26 Cdo 212/2005
Datum rozhodnutí: 30.11.2005
Dotčené předpisy: § 27 odst. 1 předpisu č. 67/1956Sb., § 393 odst. 1 předpisu č. 142/1950Sb.




26 Cdo 212/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované L. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 9/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 64 Co 42/2004-75, takto:



I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č.j. 33 C 9/2001-59, zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 2, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, 2. kategorie, v suterénu domu č.p. 856, P. (dále jen předmětný byt ) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně hospodaří s domem, v němž se nachází předmětný byt, jako se svěřeným majetkem h. m. P., že předmětný byt užívala nejdříve M. V. (tchyně žalované) na základě domovnické smlouvy ze dne 5. 5. 1959 jako byt domovnický až do své smrti v roce 1960, že žalovaná tento byt užívá přibližně od roku 1973, že v té době byl předmětný byt veden jako služební, trvale určený k ubytování pracovníků OPBH P., že dne 2. 9. 1976 uvedla žalovaná do protokolu před Obvodním národním výborem v P., že si je vědoma, že užívá byt protiprávně, že 7. 12. 1976 byl týmž ONV vydán příkaz k vystěhování žalované a jejího manžela O. V. z předmětného bytu, který po zamítnutí odvolání nabyl právní moci, avšak nebyl nikdy realizován, že v letech 1984 až 1999 mezi účastníky neproběhla žádná jednání ohledně vyklizení bytu a žalovaná platila nájemné a služby spojené s užíváním bytu tak, jak jí byly žalobkyní předepisovány. Soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou nepřešlo užívací právo k předmětnému bytu podle § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do 30. 12. 1991 (dále jen obč. zák. před novelou ), neboť tomu bránil charakter předmětného bytu určeného pro trvalé ubytování pracovníků OPBH P. Právo osobního užívání žalované nevzniklo ani tvrzenou dohodou, protože nebylo doloženo rozhodnutí o přidělení bytu podle § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou, a tudíž se nemohlo ani později transformovat na právo nájmu. Nicméně podle názoru soudu prvního stupně se obě strany chovaly tak, jako by právo užívání, respektive nájmu, existovalo, a to i v době, kdy písemná forma nájemní smlouvy nebyla podmínkou vzniku nájemního poměru (do 31. 12. 1995), takže nájemní právo k předmětnému bytu vzniklo konkludentně. Nadto by bylo v rozporu s dobrými mravy úspěšně uplatnit žalobu na vyklizení vůči žalované, která zde bydlí 30 let a řádně poskytuje úplatu za užívání bytu, žalobkyně toto plnění přijímá a žalovaná nebyla po dobu 15 let kvůli vyklizení kontaktována.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č.j. 64 Co 42/2004-75, napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu byl skutkový stav zjištěn dostatečně, soud prvního stupně však z něho nevyvodil zcela správné právní závěry. Odvolací soud považoval za zásadní obsah domovnické smlouvy uzavřené s M. V. dne 5. 1. 1959 v souvislosti s výkonem domovnických prací v domě, kde se nachází předmětný byt. Podle § 27 odst. 5 zákona č. 67/1956 Sb., účinného v době uzavření domovnické smlouvy, byly domovnické byty vyňaty z přidělovacího režimu tohoto zákona. Protože M. V. byl předmětný byt poskytnut v souvislosti s výkonem domovnických prací, takže jí k tomuto bytu nevznikl nájemní poměr chráněný § 382 zákona č. 142/1950 Sb. v rozhodném znění, nemohly v roce 1960, kdy zemřela, osoby uvedené v § 393 odst. 1 téhož zákona, vstoupit do neexistujícího nájemního poměru. Osoby, které i poté užívaly předmětný byt, tak činily bez právního důvodu. Jinak odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. účinného od 1. 4. 1964 bylo předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu rozhodnutí o přidělení bytu vydané orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty a v návaznosti na ně uzavřená dohoda o odevzdání a převzetí bytu, bez nichž nemohlo užívací právo vzniknout. Podle odvolacího soudu však nelze akceptovat závěr o konkludentním vzniku nájemního práva žalované, neboť předepisování nájemného a úhrad za služby, včetně jejich platby, nestačí ke vzniku práva nájmu, neboť neplacením těchto úhrad by žalovaná získala bezdůvodné obohacení. To, že žalovaná nebyla v dobré víře, že jí svědčí právo nájmu, dokládá i obsah protokolu sepsaný před Obvodním úřadem městské části P. dne 12. 1. 2000, kdy žalovaná potvrdila užívání předmětného bytu s tím, že není jeho oprávněným nájemcem, proto se nemůže účastnit privatizace, a zažádala o nájemní smlouvu k tomuto bytu. S ohledem na postup žalobkyně a jejích předchůdců usilující o uvolnění předmětného bytu neshledal odvolací soud v jednání žalobkyně (ani konkludentní) projev vůle směřující k založení nájemního vztahu. Odepření ochrany práva žalobkyně pro rozpor jejího uplatnění s dobrými mravy přichází do úvahy jen výjimečně a jestliže si žalovaná od počátku byla vědoma svého právního postavení k předmětnému bytu, což vyplynulo ze skutkových zjištění, nezbylo soudu než ochranu právu poskytnout. Ani postup žalobkyně během privatizace domu nelze považovat za šikanování žalované, ale pouze za snahu dořešit nedoložené vztahy k bytům v domě.



Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a uplatněný dovolací důvod podřazuje § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka namítá, že soud neprovedl veškeré důkazy, některé důkazy nesprávně vyhodnotil a v důsledku toho zaujal nesprávný právní názor. Odvolací soud vyšel z úvahy, že pro právní posouzení věci je podstatný obsah domovnické smlouvy, a to i přes námitky žalované, že paní M. V. v předmětném bytě bydlela již několik let před uzavřením domovnické smlouvy, tudíž jí tento byt nemohl být opakovaně přidělen. Navíc z domovnické smlouvy nevyplývá, že se skutečně o předmětný byt jedná (ten se totiž nachází v suterénu, nikoli v přízemí a dále ve smlouvě chybí i adresa tam uvedeného bytu). Touto otázkou, stejně jako skutečností, že žalobkyně neprokázala, kdo byl v roce 1959 majitelem domu a zda obvodní podnik bytového hospodářství byl vůbec oprávněn s domem nakládat, se soudy obou stupňů nezabývaly. Protože se soud nevypořádal s tím, kdy a kdo měl právo bydlení k předmětnému bytu před uzavřením domovnické smlouvy, a bez dalšího uzavřel, že osoby uvedené v § 393 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb. nemohly v roce 1960 vstoupit do neexistujícího nájemního vztahu, není právní posouzení věci správné, když ani uzavřením domovnické smlouvy nemohl právní důvod užívání předmětného bytu zaniknout. Žalovaná se do předmětného bytu přistěhovala v souvislosti s uzavřením manželství se synem paní V. O., který zde byl hlášen, proto se domnívala, že byt užívá v souladu s platnými předpisy, neboť zde bydlel i druhý syn K. se svou rodinou. I při akceptaci tvrzení žalobkyně, že nepřešlo užívací právo z paní V. na osoby, které s ní bydlely v den její smrti, je udivující , že od roku 1960 nebyly učiněny žádné kroky směřující k vyklizení předmětného bytu vůči synu K. Podle žalované se v době jejího přistěhování již nejednalo o služební byt, neboť domovnické práce v té době zabezpečoval někdo jiný. Žalovaná byla ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyně v dobré víře ohledně právního titulu užívání bytu, protože vůči ní soudně neuplatnil příkaz k vyklizení z roku 1976, ani nepodnikal žádné jiné kroky k vyklizení, a proto finančně investovala do rekonstrukce předmětného bytu. Tudíž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se přes jednoznačné chování žalobkyně domáhala uzavření nájemní smlouvy, což se nikdy nestalo a nelze jí to klást za vinu. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku o vyklizení bytu).

Podle § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Žádné z uvedených vad nebyly v dovolání namítány a jejich existenci soud neshledal ani z obsahu spisu.

Pokud žalovaná namítá, že soud neprovedl veškeré důkazy , není tato námitka nijak obsahově konkretizována. V této souvislosti nutno uvést, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), že až na výjimky uvedené v § 120 odst. o.s.ř. (o takovou výjimku v dané věci nejde) může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo a že neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud ve sporném řízení není zásadně povinen provádět důkazy, které nebyly navrženy, popřípadě jejichž potřeba (ale též objektivní možnost provedení) se ze spisu (z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení) nepodává; z navržených důkazů pak provede jen ty, jež jsou potřebné ke zjištění právně významných skutečností, pokud tyto skutečnosti již nebyly zjištěny jinak. Z toho pak zároveň vyplývá, že nelze úspěšně uplatnit dovolací námitku, že nebyly provedeny všechny důkazy, pokud dovolatel blíže nespecifikuje, jaké důkazy měl (a mohl) soud provést, a jaké konkrétní (pro rozhodnutí významné) skutečnosti jimi měly být prokázány.

Dovolatelka sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ve skutečnosti však posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila především námitky směřující proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Takové námitky lze úspěšně uplatnit, pokud dovoláním napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Námitka žalované, že M. V. v předmětném bytě bydlela již několik let před uzavřením domovnické smlouvy, tudíž jí tento byt nemohl být opakovaně přidělen, je spekulativní (založená na neprokázaném předpokladu, že M. V. měla již před uzavřením domovnické smlouvy jiný právní důvod k užívání bytu), navíc směřuje proti závěru, který odvolací soud neučinil (že byt byl M. V. opakovaně přidělen ).

Jediný důkaz, způsobilý doložit případnou oprávněnost užívání předmětného bytu, který žalovaná v řízení předložila, byla domovnická smlouva ze dne 5. května 1959. Touto smlouvou bylo mezi M. V. a tehdejší organizací vykonávající správu domu, v němž se nacházel předmětný byt (obvodním podnikem bytového hospodářství), mimo jiné sjednáno, že M. V., která se zavázala konat pro majitele domu domovnické práce, obdrží od majitele domu naturální byt sestávající z 2 místnostní ; ze záhlaví smlouvy je zřejmé, že se byt nachází v domě čp. 856, v P. (není tedy důvodná námitka, že tento údaj ve smlouvě chybí). Vzhledem k tomu, že M. V. užívala až do své smrti pouze jeden byt na adrese, na které se nachází i předmětný byt a kde i nadále bydlí žalovaná, nelze důvodně pochybovat o totožnosti bytu uvedeného v domovnické smlouvě s bytem předmětným.

Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jež (jak bude dále uvedeno) je rovněž správné, bylo by nadbytečné zabývat se otázkami, kdo byl v r. 1959 majitelem domu, v němž se nalézá předmětný byt, zda měl obvodní podnik bytového hospodářství právo s tímto domem nakládat a zda v době, kdy se do bytu nastěhovala žalovaná, měl ještě charakter bytu služebního, neboť řešení těchto otázek bylo pro právní posouzení věci bez významu.

V dalším se Nejvyšší soud zabýval správností právního posouzení otázky, zda žalovaná předmětný byt užívá oprávněně a zda požadavek jejího vyklizení není v rozporu s dobrými mravy.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Odvolací soud postupoval správně, když se nejdříve zabýval otázkou, zda žalované svědčí nějaký právní důvod užívání předmětného bytu, nebo zda je třeba poskytnout ochranu právu žalobkyně a v důsledku toho žalobě na vyklizení vyhovět. Jak již bylo uvedeno shora, žalovaná neprokázala existenci právního důvodu opravňujícího jí k užívání předmětného bytu.

Podle právní úpravy platné v době uzavírání domovnické smlouvy, tj. podle zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, byly domovnické byty vyňaty z přidělovacího práva místního národního výboru (§ 27 odst. 1 bod 3.) a mohly být vlastníkem domu dány do užívání domovníkovi, se kterým byl sjednán pracovní poměr, jen se souhlasem národního výboru (§ 31).

Citovaná ustanovení zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, však nestanovila, že by uzavřením domovnické smlouvy vznikl nájemní poměr mezi domovníkem a vlastníkem domu, jako je tomu v případě přidělovaných bytů mezi osobou, jíž byl byt přidělen, a vlastníkem domu na základě rozhodnutí výkonného orgánu místního národního výboru (§ 20 a násl.).

Podle ustanovení § 393 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občansko - právních (občanského soudního řádu), účinného v době smrti paní M. V., platilo, že zemřel-li nájemce, vstoupili dnem jeho smrti v nájemní smlouvu příslušníci jeho rodiny, kteří v tento den s ním žili ve společné domácnosti a neměli vlastní byt, jakož i za téže podmínky osoby, které s ním žily ve společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí a které se staraly z tohoto důvodu o společnou domácnost, anebo byly na něho odkázány výživou. Toto ustanovení však dopadalo pouze na některé (tzv. chráněné) nájmy podle § 382 a násl. zákona č. 142/1950 Sb.

Uvedené ustanovení však nelze na projednávanou věc aplikovat, jak správně dovodil odvolací soud, neboť domovnická smlouva nájemní vztah mezi paní M. V. a vlastníkem domu (obvodním podnikem bytového hospodářství) nezaložila, proto subjekty uvedené v § 393 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb. ani nemohly do nevzniklého nájemního vztahu vstoupit.

Po vydání občanského zákoníku účinného od 1. 4. 1964 bylo nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání, rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (§ 154 odst. 1, § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou). Tato ustanovení se vztahovala i na byty domovnické (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp.zn. 26 Cdo 187/99). Protože žalovaná uvedené předpoklady nedoložila, nevzniklo jí k předmětnému bytu ani právo osobního užívání, které by se posléze transformovalo (podle § 871 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992) na nájem bytu nebo nájem služebního bytu, a to v závislosti na povaze bytu.

Pro posouzení otázky právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanou není rozhodné, že právní předchůdce žalobkyně nezrealizoval uvedený příkaz k vyklizení bytu z roku 1976, ani že neusiloval o vyklizení K. W. (švagra žalované), které ostatně není předmětem tohoto řízení.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou konkludentního uzavření nájemní smlouvy, které připouštěl občanský zákoník účinný od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1995. Podle soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, publikovaný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004) není konkludentním projevem vůle směřujícím k uzavření smlouvy pouhé mlčení, popřípadě skutečnost, že žalovaná v bytě bydlí, žalobkyně po žalované požaduje nájemné za užívání bytu, které žalovaná hradí a žalobkyně přijímá. Uvedený termín nájemné je totiž často (byť z hlediska dikce zákona nepřesně) používán v osobním styku pronajímatelů a osob, které byty užívají, jako ekvivalent pro bezdůvodné obohacení, vzniklé užíváním bytu osobou, jež k tomu nemá právní důvod. Účinky právně závazného projevu vůle směřujícího k uzavření nájemní smlouvy, pak není způsobilá vyvolat ani okolnost, že v evidenčních listech byla žalovaná vedena jako nájemkyně bytu na dobu neurčitou (tato skutečnost mohla být jen důsledkem skutkového či právního omylu žalobkyně, respektive jejích zaměstnanců vystavujících evidenční listy), že žalobkyně podala žalobu na vyklizení až se značným časovým odstupem od doby, co jí svědčí právo hospodaření s domem, ve kterém se nachází předmětný byt, a že tak neučinil její právní předchůdce (právo na vyklizení plynutím času nezaniká).

Soudní praxe se rovněž ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se dovolací soud od tohoto názoru neodchyluje. Nelze přehlédnout, že žalovaná si byla od počátku vědoma, že užívá byt bez právního důvodu, což bylo autoritativně deklarováno i pravomocným příkazem k vyklizení. Pokud za této situace investovala finanční prostředky do rekonstrukce bytu (pomineme-li otázku, zda tak učinila se souhlasem vlastníka domu), nelze ani z tohoto hlediska dovozovat, že by uplatnění práva na vyklizení bylo v rozporu s dobrými mravy.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že žalobkyni, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2005

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu