26 Cdo 2128/2009
Datum rozhodnutí: 15.06.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




26 Cdo 2128/2009


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně ELMAD spol. s r. o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČ: 15771318, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované N. K .,o určení nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 203/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 18. prosince 2008, č. j. 23 Co 68/2006-210, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se změněnou žalobou domáhala, aby jí původní žalovaný M. K. (dále jen původní žalovaný ) a žalovaná zaplatili částku 74.266,- Kč jako rozdíl mezi tím, co na nájemném z bytu (z bytu č. 15/825, který se nachází v 5. podlaží domu čp. 825 v P. v ulici L. M. dále jen předmětný byt , resp. byt ) zaplatili za dobu od 1. dubna 2003 do 31. května 2005 a co by za tuto dobu zaplatili při obvyklém nájemném v částce 4.250,- Kč, resp. později 4.450,- Kč měsíčně (stanoveným v této věci znaleckým posudkem). Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. července 2005, č. j. 8 C 203/2003-82, změnu žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 C 203/2003-93, výrokem I. změněné žalobě vyhověl co do částky 23.300,- Kč a uložil původnímu žalovanému a žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni tuto částku (v tam uvedených splátkách), žalobu co do částky 50.966,- Kč zamítl (výrok II.), určil odměnu ustanovené zástupkyni původního žalovaného a žalované (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalobkyně zaplatit státu tam uvedené částky (výroky III. a V.). V odvolacím řízení žalobkyně žalobu opět změnila a nadále se po žalovaných domáhala placení nájemného z bytu v částce 4.250,- Kč měsíčně od 1. dubna 2003 vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce předem. Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 23 Co 68/2006-121, uvedenou změnu žaloby připustil a následně rozsudkem ze dne 23. ledna 2007, č. j. 23 Co 68/2006-139, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby v době od 1. dubna 2003 do 22. ledna 2007 byli žalovaní povinni platit žalobkyni nájemné z bytu v částce 4.250,- Kč měsíčně (výrok I.); řízení přerušil ohledně požadavku žalobkyně na placení nájemného z bytu v částce 4.250,- Kč měsíčně od 23. ledna 2007 nadále, a to do rozhodnutí Ústavního soudu České republiky o návrhu na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (výrok II.), který současně podal. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 18. září 2008, č. j. 26 Cdo 2962/2007-173, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku I. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Protože původní žalovaný zemřel, rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 23. října 2008, č. j. 23 Co 68/2006-198, že na straně žalované bude v řízení pokračováno pouze s Naděždou Koblížkovou. Přitom odkázal na ustanovení § 107 odst. 1 a 2 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ).

Poté žalobkyně v odvolacím řízení žalobu znovu změnila tak, že se po žalované opětovně domáhala zaplacení nájemného z bytu ve výši 74.266,- Kč za období od 1. dubna 2003 do 31. května 2005. Odvolací soud pak v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j. 23 Co 68/2006-210, změnu žaloby připustil (výrok I.), shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni nájemné z bytu za období od 7. srpna 2003 do 31. května 2005 ve výši 20.642,- Kč a zamítl žalobu ohledně zaplacení nájemného za období od 1. dubna 2003 do 6. srpna 2003 ve výši 2.658,- Kč (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výrok III.) a nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Proti citovanému (v pořadí druhému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud především konstatuje, že výrokem II. napadeného rozsudku odvolací soud citovaný rozsudek soudu prvního stupně v poměru mezi žalobkyní a žalovanou ohledně částky 20.642,- Kč za dobu od 7. srpna 2003 do 31. května 2005 ve skutečnosti potvrdil (dále jen potvrzující výrok ) a je nerozhodné, že i ve vztahu k této částce uvedl, že ho mění (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud pak výrokem II. změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 2.658,- Kč za dobu od 1. dubna 2003 do 6. srpna 2003 žalobu zamítl, posoudil práva a povinnosti účastnic řízení oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně, a v tomto ohledu proto lze jeho rozhodnutí o věci samé pokládat za obsahově měnící (dále jen měnící výrok ). Při řešení otázky přípustnosti dovolání přitom dovolací soud nepřehlédl, že dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje především proti výroku II. napadeného rozsudku jako celku. Přitom neopomenul, že potvrzujícím výrokem bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno. Dovolatelka proto nemá subjektivní legitimaci k podání dovolání proti potvrzujícímu výroku, neboť dovolání je oprávněn podat pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Uvedený závěr platí i tehdy, jestliže dovolateli sice byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na jeho právech, avšak nelze ji odstranit zrušením napadeného rozhodnutí, neboť rozhodujícím je výrok rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98, uveřejněné pod č. 39 v sešitě č. 6 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Naproti tomu je dovolatelka subjektivně legitimována k podání dovolání proti měnícímu výroku (kterým byl žalobní návrh částečně zamítnut). Přípustnost dovolání (objektivní) proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu (v daném případě proti měnícímu výroku) upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. však dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání proti měnícímu výroku by tedy mohlo být objektivně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Bylo-li však tímto výrokem rozhodnuto o částce nepřevyšující 20.000,- Kč, nelze dovodit přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. to vylučuje. Na uvedených závěrech přitom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení (obsažené v napadeném rozsudku), podle něhož je dovolání proti jeho výroku II. přípustné. Je tomu tak proto, že takovéto poučení přípustnost dovolání nestanoví-li ji zákon nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 140 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Ve zbývající části směřuje dovolání proti absentujícímu výroku o nákladech dovolacího řízení, což ostatně dovolatelka sama připustila. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku však vyplývá, že v dovolacím řízení lze přezkoumat správnost pouze těch výroků, které odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil. Neexistující výroky přezkoumávat nelze. Navíc i kdyby byl dovoláním napaden existující výrok o nákladech (dovolacího) řízení, lze shodně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura uzavřít, že podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 není přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ a c/ o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. června 2010


JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu