26 Cdo 2123/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2123/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra, a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) J. Š., b) F. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovanému B. H., zastoupeném advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 129/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.4.2005, č. j. 28 Co 90/2005-310, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám jejich advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.4.2005, č.j. 28 Co 90/2005-310, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.10.2004, č.j. 11 C 129/2001-289, jímž tento soud uložil žalovanému, aby vyklidil a vyklizený odevzdal žalobcům byt 1 + 1 s příslušenstvím, II. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 1388 v P., a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, k rukám jejich právního zástupce, částku 23.490,- Kč.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vyhlášení předcházející ve smyslu ust. § 212, § 212a a § 214 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31.3.2005 a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro posouzení důvodnosti návrhu na vyklizení bytu byl rozhodující závěr, zda na žalovaného mohlo po smrti jeho matky (16. 11. 1984) přejít užívací právo (nyní právo nájmu) ke spornému bytu. Dle odvolacího soudu nelze odstěhování se žalovaného z bytu v Soběslavi hodnotit jako opuštění společné domácnosti, kterou tam vedl se svojí manželkou, jejímž právním následkem by byl zánik práva společného užívání, které manželům H. k tomuto bytu svědčilo (ust. § 180 odst. 1, § 181 obč. z., ve znění účinném do 31.12.1991). Odchod žalovaného do P. v souvislosti s nástupem do nového zaměstnání k 1.11.1984 neznamenal dle odvolacího soudu zánik všech funkcí manželství, když ostatně i žalovaný při výslechu dne 9.2.1997 vypověděl, že odcházel ze společné domácnosti vedené s manželkou s tím, že prozatím bude bydlet u své matky. Žalovaný za rodinou do S. nadále dojížděl a finančně ji zajišťoval. O skutečných úmyslech žalovaného a jeho manželky pak dle odvolacího soudu vypovídá i skutečnost, že se stali společnými nájemci družstevního bytu, s jehož výstavbou započali několik měsíců po smrti matky žalovaného, přičemž to byl žalovaný, kdo nutné záležitosti ohledně tohoto bytu zajišťoval. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s názorem žalovaného, že soud prvního stupně hodnotil věc pouze podle formálně právního stavu, neboť tento stav je v souzené věci se stavem faktickým v souladu. Není podstatné, zda manželé H. po smrti matky žalovaného přestali žít ve společné domácnosti nebo zda žalovaný žil od roku 1990 ve sporném bytě s přítelem. Odvolací soud je toho názoru, že pro posouzení věci je rozhodující, zda žalovaný vedl společnou domácnost se svou manželkou ke dni smrti své matky, což také bylo prokázáno.

Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 10.6.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 14.6.2005, žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustností dovolání se výslovně nezabýval a dovolací důvod spatřuje v tom, že rozhodnutí je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

V dovolání žalovaný zejména uvedl, že pro rozhodnutí o podané žalobě na vyklizení bytu bylo otázkou zásadního významu, zda na žalovaného přešlo právo nájmu sporného bytu podle ust. § 179 odst. 1 obč. z. platného ke dni 16.11.1984, tedy ke dni smrti uživatelky předmětného bytu, která byla jeho matkou. Dle dovolatele vzal soud za prokázané, že se dne 1.11.1984 přestěhoval do sporného bytu. Mělo být proto podle něj dále zjištěno, zda v době smrti matky s ní žil ve společné domácnosti, resp. zda trvale opustil společnou domácnost v S., kterou do té doby vedl s manželkou. Pokud by se mu podařilo tuto skutečnost prokázat, znamenalo by to dle ust. § 181 obč. z. platného ke dni 16.11.1984, že zanikl společný nájem manželů H. k bytu v S. z důvodu, že trvale opustil společnou domácnost a výlučným uživatelem bytu by se stala jeho manželka. Neměl by tak ke dni smrti své matky vlastní byt a i zbývající podmínka pro přechod práva nájmu bytu by byla splněna. Dovolatel nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně bez bližšího odůvodnění odmítl provedení důkazu výslechem jeho dcery Michaely. Tato měla přitom rozhodujícím způsobem objasnit, zda se žalovaný v rozhodné době s rodinou stýkal, jakým způsobem se s manželkou podíleli či nepodíleli na společných záležitostech apod. Dovolatel dále uvedl, že důkaz výslechem své dcery navrhl zejména proto, že soud nepovažoval otázku opuštění společné domácnosti s manželkou za prokázanou ostatními předloženými důkazy a místo toho přikládal nepřiměřenou důležitost způsobu, jakým pomáhal v pozdější době řešit bytovou situaci své manželce. Jestliže tedy soud tak pečlivě zkoumal, čím jménem byla přihláška do družstva podána, na koho byla v bytě v Podolí napsaná telefonní linka, měl dle dovolatele stejnou důležitost přikládat také dalším okolnostem, které s družstevním bytem v Podolí souvisely, a to, že k podání přihlášky do družstva došlo až po době, kdy došlo k přechodu nájmu bytu, a že se do družstevního bytu v P. nikdy nenastěhoval, a tedy společnou domácnost s manželkou po 1.11.1984 již nikdy neobnovil. Pokud by byl důkaz výslechem jeho dcery proveden, dospěl by soud k podstatně jiným zjištěním a žaloba by musela být zamítnuta. Navrhl proto odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí a dále aby dovolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání zejména uvedli, že dovolatel neformuloval ve svém dovolání otázku zásadního právního významu, když přechod práva nájmu ke spornému bytu není možné za takovou otázku považovat. Dle žalobců pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání projednatelným, je třeba je považovat za nedůvodné. Pokud totiž žalovaný tvrdí, že bylo v řízení zamítnuto klíčové svědectví jeho dcery M. H., které mělo objasnit všechny okolnosti případu a zcela prokázat, že nežil s manželkou v rozhodné době ve společné domácnosti, pak je dle žalobců třeba přihlédnout k tomu, že dceři žalovaného bylo v listopadu 1984 jen 9 let, a těžko tedy může být klíčovým svědkem. Navíc žalovaný sám v průběhu jednání uvedl, že všechny okolnosti před dcerou tajili, aby se nic nedověděla. Dle žalovaných se tak ze strany dovolatele jedná pouze o další pokus, jak protahovat soudní řízení. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaný vedl s matkou v rozhodné době společnou domácnost, když skutečnost, že k podání přihlášky do bytového družstva došlo až po době, kdy došlo k přechodu nájmu sporného bytu, a skutečnost, že se do družstevního bytu v P. nikdy nenastěhoval, nic nenaznačují o tom, že by v rozhodné době nežil s manželkou ve společné domácnosti. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř.

Dovolací soud o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nerozhodoval.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by po předchozích zrušujících usneseních odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně odlišně proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu (důvodem zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně byly nedostatky ve zjištění skutkového stavu).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu nevytýká nesprávný právní názor (neoznačuje žádné ustanovení právního předpisu, které by odvolací soud nesprávně vyložil či nesprávně uplatnil na zjištěný skutkový stav věci) a otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soud neprovedl navržený důkaz, jímž hodlal žalovaný prokázat, že trvale opustil společnou domácnost, kterou do té doby vedl s manželkou. Je tedy zřejmé, že dovolatel uplatňuje (činí tak i výslovně) pouze dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková námitka, předložená k posouzení dovolacímu soudu (podle ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání), není ovšem námitkou proti právnímu posouzení věci, tím méně pak může být otázkou zásadního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice může být v dovolacím řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto, nicméně jen v případě, že dovolání je přípustné; sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného neobsahuje způsobilé dovolací důvody a nemůže vést k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud je jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatel, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalovaným společně a nerozdílně částku 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a paušál ve výši 2 x 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu