26 Cdo 2108/2016
Datum rozhodnutí: 24.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 2108/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. H. , zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38, proti žalovaným 1. M. S. , a 2. P. S. , zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Kolíně, Obecní dvůr 433, o 244.640 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 106 C 53/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2015, č. j. 19 Co 255/2015-140, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 2. 2015, č. j. 106 C 53/2014-84 (kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 244.640 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), přípustné.

Dovolatel dostatečně nevylíčil v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatel navíc zpochybňuje zejména správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, a uplatnil tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Rovněž námitkou, že odvolací soud ho nesprávně (stejně jako soud prvního stupně) nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (a nedal mu tak možnost reagovat na jiný právní názor soudu a požadovat smluvní pokutu ve snížené výši), uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může totiž dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237- 238a o. s. ř.). Jen pro úplnost lze konstatovat, že odvolací soud správně uzavřel, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod číslem 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).

Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2016


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu