsudek odvolacího soudu. V dovolání žalovaní zejména uvedli, že právní otázky byly soudy v předchozím řízení, a to že výpověď z nájmu bytu byla platným právním úkonem ve smyslu ust. § 710 odst. 3 obč. zák. a že byly naplněny výpovědní důvody uvedené v ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s § 719 obč. zák. a dále v ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., posouzeny nesprávně a jde o otázky zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


V obsáhlém odůvodnění dovolání pak žalovaní uvedli, že pro právní posouzení naplnění výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s ust. § 719 obč. zák. byla rozhodná podnájemní smlouva z 8. 11. 2001 uzavřená s paní H. a evidenční list pro výpočet úhrady za užívání předmětného bytu, v němž je vedle žalovaného jako nájemce uvedena jako spolubydlící osoba též paní M. H. a její dítě. Z obsahu evidenčního listu lze proto usuzovat, že pronajímatelem byl udělen souhlas k dočasnému přenechání části bytu do podnájmu. Právní předpis nestanoví způsob, jímž má být pronajímatel požádán o souhlas s podnájmem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99), a proto nelze vyloučit udělení souhlasu pronajímatele v evidenčním listu, v daném případě prostřednictvím zástupce pronajímatele, tj. I., spol. s r. o.


Dovolatelé dále nesouhlasí s tím, že byl naplněn výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., tj. neužívání bytu bez závažných důvodů, popř. jen jeho občasné užívání, neboť žalovaný provozuje pouťové atrakce na celém území České republiky a v zahraničí a tam se ubytovává v maringotkách a manželka jej na těchto cestách doprovází. Za nesprávný považují dovolatelé závěr odvolacího soudu, že se zdržovali v Ž. v letech 2001-2003, že zde jejich nezletilá dcera chodila do základní školy a tím byl naplněn uvedený výpovědní důvod, ale zároveň tento závěr považují za neústavní a odkazují na nálezy Ústavního soudu, např. nález ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 360/02, podle něhož má občan právo pobývat kdekoli na území vlastního státu nebo mimo něj.


Dovolatelé respektují zjištění odvolacího soudu, podle něhož bydleli v Ž., ale domnívají se, že soud přehlížel vážnost důvodů (neužívání bytu), a to lepší výukové podmínky, přístup pedagogů k nezletilé dceři. Taktéž podle dovolatelů nelze dovodit, že měli zajištěnou trvalou možnost bydlení na jiném místě.


Dovolatelé dále namítají, že svědecké výpovědi Ing. K. a J. M., které též vedly ke zjištění, že předmětný byt žalovaní neužívali, byly pořízeny protiprávně, neboť byt byl otevřen bez vědomí žalovaných a proti jejich vůli, čímž bylo porušeno právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).


Taktéž jsou dovolatelé toho názoru, že při rozhodování o bytové náhradě bylo rozhodnuto v jejich neprospěch, když jím bylo přiznáno pouze přístřeší a domnívají se, že nebylo důsledně aplikováno ust. § 712 odst. 5, 2. věty obč. zák., neboť jde o rodinu s nezletilými dětmi, proto může soud rozhodnout, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování či byt.


V podání z 5. 6. 2006 dovolatelé dovolání ještě doplnili o odůvodnění své námitky ohledně určitosti výpovědi dle ust. § 710 odst. 3 obč. zák. Domnívají se, že výpověď formulovaná tak, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, je v rozporu s uvedeným ustanovením, neboť podle ní neskončí nájem posledním dnem kalendářního měsíce.


Dovolatelé proto s ohledem na uvedené důvody navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


V podání ze dne 18. 7. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce a ve vyjádření zejména uvedl, že dovolání žalovaných není přípustné, a to ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.. ř., neboť v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu. Dále je žalobce toho názoru, že způsob stanovení počátku běhu výpovědní lhůty splňuje požadavky zákona, zejména ust. § 711 odst. 2 obč. zák., soudní rozhodnutí obsahuje výpovědní lhůtu a proto považuje námitky dovolatelů za nepřiléhavé. V dovolání žalovaní uplatňují především výhrady, které směřují k hodnocení provedených důkazů, a proto přípustnost dovolání nelze opřít o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud, aniž by nařizoval jednání, dovolání odmítl a žalovaným uložil povinnost nahradit mu náklady řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.


Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady řízení podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě, je-li již dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.


Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jimž lze dovolání odůvodnit je proto námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); případné nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem, tj. z hlediska posuzování přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nejsou.


Dovolací soud je dále podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř., s výjimkou určitých vad řízením vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


Z obsahu dovolání, včetně jeho doplnění, především vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu obsažená v žalobě je platná a odpovídá ust. § 710 odst. 3 obč. zák. a řešení této otázky pokládají za právně významné, tj. namítají nesprávnost právního posouzení platnosti výpovědi z nájmu bytu.


Z ustálené rozhodovací praxe soudů vyplývá, že pro platnost výpovědi z nájmu bytu je bezpodmínečně nutné uvést zákonem stanovenou, popř. další výpovědní lhůtu a dobu počátku běhu lhůty, aby bylo jasně a konkrétně zjistitelné, kdy nájem bytu uplynutím stanovené výpovědní lhůty skončí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1611/2006). Pronajímatelova výpověď z nájmu bytu lze posoudit, z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ust. § 710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí (podle zásad vyjádřených v ust. § 711 odst. 2 obč. zák.), by výpověď náležitým podkladem být nemohla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98).


Z uvedeného vyplývá, že v dovolání uplatněná právní otázka posouzení platnosti výpovědi nemá v posuzovaném případě zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud posoudil výpověď obsaženou v žalobě v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto není dovolání z tohoto důvodu podle uvedeného ustanovení přípustné.


Dovolatelé dále v dovolání napadli správnost právního závěru odvolacího soudu, že ve výpovědi obsažené výpovědní důvody, a to výpovědní důvod uvedený v ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s § 719 obč. zák. (hrubé porušení povinnosti nájemce spočívající v přenechání bytu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele) a výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. (neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů), byly naplněny.


Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení naplněnosti výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. dovolatelé v podstatě vymezili tak, že polemizují se skutkovým zjištěním soudů, že pronajímatel s podnájmem nevyslovil písemný souhlas a nabízejí svoji verzi skutkových závěrů, a to že uvedením spolubydlící osoby v evidenčním listě pronajímatel, prostřednictvím svého zástupce, vyslovil souhlas s podnájmem bytu. Shora již bylo uvedeno, že namítané nesprávnosti skutkových zjištění nemohou být způsobilým dovolacím důvodem zakládajícím přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Vzhledem k tomu že v posuzovaném případě je dán výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., není již právně významné, zda byl taktéž naplněn další uplatněný výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., tj. neužívání předmětného bytu, popř. je nadbytečné posuzovat, zda důvodem pro neužívání bytu nebo pro jeho občasné užívání byly dány vážné, popř. závažné důvody, a to i proto, že při skončení nájmu z uvedených výpovědních důvodů je při vyklizení poskytována stejná bytová náhrada (§ 712 odst. 5 obč. zák.) a že i v případě závěru o přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a shledání dovolání v této části důvodným to nemůže nic změnit na postavení dovolatelů. Pro úplnost je však třeba poznamenat, že i v případě naplněnosti výpovědního důvodu dle ust. § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. dovolatelé především brojí proti skutkovým zjištěním soudů a teprve poté proti právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu.


Dovolatelé dále namítají, že nebylo správně aplikováno ust. § 712 odst. 5 obč. zák., neboť odvolací soud při rozhodování o bytové náhradě opomenul, že v dané věci se jedná o rodinu s nezletilým dítětem a vyklizení bytu nepodmínil zajištěním náhradního ubytování nebo náhradního bytu, a proto je jeho rozhodnutí nesprávné.


Odvolací soud, pokud jde o formu bytové náhrady se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, jenž podmínil vyklizení předmětného bytu pouze zajištěním přístřeší s odůvodněním, že nejsou dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby byla přiznána jiná bytová náhrada, neboť k aplikaci § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. musí být naplněny oba zde uvedené předpoklady a nestačí, že jde o rodinu s nezl. dětmi (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003).


Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelé opět především brojí proti skutkovým zjištěním soudu (tj. že nebyly zjištěny žádné důvody zvláštního zřetele hodné), aniž by blíže tyto důvody uvedly a dále bylo v řízení prokázáno, že nezletilá je spoluvlastnicí domu čp. 307 v Ž., kde je její potřeba bydlení zabezpečena (že zde bydleli žalovaní vyplývá i z jejich dovolání).


Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání není v daném případě přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Nejvyšší soud proto rozhodl podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.025 Kč (§ 7 písm. d/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. února 2007


JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.


předseda senátu