26 Cdo 2122/2004
Datum rozhodnutí: 14.01.2005
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2122/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) MVDr. F. Š., zastoupeného advokátem, a B) H. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované A. Ď., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 940/99, o dovolání žalobce MVDr. F. Š., proti rozsudkům Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. dubna 2001, č. j. 5 C 940/99-81, a Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2003, č. j. 17 Co 318/2001-113, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. dubna 2001, č. j. 5 C 940/99-81, se zastavuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2003, č. j. 17 Co 318/2001-113, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. dubna 2001, č. j. 5 C 940/99-81, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č. j. 5 C 940/99-81, zamítl žalobu, aby ve vztahu k žalované bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu číslo 3, kategorie první, sestávajícího se z kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím a zařízením, nacházejícího se v domě číslo popisné 637, ul. D. v obci J., zapsaném na LV číslo 777 pro obec J., k. ú. J. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), kterou dali žalobci žalované dne 12. srpna 1999. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 2003, č. j. 17 Co 318/2001-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na základě zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobcům (pronajímatelům bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě), soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ). Z provedených důkazů soudy obou stupňů rovněž zjistily, že žalobci jako vlastníci domu neudržovali byty (tudíž ani předmětný byt) v řádném technickém stavu, že nereagovali na upozornění žalované na nutnost odstranění závad v podobě nefunkčního bojleru a vadných radiátorů a takto nahlášené závady v bytě neodstranili, že žalovaná na vlastní náklady nahradila nefunkční bojler novým bojlerem a vyměnila radiátory, že poté v zájmu kompenzace vynaložených nákladů přestala žalobcům platit nájemné, že od května 1999 nájemné platí v částce nižší než žalobci stanovené, že otázka výše nájemného je mezi účastníky sporná a že žalovaná je vdova, žije sama se dvěma dětmi, nemá stálý pracovní příjem a v bytě bydlí již více jak dvacet let. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů usoudily, že jsou zde dány důvody, pro něž je na místě výkon práva žalobců pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít, a proto žalobu zamítly.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce MVDr. F. Š. (dále jen žalobce ) dovolání. Uvedl v něm, že odvolací soud potvrdil rozsudek I. stupně, který řeší právní otázku, v tomto případě použití § 3 o. z., v rozporu s hmotným právem v rozporu s ustálenou judikaturou . V dovolání tudíž zpochybnil správnost právních závěrů, které soudy obou stupňů učinily s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Uvedl, že bylo nade vší pochybnost prokázáno, že žalovaná má dluh na nájemném a na úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, že dlužné nájemné s poplatkem z prodlení dosud ani částečně neuhradila a že ke dni 30. dubna 2003 z tohoto titulu dluží částku 48.361,20 Kč s poplatkem z prodlení. Je tedy podle jeho názoru zřejmé, že nájemné neplatila dlouhodobě, že svůj přístup v tomto ohledu nezměnila ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a nadále řádně neplatila ani běžné nájemné; pokud za této situace soudy dovodily, že ze strany žalobců jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je podle žalobce jejich rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. V dovolání současně popsal situaci, která v předmětném domě panuje ve vztahu ke každému z pronajatých bytů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že z důvodů v něm uvedených nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.). Z opatrnosti se však vyjádřila i k právnímu posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. pro případ, že dovolání by bylo přípustné. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. dubna 2001, č. j. 5 C 940/99-81, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel spolu s žalobkyní H. Š. uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. dubna 2001, č. j. 5 C 940/99-81, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Uvedený závěr lze vztáhnout také na manžely pronajímatele bytu. Proto s přihlédnutím k ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.).



Podal-li tedy v daném případě žalobce (jeden z nerozlučných společníků) dovolání ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř., vztahuje se dovolání i na žalobkyni H. Š. má se zato, jakoby dovolání podali oba žalobci (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž mimo jiných rovněž na závěru, že z důvodů uvedených v odůvodnění rozhodnutí je výpověď z nájmu bytu (podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) v rozporu s dobrými mravy. Posléze zmíněný právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Protože otázka rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy nebyla vyřešena v souladu s hmotným právem, lze napadenému rozhodnutí vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní význam. Má-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, stává se tím dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu o věci samé nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H BECK). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

V naznačených souvislostech nelze ztratit ze zřetele ani to, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.); splnění této povinnosti nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, a usnesení z 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002, ). Této povinnosti tudíž není nájemce zbaven ani v případě, že pronajímatel nesplní svoji povinnost odstranit kvalifikované závady bránící řádnému užívání bytu (drobné opravy v bytě /srov. § 687 odst. 2 obč. zák. a § 5 a § 6 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník/ hradí nájemce). Nesplní-li pronajímatel povinnost odstranit závady v bytě či v domě, jež brání řádnému užívání bytu nájemcem, nebo jimiž je výkon jeho práva ohrožen, může totiž nájemce volit buď cestu soudního řízení, v němž by se domáhal vůči pronajímateli splnění konkrétní povinnosti ve vztahu k údržbě bytu, nebo postupovat podle § 691 obč. zák., tj. závadu po předchozím upozornění pronajímatele odstranit v nezbytné míře sám a po pronajímateli v prekluzívní šestiměsíční lhůtě od odstranění závad požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů. Podle okolností případu není vyloučen ani vznik práva nájemce na slevu z nájemného podle § 698 odst. 1 věty první obč. zák.; toto právo však může nájemce uplatnit jen tehdy, nezvolil-li postup podle § 691 obč. zák. Vznikne-li nájemci nesplněním udržovací povinnosti pronajímatele škoda, odpovídá za ni pronajímatel podle § 420 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné (jinak řečeno ani tato okolnost jej nezbavuje povinnosti platit nájemné), nýbrž je zde k dispozici režim upravený v ustanovení § 691 obč. zák.

Soudní praxe dovodila, že za neplacení nájemného ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. se považuje i situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tedy je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené (§ 696 odst. 1 obč. zák. a v době pro toto řízení rozhodné platná vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů). Z žádného právního předpisu nevyplývá možnost, aby si nájemce v případě nesouhlasu s jednostranně zvýšeným nájemným sám nájemné snížil a platil nájemné v částce nižší, než činilo nájemné po jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele. Nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, může se proti zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, a rozsudek z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002).

Z uvedeného nutně vyplývá, že při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyhodnotit jako okolnost ospravedlňující neplacení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu ze strany žalované, tj. jako okolnost prospívající v tomto ohledu žalované, skutečnost, že hradila ze svého výměnu bojleru a radiátorů. Stejně tak nelze v její prospěch zohlednit, že od května 1999 platila nájemné v nižší než stanovené částce.

S dovolatelem lze tak souhlasit v názoru, že pokud, jako v posuzovaném případě, nájemkyně povinnost platit nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu dlouhodobě neplní a v tomto ohledu se její chování nezměnilo ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (dlužné nájemné nezaplatila a od května 1999 platila nájemné v nižší než stanovené částce), nelze po žalobcích pronajímatelích spravedlivě požadovat, aby jim byla ochrana jejich práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, byť nájemkyně je v tíživé sociální situaci. V opačném případě by byl současný stav v praxi neřešitelný, neboť pronajímatelům by byla upřena možnost řešit vzniklou situaci cestou výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a přitom žalovaná dluží na nájemném relativně vysokou částku a neplatí ve stanovené částce ani běžné nájemné. K obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a neodklání se od nich ani v posuzovaném případě.

Nelze ani přehlédnout, že při úvaze o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou judikaturou zohlednil pouze okolnosti na straně nájemkyně (žalované) a nezabýval se již otázkou, zda lze s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu, tedy i okolnostem na straně pronajímatelů na žalobcích (pronajímatelích) jako subjektech vykonávajících své vlastnické právo spravedlivě požadovat, aby jim byla ochrana jejich práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu takto odepřena.

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.

Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu