26 Cdo 2145/2011
Datum rozhodnutí: 10.07.2012
Dotčené předpisy: § 663 obč. zák.




26 Cdo 2145/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce F. G. , bytem K., zastoupeného JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti žalované AGEKO, spol. s r.o. , se sídlem Vojkovice, Dušníky nad Vltavou čp. 10, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, o zaplacení částky 268.528,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 225/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2011, č. j. 24 Co 482/2010-192, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.902,- Kč k rukám JUDr. Josefa Vaňka, advokáta se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku /soudu prvního stupně/ dne 19. září 2006), aby mu žalovaná zaplatila částku 268.528,- Kč s příslušenstvím. Z toho částku 263.407,- Kč požadoval z titulu dlužného nájemného za užívání tam specifikovaných pozemků (dále jen dlužné nájemné a předmětné pozemky , resp. pozemky ) v období od 26. října 2002 do 30. listopadu 2005 a částku 5.121,- Kč z titulu paušálně dohodnutých úroků z prodlení od roku 1993 do 23. listopadu 2005 (dále též jen dohodnuté úroky z prodlení ).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. září 2008, č. j. 24 Co 288/2008-91, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. března 2008, č. j. 11 C 225/2006-61, a věc mu vrátil se závazným právním názorem vztahujícím se k otázce aktivní věcné legitimace žalobce k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 8. dubna 2010, č. j. 11 C 225/2006-156, žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 268.528,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 24 Co 482/2010-192, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 263.407,- Kč (tj. dlužné nájemné) s tam uvedenými úroky z prodlení, a dále tak, že zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 5.121,- Kč (tj. ohledně dohodnutých úroků z prodlení) a tam uvedených úroků z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. E. M. (původní vlastnice pozemků) jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 30. října 1993 písemnou smlouvu o nájmu předmětných pozemků na dobu neurčitou (dále jen nájemní smlouva ze dne 30. října 1993 ). Dohodnuté nájemné činilo 65.945,- Kč ročně a bylo splatné vždy k 1. říjnu příslušného kalendářního roku. Dne 27. března 1994 uzavřely uvedené smluvní strany k nájemní smlouvě ze dne 30. října 1993 dodatek č. 1, jímž mimo jiné změnily sjednanou výši nájemného tak, že roční nájemné nově činilo 65.305,- Kč (splatnost nájemného nebyla uvedeným dodatkem dotčena). E. M. dne 8. listopadu 1995 zemřela a správcem dědictví po jmenované zůstavitelce byl soudem ustanoven JUDr. Ing. R. K. (dále jen správce dědictví ). Žalovaná obdržela od správce dědictví listinu ze dne 20. dubna 2001, jíž ji urgoval o zaplacení tam specifikovaného nájemného a současně s okamžitou platností odstoupil od nájemní smlouvy ze dne 30. října 1993. Následně správce dědictví jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli nedatovanou (písemnou) smlouvu o nájmu předmětných pozemků (dále jen Nájemní smlouva ), kterou zrušili nájemní smlouvu ze dne 30. října 1993 a s účinností od 1. října 2003 sjednali nový nájemní poměr k pozemkům opět na dobu neurčitou za nájemné ve výši 93.500,- Kč za hospodářský rok (tj. za období dvanácti měsíců od 1. října příslušného kalendářního roku do 30. září následujícího kalendářního roku) splatné do 15 dní před koncem hospodářského roku, za který je placeno . Listinou datovanou dnem 23. listopadu 2005 (dále jen listina ze dne 23. listopadu 2005 ) se správce dědictví a žalovaná dohodli na ukončení nájmu předmětných pozemků k 30. listopadu 2005. V listině ze dne 23. listopadu 2005 žalovaná uznala dluh na nájemném, který měl k 30. září 2005 činit 252.945,- Kč, a zavázala se ho uhradit do 31. března 2006. Listina ze dne 23. listopadu 2005 obsahovala rovněž ujednání, že nájemné za dobu od 1. října 2005 do dne ukončení nájmu pronajímatel nepožaduje; nezaplatí-li však nájemkyně svůj dluh včas, zaplatí i nájemné do 30. listopadu 2005. Uvedená listina obsahovala také ujednání, že předmětné (zemědělské) pozemky (pole) nájemkyně zoře za příznivých klimatických podmínek do 31. prosince 2005, jinak nejpozději do 15. dubna 2006, a že v téže lhůtě je předá pronajímateli. Žalovaná v uvedených termínech pozemky (pole) nezorala a ponechala na nich rozpracovanou výrobu zemědělských produktů. Do současné doby pak nezaplatila nájemné za období od 26. října 2002 do 30. listopadu 2005 v celkové výši 263.407,- Kč; nájemné za předcházející období postupně uhradila částkou 49.458,- Kč dne 1. prosince 1993, částkou 65.305,- Kč dne 17. ledna 1995, částkou 65.305,- Kč dne 7. února 2001, částkou 362.805,- Kč dne 17. května 2001 a částkou 98.810,- Kč dne 12. května 2003 (dále jen uskutečněné platby na nájemné ). Usnesením ze dne 2. prosince 2005, č. j. 31 D 1796/95-366, které nabylo právní moci dne 28. prosince 2005, Okresní soud v Kladně schválil dohodu dědiců po zůstavitelce E. M., podle níž žalobce jako závětní dědic nabyl do vlastnictví mimo jiné předmětné pozemky.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud stejně jako v předcházejícím zrušujícím usnesení nejprve dovodil, že stal-li se žalobce vlastníkem předmětných pozemků k 8. listopadu 1995, kdy zemřela E. M., je aktivně věcně legitimován k podání žaloby na zaplacení nájemného za období po uvedeném datu. Dále dovodil, že nájemní poměr k pozemkům založený nájemní smlouvou ze dne 30. října 1993 nebyl z příčin rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku zrušen odstoupením od této smlouvy učiněným listinou ze dne 20. dubna 2001, nýbrž pokračoval za týchž podmínek až do 1. října 2003, kdy zanikl dohodou obsaženou v platně uzavřené Nájemní smlouvě a byl nahrazen nájemním poměrem vzešlým z této smlouvy. Přitom mimo jiné zdůraznil, že Nájemní smlouva nemůže být neplatná proto, že není datována, neboť je v ní dostatečně určitě vymezen počátek doby nájmu (1. říjen 2003) . Následně se zabýval otázkou právní povahy a platnosti úkonů zaznamenaných na listině ze dne 23. listopadu 2005. V této souvislosti dovodil, že uznání dluhu žalovanou obsažené v citované listině je neplatné podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ); zmíněná listina však obsahuje platnou dohodu o ukončení nájemního poměru k pozemkům ke dni 30. listopadu 2005 (§ 676 odst. 1 obč. zák.) a vzdání se práva pronajímatele na úhradu nájemného z pozemků za měsíce říjen a listopad 2005 vázané na podmínku zaplacení dluhu na nájemném v tam uvedené lhůtě (§ 36 obč. zák.). K námitce žalované, že dohoda o ukončení nájemního poměru je neplatná, neboť jí nebyla podepsána způsobem zapsaným v obchodním rejstříku (podle tvrzení žalované podepisování za její společnost se mělo dít tak, že k napsané nebo vytištěné obchodní firmě připojí svůj podpis jednatel společnosti), odvolací soud v naznačených souvislostech uvedl, že jde svou povahou o námitku skutkovou, jež byla uplatněna teprve v odvolacím řízení v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v § 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o.s.ř. před novelou ); navíc obchodní firma žalované je uvedena v textu citované dohody, čímž je namítaný nedostatek v jejím podpisu zhojen. Uzavřel, že vzhledem k ukončení nájmu pozemků dohodou k 30. listopadu 2005 a k tomu, že žalovaná v určené době nesplnila podmínku, na níž bylo vázáno vzdání se práva pronajímatele na nájemné za měsíce říjen a listopad 2005, je povinna zaplatit žalobci dlužné nájemné z pozemků za období od 26. října 2002 do 30. listopadu 2005 ve výši 263.407,- Kč. Dodal, že námitka žalované na započtení její pohledávky ve výši 263.730,- Kč (z titulu bezdůvodného obohacení), kterou dovozovala z toho, že žalobci předala pozemky spolu s rozpracovanou výrobou zemědělských produktů (na níž vynaložila právě uvedenou částku), je opět z příčin rozvedených v napadeném rozsudku neopodstatněná, a tudíž její povinnost zaplatit žalobci dlužné nájemné trvá. Proto považoval vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ohledně dlužného nájemného za správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o. s. ř. ) směřuje proti výroku, jímž odvolací soud vyhověl žalobě ohledně dlužného nájemného. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uplatnila dovolací námitkou, že se jí mělo dostat poučení podle § 118a o. s. ř. před novelou k dodatečným důkazním návrhům ohledně uskutečněných plateb na nájemné. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila především správnost právního názoru, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, namítla, že v období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným soudním rozhodnutím jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví a že z právních úkonů týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Jsou proto kromě jiného oprávněni uplatnit i nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniká-li třetí osobě v souvislosti s užíváním majetku náležejícího do dědictví. V této souvislosti poukázala i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, uveřejněný pod č. 42 v sešitě č. 5 z roku 1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, a zdůraznila, že v období mezi nabytím dědictví (§ 460 obč. zák.) a potvrzením nabytí dědictví (§ 482 a § 483 obč. zák.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně; jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví. Dále uvedla, že Nájemní smlouva je neplatná, neboť není datována, a není zde tedy vůbec jisté, kdy byla podepsána, zda před účinností nebo až po ní a v tomto ohledu by se jednalo o simulovaný právní úkon . Dodala, že v řízení bylo prokázáno, že došlo k záměrné manipulaci s přílohou smlouvy (míněno Nájemní smlouvy). Namítla rovněž, že neplatná je také dohoda o ukončení nájemního poměru, která není datována, a to pro vady v jejím podpisu, neboť není podepsána v souladu se zápisem v obchodním rejstříku. Podle něho se podepisování za její obchodní společnost děje tak, že k napsané nebo vytištěné obchodní firmě společnosti se připojí podpis jejího jednatele. Vadný (v tomto případě neúplný) projev vůle osoby, která je smluvní stranou dohody, činí tuto dohodu neplatnou. Zdůraznila, že nájem byl ukončen náhle pod nátlakem správce dědictví . Dovolatelka měla rovněž za to, že podané žalobě se ubránila vznesenou kompenzační námitkou. V této souvislosti specifikovala, v čem spočívá bezdůvodné obohacení žalobce vzniklé tzv. rozpracovanou výrobou na pozemcích o rozloze 38 ha a podmítkou na pozemcích o rozloze 59,55 ha. Vyjádřila se také k názorům, které soud prvního stupně zastával k otázkám odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 30. října 1993, k neplatnosti uznání dluhu obsaženého v listině ze dne 23. listopadu 2005 a k řádné specifikaci uplatněné kompenzační námitky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření zabýval otázkou včasnosti dovolání, namítl, že dovolání nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. a že není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Poté se vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (v poslední den dvouměsíční dovolací lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti citovanému rozsudku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jak se dovolatelka mylně domnívá. Je tomu tak proto, že ohledně dlužného nájemného odvolací soud neposoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odvolací soud totiž stejně jako soud prvního stupně žalobě ohledně dlužného nájemného vyhověl. Napadeným rozsudkem byl tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti dovolatelky zaplatit žalobci dlužné nájemné ve skutečnosti potvrzen (dále jen potvrzující výrok ) a je nerozhodné, že i ve vztahu k tomuto výroku odvolací soud uvedl, že jej mění. Z tohoto důvodu nemůže jít v tomto směru o nesouhlasné rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť v tomto ohledu odvolací soud potvrdil rozhodnutí, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé (ohledně dlužného nájemného) jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací námitkou, že se jí mělo dostat poučení podle § 118a o. s. ř. před novelou k dodatečným důkazním návrhům ohledně uskutečněných plateb na nájemné. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny). Zde však dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že jde o námitku zcela nedůvodnou, neboť odvolací soud měl uskutečněné platby na nájemné za prokázané (shodnými tvrzeními účastníků).
Dovolací soud zastává názor, že vedle dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a to dovolacími námitkami, že v řízení bylo prokázáno, že došlo k záměrné manipulaci s přílohou smlouvy (míněno Nájemní smlouvy) , že dohoda o skončení nájmu (obsažená v listině ze dne 23. listopadu 2005) není datována a že nájem byl ukončen náhle pod nátlakem správce dědictví .
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom podstatnou se rozumí ta část skutkových zjištění, která jsou právně významná pro právní posouzení konkrétní věci.
S přihlédnutím k právním závěrům, na nichž spočívá potvrzující výrok napadeného rozsudku, však podle názoru dovolacího soudu nemůže v případě uvedených dovolacích námitek jít o podstatná skutková zjištění ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Potvrzující výrok napadeného rozsudku spočívá rovněž na právních názorech, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, že Nájemní smlouva nemůže být neplatná proto, že není datována, a že je neopodstatněná dovolací námitka o neplatnosti dohody o ukončení nájemního poměru (pro vady v jejím podpisu), jakož i kompenzační námitka dovolatelky (námitka započtení). Správnost uvedených právních názorů dovolatelka
prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
napadla.
Na nesprávné právní posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce dovolatelka usuzovala z ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
4. dubna 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, uveřejněný pod č. 42 v sešitě č. 5 z roku 1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), která dovodila, že v období mezi nabytím dědictví (§ 460 obč. zák.) a potvrzením nabytí dědictví (§ 482 a § 483 obč. zák.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně; jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví. Uvedené právní závěry však na projednávanou věc vztáhnout nelze už proto, že v daném případě neuplatnil žalobce nárok na dlužné nájemné v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, nýbrž až po právní moci usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. prosince 2005, č. j. 31 D 1796/95-366, o schválení dohody dědiců po zůstavitelce Elišce Mandeové, podle níž nabyl jako závětní dědic mimo jiné předmětné pozemky. Navíc nabyl-li předmětné pozemky do vlastnictví k 8. listopadu 1995, kdy E. M. zemřela (§ 460 obč. zák.), vstoupil uvedeného dne do postavení jejich pronajímatele (§ 680 odst. 2 obč. zák.). Za této situace není pochyb o tom, že mu svědčilo právo na nájemné z pozemků za období po dni úmrtí jmenované zůstavitelky a je tak v daném případě aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na dlužné nájemné (za období od 26. října 2002 do 30. listopadu 2005).
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž namítla, že Nájemní smlouva je neplatná, neboť není datována, a není zde tedy vůbec jisté, kdy byla podepsána, zda před účinností nebo až po ní a v tomto ohledu by se jednalo o simulovaný právní úkon . K tomu dovolací soud uvádí, že z absence údaje o datu uzavření určité smlouvy na listině, na níž je tato smlouva zaznamenána, nelze bez dalšího usuzovat, že jí byl zastřen jiný právní úkon (smlouva jiného smluvního typu), a že se tedy v tomto směru jedná o právní úkon simulovaný. Ostatně dovolatelka ani nespecifikovala, jaký právní úkon měla Nájemní smlouva zastírat a tudíž který právní úkon měl účastníky namísto ní zavazovat (§ 41a odst. 2 obč. zák.). Kromě toho již v rozsudku ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, uveřejněném pod č. 212 v sešitě č. 11 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky připustil, že účinky smluvních ujednání lze závazně vztáhnout i pro dobu předcházející podpisu smlouvy (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1199/2003).
Z uvedeného vyplývá, že při řešení otázek aktivní věcné legitimace žalobce a platnosti Nájemní smlouvy se odvolací soud neodchýlil od právních názorů zaujímaných v ustálené soudní praxi.
Ve vztahu k právnímu názoru, že je neopodstatněná námitka žalované o neplatnosti dohody o skončení nájmu (obsažená v listině ze dne 23. listopadu 2005), dovolací soud konstatuje, že ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
V poměrech souzené věci zaujal odvolací soud především názor, že námitka žalované, že dohoda o ukončení nájemního poměru je neplatná, neboť jí nebyla podepsána způsobem zapsaným v obchodním rejstříku, je svou povahou námitkou skutkovou, jež byla uplatněna teprve v odvolacím řízení v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v § 205a odst. 1 o. s. ř. před novelou (dále jen první právní názor ). Navíc však dovodil, že je-li obchodní firma žalované uvedena v textu citované dohody, je tím namítaný nedostatek v jejím podpisu zhojen (dále jen druhý právní názor ). Z pohledu druhého právního názoru, který nebyl dovoláním napaden, závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti zmíněné námitky obstojí.
Ohledně námitky, že dovolatelka se podané žalobě popřípadě ubránila vznesenou kompenzační námitkou, uvádí dovolací soud následující.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že majetkový prospěch vzniká především tak, že se dosavadní majetek obohaceného rozmnoží o nové majetkové hodnoty; může však spočívat i v tom, že se jeho dosavadní majetek nezmenšil, třebaže by k tomu jinak došlo, kdyby byl obohacený plnil své povinnosti (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. listopadu 1985, sp. zn. Cpj 48/85, uveřejněné pod č. 25/1986 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, a ze dne 10. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009).
Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže usoudil na nedůvodnost uplatněné kompenzační námitky. Je totiž zřejmé, že pronajímatel nezíská žádný majetkový prospěch z toho, že mu nájemce po skončení nájmu odevzdá zemědělský pozemek s rozpracovanou výrobou zemědělských produktů. Jinými slovy řečeno, pronajímatel se neobohatí již tím, že převezme zemědělský pozemek poté, co na něm nájemce učinil určité práce (pozemek pole zoral a osel), jež mu teprve v budoucnu měly přinést užitky z pronajaté věci (zemědělské produkty). Naopak pronajímatel by se v naznačených souvislostech obohatil (mohl obohatit) jedině tehdy, pokud by pronajatý pozemek převzal s takto již vytvořenými užitky a tyto užitky by si neoprávněně přivlastnil, ačkoli vznikly za trvání nájmu a přináležely nájemci (§ 663 obč. zák.). Pohledávku na vydání užitků z předmětných pozemků, resp. na zaplacení peněžité náhrady za tyto užitky ovšem dovolatelka k započtení neuplatnila. Zbývá dodat, že z obsahové konkretizace pohledávky, kterou k započtení ve skutečnosti uplatnila, nelze dovodit, že by snad měla právní základ v odpovědnosti za škodu ve smyslu § 415 a násl. obč. zák., jak se v dovolání rovněž naznačuje.
Ve vztahu k dovolacím výtkám týkajícím se odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 30. října 1993, neplatnosti uznání dluhu obsaženého v listině ze dne 23. listopadu 2005 a řádné specifikace kompenzační námitky, je pak nutno připomenout, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze vytknout odvolacímu soudu (nikoli soudu prvního stupně), že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené výtky však vzhledem k jejich charakteru a právním závěrům, na nichž spočívá napadené rozhodnutí proti uvedenému rozhodnutí směřovat nemohou; mohou snad směřovat proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Za této situace se dovolací soud těmito výtkami blíže nezabýval, neboť na správnost napadeného rozhodnutí nemohou mít žádný vliv.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 21.285,- Kč ((§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 4.317,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.)..
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. července 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu