26 Cdo 2160/2003
Datum rozhodnutí: 08.12.2004
Dotčené předpisy: § 712 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2160/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně D. K. (Š.), zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 2 C 771/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. července 2003, č.j. 7 Co 545/2003-98, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 30. 12. 2002, č.j. 2 C 771/2002-52, zrušil právo společného nájmu bytu 4+1 a garáže s příslušenstvím v 1. podlaží domu čp. 592 v L. , určil, že tento byt a garáž bude užívat žalobkyně jako výlučná nájemkyně a členka SBD J., žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného, směřujícímu do výroku o bytové náhradě, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 7. 2003, č.j. 7 Co 545/2003-98, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zrušuje právo společného nájmu účastníků k bytu o velikosti 4+1 s příslušenstvím nacházejícím se v prvním poschodí a garáži v domě čp. 592 L. (dále předmětný byt resp. byt a garáž ), že předmětný byt a garáž bude užívat žalobkyně jako výlučná nájemkyně a jediná členka SBD J., a že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 705 odst. 2 věty druhé obč.zák. a že zájem nezletilých dětí účastníků, svěřených pro dobu po rozvodu do výchovy matky (žalobkyně) odůvodňuje, aby výlučnou nájemkyní předmětného bytu a garáže byla jako členka družstva určena žalobkyně (§ 705 odst. 3 obč.zák.). Zatímco soud prvního stupně shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu ustanovení § 712 odst. věty druhé obč.zák. pro rozhodnutí, že povinnost žalovaného k vyklizení je vázána toliko na zajištění náhradního ubytování (zájem nezletilých dětí na zajištění klidného prostředí, verbální a fyzické napadání žalobkyně ze strany žalovaného), odvolací soud poté, co doplnil dokazování dospěl k závěru, že takovéto důvody dány nejsou. Podle názoru odvolacího soudu v řízení nebylo zjištěno, že by konflikty mezi účastníky dosáhly mimořádné intenzity a že by jejich původcem byl výhradně žalovaný (přestupkové řízení proti žalovanému bylo zastaveno, neboť nebylo prokázáno napadení žalobkyně), ani to, že by žalovanému svědčil jiný právní důvod bydlení (podle výsledků dědického řízení po svém otci se nestal dědicem žádného objektu vhodného k bydlení). Na základě toho vázal povinnost žalovaného k vyklizení na zajištění náhradního bytu.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o bytové náhradě napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný z důvodu získání bytu zcela změnil své předchozí chování k dětem a začal si je kupovat finančně náročnými dárky, zatímco k žalobkyni se choval hrubě, že tato v obavách před dalšími útoky spolu s dětmi byt opustila, že žalovaný účelově uzavřel dědickou dohodu tak, aby se formálně nestal vlastníkem obytné nemovitosti, přesto ji však fakticky pronajímá (o čemž předkládá výpisy z internetu) a bydlí se svojí partnerkou. Na základě toho dovolatelka dovozuje, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3 obč.zák. a že při aplikaci § 3 obč.zák. lze žalovanému přiznat toliko náhradní ubytování. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neexistenci takovýchto důvodů a vyjadřuje názor, že pod zákonem použitým termínem důvody zvláštního zřetele hodné nelze chápat toliko naprosto mimořádné situace (jak to učinil odvolací soud), ale i případy vybočující z běžného života menší intenzity a že chování žalovaného je možno za takovýto případ považovat. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že odvolací soud dostatečně zjistil skutkový stav a provedené důkazy řádně zhodnotil, ztotožnil se s jeho závěrem, že v řízení nebyla prokázána existence důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání náhradního ubytování a namítl, že odkaz na § 3 obč.zák. je nepatřičný , neboť právní vztahy mezi účastníky řeší ustanovení § 712 odst. 3 obč.zák. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, kterým byla žalovanému stanovena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; ostatně dovolatelka proti ostatním výrokům ve věci samé (výroku o zrušení práva společného nájmu bytu a garáže a určení žalobkyně nájemkyní bytu a garáže) nebrojí.

Dovoláním je uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (okolností rozhodných pro formu bytové náhrady).

Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady náhradní ubytování. Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1260/97) a chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1185/99). Nejvyšší soud rovněž dovodil (srov. např. jeho rozsudek ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 324/2002, uveřejněný v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003, pod pořadovým číslem 222), že okolnost, že rozvedený manžel, jemuž je v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely ukládána povinnost byt vyklidit, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, může být právně relevantní pro posouzení, zda tomuto manželovi přísluší bytová náhrada toliko ve formě náhradního ubytování. Za právně významné z tohoto hlediska lze považovat i zdravotní a sociální poměry rozvedeného manžela, který má byt vyklidit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002, sp.zn. 26 Cdo 750/2001), jakož i okolnost, že mu svědčí právní důvod užívání jiného bytu (např. vlastnické či nájemní právo), způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu; uvedená okolnost může být dokonce důvodem pro odepření bytové náhrady s ohledem na § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1171/2003, uveřejněný pod C 2531 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29).

V dané věci nebylo dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že řízení pro přestupek, jehož se měl dopustil žalovaný na žalobkyni tím, že ji fyzicky napadl, bylo zastaveno, neboť tento skutek nebyl prokázán, rovněž tak ani zjištění, že žalovaný nenabyl děděním vlastnické právo k nemovitosti, jež by byla způsobilá trvale uspokojit jeho bytovou potřebu. V řízení pak nebylo tvrzeno (tím méně prokázáno), že by se žalovaný nepodílel na úhradě nájemného (úhradě za služby spojené s užíváním bytu).

Se zřetelem k uvedenému nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při vymezení okolností, jež jsou v dané věci z hlediska ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. podstatné. Pokud dovolatelka namítá, že uvedené ustanovení míří i na případy vybočující z běžného života menší než mimořádné intenzity, a že chování žalovaného lze pod toto ustanovení podřadit, nelze tuto námitku shledat opodstatněnou. Již ze zákonem použitého termínu důvody zvláštního zřetele hodné vyplývá, že odepření zákonného nároku rozvedeného manžela na náhradní byt přichází v úvahu toliko výjimečně, nikoliv ve všech případech, kdy mezi rozvedenými manžely dochází k neshodám. Dovolatelce rovněž nelze přisvědčit, pokud dovozuje, že při posouzení nároku žalovaného na bytovou náhradu je nutno aplikovat též ustanovení § 3 (míněno zřejmě odst. 1) obč.zák. Použití uvedeného ustanovení přichází sice v úvahu při posouzení nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, ale toliko z toho hlediska, zda lze jeho zákonné právo odepřít s poukazem na případný rozpor s dobrými mravy, nikoliv z toho hlediska, jaká forma bytové náhrady přichází v úvahu, neboť tato otázka je výslovně upravena zákonem (v § 712 odst. 3 větě druhé obč.zák.). Vzhledem pak k tomu, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, nemohl dovolací soud přihlédnout k nově (v dovolacím řízení) tvrzené okolnosti o pronajímání obytné nemovitosti žalovaným.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný, a protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., ani tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají, dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. , a žalovanému byla s ohledem na výsledek dovolacího řízení přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. prosince 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu