26 Cdo 2129/98
Datum rozhodnutí: 29.11.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2129/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně S. R. proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 C 397/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 1998, č.j. 12 Co 95/96-57, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 1998, č.j. 12 Co 95/96-57, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 1996, č.j. 11 C 397/92-37, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna vyklidit byt č. 7 druhé kategorie, nacházející se v prvním poschodí domu v B., na ulici H. 45" (dále též jen předmětný byt" nebo byt"). Žalobkyně byla zavázána nahradit žalované náklady řízení.

Městský soud vzal za prokázané, že žalobkyně je majitelkou obytného domu v B., H. ulice 45, kde se předmětný byt nachází, a že posledními nájemci předmětného bytu byli J. a M. P., prarodiče žalované, která se k nim nastěhovala v roce 1989, a která s nimi žila ve společné domácnosti až do jejich smrti (dědeček žalované zemřel v červenci 1991, babička zemřela v listopadu 1991). Jak v odůvodnění rozsudku uvedl, učinil městský soud tento závěr jednak z listinných důkazů, jednak ze svědeckých výpovědí, zejména pak z výpovědi svědkyně J. K., sestry žalované. Tato svědkyně vypověděla, že se nejprve o prarodiče starala sama a poté, co v roce 1984 uzavřela manželství a narodilo se jí dítě, nastěhovala se k prarodičům žalovaná, neboť prarodiče potřebovali péči i v noci. I když další svědkové (míněna je zřejmě svědkyně Ř.) skutečnosti tvrzené žalovanou nemohli potvrdit, prokázala žalovaná podle názoru soudu prvního stupně splnění podmínky pro přechod užívacího práva k bytu po smrti jeho původního uživatele ve smyslu § 179 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991 a žaloba na vyklizení bytu je proto nedůvodná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem za dne 29. 4. 1998, č.j. 12 Co 95/96-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanou zavázal vyklidit předmětný byt do tří měsíců od právní moci rozsudku a nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve třídenní pariční lhůtě.

Odvolací soud se poté, kdy provedl dokazování listinami (přehledem užívání předmětného bytu, evidenčními listy ohledně užívání bytů č. 7 a 9 v předmětném domě a situačními plánky předmětného bytu a bytu rodičů žalované), a kdy znovu vyslechl svědkyni J. K., ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o vlastnictví žalobkyně k obytnému domu v H. ulici č. 45 (dům byl žalobkyni vydán Podnikem bytového hospodářství B. /dále jen PBH"/ na základě dohody ze dne 23. 12. 1991, uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Dovodil dále, že nájemní smlouva k předmětnému bytu ze dne 1. 2. 1992 mezi žalovanou a PBH, na jejímž základě byl předmětný byt žalované přenechán do nájmu na dobu neurčitou, je neplatná podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože byla uzavřena v době, kdy týž PBH již uzavřel dohodu o vydání předmětného domu se žalobkyní; na tomto závěru nic nemůže změnit skutečnost, že dohoda o vydání nemovitosti nebyla tehdy ještě registrována státním notářstvím.

Poté se odvolací soud zabýval otázkou, zda na žalovanou přešlo užívací právo k předmětnému bytu po jejích prarodičích J. a M. P. Po citaci ustanovení § 179 obč. zák. ve znění před účinností novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., dovodil, že pro přechod práva osobního užívání bytu není rozhodující evidenční přihlášení a odhlášení uživatele, ale faktické splnění zákonných podmínek, přičemž všechny podmínky musí být splněny kumulativně. Společná domácnost (jako jedna ze zákonných podmínek) - pokračoval odvolací soud - je vymezena tím, že občané, kteří domácnost tvoří, spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Trvalost soužití spočívá v oboustranném a souhlasném úmyslu uživatele bytu a příslušníka jeho domácnosti žít v takovém společenství bez předem stanoveného časového omezení, pro oba musí jít v bytu uživatele o hlavní základnu pro uspokojování jejich bytových potřeb. Dále musí jít o společnou úhradu nákladů na potřeby osob, které společnou domácnost tvoří, tedy soužití bez přesného oddělování nákladů na provoz domácnosti, o sdružování finančních prostředků k tomuto účelu, nerozlišování, z prostředků koho bylo uspokojování těchto běžných životních potřeb zabezpečeno a kdo by tedy byl jinak oprávněn je výlučně použít. Přitom odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - vyslovil názor, že i když lze připustit, že i žalovaná se prováděním určitých prací a výkonů podílela na péči" o manžele P., zákonné podmínky pro přechod užívacího práva k předmětnému bytu na ni nebyly splněny, když neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žila se svými prarodiči ve společné domácnosti v den jejich smrti". Argumentoval přitom výpovědí žalované před soudem prvního stupně, v níž uvedla, že pro prarodiče nevařila, a že platby spojené s bydlením zajišťovali její rodiče, zdůraznil i rozpory v účastnické výpovědi žalované, pokud hovořila o tom, jak a kdy přispívala na nájem a služby spojené s užíváním bytu". Za nelogické krajský soud považoval, že by žalovaná, jíž bylo v roce 1989 šestnáct let, žila a spávala od tohoto věku v kuchyni u dědečka a babičky v jednopokojovém bytě, když její rodiče měli v témže domě třípokojový byt. Za účelovou pak označil svědeckou výpověď J. K., sestry žalované, pokud tvrdila, že do své svatby v roce 1984, kdy jí bylo 18 let, pečovala předchozích pět roků o prarodiče sama, a že poté (tedy po svatbě svědkyně) se k prarodičům nastěhovala a péči o ně zajišťovala tehdy jedenáctiletá žalovaná. Odvolací soud shledal rozpor mezi touto svědeckou výpovědí a výpovědí samotné žalované, podle níž se k prarodičům měla přistěhovat (až) v roce 1989; tvrzení svědkyně označil i za nelogické, když by - podle jeho názoru - znamenalo, že rodiče žalované ponechávali péči o nemocné manžele P. na nezletilých dětech, ač sami bydleli s nimi v jednom dvoře a takřka ve stejném poschodí". Přesuny evidenčního bydliště mezi osobami obývajícími byty č. 7 a č. 9 v předmětném domě v letech 1978 až 1992, doložené evidenčními listy, neodpovídají podle odvolacího soudu faktickému stavu užívání předmětných bytů, a to i dle tvrzení žalované a její sestry"; nasvědčují spíše snaze žalované, její sestry i jejich rodičů manželů Ondrových" zajistit účelově po případné smrti manželů P. přechod užívacího práva k bytu č. 7 na žalovanou nebo na její sestru. Krajský soud tak uzavřel, že žalobkyně jako vlastnice domu je aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu, žalovaná užívá byt bez právního důvodu a žaloba na jeho vyklizení je tedy důvodná. Tříměsíční lhůtu, kterou v rámci svého měnícího rozsudku stanovil žalované k vyklizení bytu, odůvodnil okolnostmi věci" a zejména délkou doby, po kterou žalovaná předmětný byt bez právního důvodu užívala.

Proti rozhodnutí odvolacího podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody formálně podřadila ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení). Dovolatelka je přesvědčena, že zákonné předpoklady pro přechod užívání předmětného bytu byly splněny, tzn. že byla naplněna podmínka jejího soužití ve společné domácnosti s prarodiči. Ve prospěch tohoto tvrzení uvedla, že v bytě prarodičů bydlela od roku 1984, tj. od svých jedenácti let, a že skutečnost, že v té době nemohla vykonávat veškerou péči o prarodiče, a s touto péčí ji pomáhala matka, je postupem zcela běžným a nemůže být vykládán v její neprospěch v tom smyslu, že s prarodiči nebydlela a nestarala se o ně, resp. že s nimi nevedla společnou domácnost. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobkyně v dovolacím vyjádření uvedla, že ve výpovědích žalované existují rozpory a že neustálé přepisování a změny v přihlašování osob, které měly bydlet v předmětném bytě, jsou čistě formální a účelové a nezakládají se na pravdě. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve všech bodech potvrzen".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení - advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř - a má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen (dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., ve skutečnosti ale - podle obsahu dovolání - namítala také existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. ). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplynula povinnost dovolacího soudu přihlédnout z úřední povinnosti k vadám řízení uvedeným v § 237 o. s. ř. (tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává), popř. k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jde tedy v případě, kdy soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, anebo sice aplikoval správný předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Podle § 868 obč. zák., který patří k přechodným ustanovením k úpravám účinným od 1. 1. 1992 (zákon č. 509/1991 Sb.), pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy po stránce skutkové postaveno najisto, že k úmrtí M. P. (babičky žalované) došlo v listopadu 1991 (její manžel - dědeček žalované J. P. - zemřel již v červenci 1991), soudy obou stupňů správně dovodily, že otázku, zda smrtí M. P. přešlo její právo osobního užívání předmětného bytu na žalovanou, je nutno posoudit podle § 179 odst. 1 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991. Podle prvé věty tohoto ustanovení jestliže uživatel zemře a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt (obě podmínky, tj. soužití ve společné domácnosti v době smrti uživatele a neexistence vlastního bytu, musely být splněny kumulativně). Uživateli se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého uživatele nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a nemají vlastní byt (§ 179 odst. 1 věta druhá obč. zák.).

V citovaném ustanovení § 179 odst. 1 obč. zák. byly tedy osoby, na které mohlo smrtí uživatele přejít právo osobního užívání bytu, rozděleny do dvou skupin, pro něž platily odlišné podmínky přechodu práva. Žalovaná jako vnučka předchozí uživatelky bytu M. P. byla osobou uvedenou v taxativním výčtu subjektů, pro které zákon (§ 179 odst. 1 věta prvá obč. zák.) stanovil podmínky přechodu práva příznivější, než tomu bylo u skupiny druhé. Je třeba poznamenat, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla nikým zpochybňována skutečnost, že žalovaná splňovala jednu z výše citovaných zákonných podmínek přechodu užívacího práva, když v době smrti M. P. neměla vlastní byt; předmětem sporu byla toliko otázka, zda splňovala i zbývající podmínku, tj. zda se svou babičkou v den její smrti žila ve společné domácnosti.

Podle ustálené soudní praxe (srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR z 10. 6. 1982, Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 9 - 10/1982, pod č. 32 - dále jen R 34/1982") nemuselo u skupiny osob taxativně vyjmenovaných v první větě § 179 odst. 1 obč. zák. vykazovat soužití s uživatelem bytu ve společné domácnosti znaky spotřebního společenství ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák.; postačilo proto, že taková osoba bydlela s uživatelem v jednom bytě jako příslušnice jeho domácnosti, a že toto soužití trvalo v rozhodném okamžiku (v okamžiku smrti uživatele). Zároveň však i soužití mezi uživatelem bytu a osobou uvedenou v § 179 odst. 1 větě první obč. zák. muselo mít charakter trvalosti, tj. muselo jít o soužití předem časově neomezené, vedené s úmyslem uživatele bytu a osoby s ním spolužijící založit trvalé životní společenství, nikoli tedy pouze soužití na přechodnou dobu. Nestačilo proto, aby tyto osoby uživatele občas navštěvovaly nebo mu poskytovaly přechodnou či příležitostnou pomoc v jeho domácnosti; stejně tak formální přihlášení se k trvalému pobytu v bytě uživatele neodůvodňovalo bez dalšího závěr, že jde o soužití ve společné domácnosti, ale mělo pouze podpůrný význam.

Doba, po kterou mělo soužití s uživatelem bytu trvat, nebyla zákonem stanovena, soudobá judikatura (R 34/1982, str. 201, 202) ale formulovala požadavek, že musí jít o dobu dostatečně dlouhou, aby se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu bylo možno učinit závěr o spolužití v jednom bytě a tedy o příslušnost (ke společné domácnosti) trvalé povahy. Šlo-li o soužití s nezletilým dítětem (vnukem, vnučkou), bylo třeba, aby dítě bydlelo s uživatelem bytu se souhlasem svých zákonných zástupců (popř. na základě rozhodnutí příslušného orgánu).

Ve smyslu výše citované interpretace § 179 odst. 1 obč. zák. není tedy rozhodné, zda mezi žalovanou a jejími prarodiči (resp. posléze mezi žalovanou a její babičkou) existovalo společné uhrazování nákladů na životní potřeby (hospodářské soužití, při kterém osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat). Spočívalo-li rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že žalovaná takové spotřební společenství neprokázala, šlo o právní posouzení (v této části) nesprávné.

Odvolací soud ovšem, jak plyne z předchozí části odůvodnění, nepovažoval (zřejmě) za prokázánu ani samu existenci trvalého spolužití žalované a její babičky (uživatelky bytu). Úvahám a závěrům krajského soudu, učiněným v rámci hodnocení výpovědi svědkyně J. K., nelze vytknout nesoulad s pravidly § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.), pokud z rozporů mezi touto výpovědí (že žalovaná se k prarodičům nastěhovala poté, kdy se svědkyně provdala, tedy v roce 1984), a výpovědí žalované před soudem prvního stupně (kde opakovaně uváděla, že se k prarodičům nastěhovala v roce 1989), dovodil nevěrohodnost této části svědecké výpovědi (o době, kdy mělo soužití žalované s prarodiči započít). Pokud ale odvolací soud dále pro svůj závěr o neexistenci trvalého spolužití žalované s uživateli (uživatelkou) předmětného bytu argumentoval rozpory mezi tvrzeními" žalované a svědkyně K. na straně jedné, a obsahem evidenčních listů týkajících se bytů č. 7 a 9 v H. ulici č. 45, na straně druhé, nelze přehlédnout, že odůvodnění jeho rozsudku postrádá jakákoli skutková zjištění o obsahu těchto evidenčních listů, ačkoliv jimi byl u odvolacího jednání dne 4. 3. 1998 proveden důkaz (závěr o výše uvedených rozporech je tak pro kusost důvodů nepřezkoumatelný), že výslech svědkyně J. K. před odvolacím soudem nebyl dostatečně zaměřen k objasnění obsahu těchto evidenčních listů, a že výslech žalované (jako důkaz podle § 131 a § 211, § 213 odst. 2 o. s. ř.) nebyl odvolacím soudem proveden vůbec.

Za těchto okolností dovolací soud shledává, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadami podřaditelnými ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., tedy vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (bylo již uvedeno, že podle § 242 odst. 3 věta druhá . s. ř. je povinen k takovým vadám přihlédnout, i když nebyly výslovně dovoláním uplatněny), a nezbylo mu tedy, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta prvá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu, týkající se výkladu ustanovení § 179 odst. 1 věty prvé obč. zák., je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2000

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková