26 Cdo 2105/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.



26 Cdo 2105/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně ACORN PRAHA, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Lipanská 781/10, IČO 26128896, zastoupené JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, proti žalované V. H. , místem podnikání v Praze 15, Dačická 130, IČO 71655107, zastoupené JUDr. Petrem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o 85.227 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 50/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 93 Co 416/2014-74, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.856 Kč, k rukám JUDr. Zdeňky Maršíkové Nocarové, Ph.D., advokátce se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 11 C 50/2014-21, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 85.227 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Rozsudek byl vydán jako rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 93 Co 416/2014-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila na výzvu soudu učiněnou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil. V důsledku toho nastala fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však není přípustné podle § 237 a § 238 odst.1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.
Podle ust. § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 9, zaujal Nejvyšší soud názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.

V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 85.227 Kč s příslušenstvím. Tato částka sestává ze dvou samostatných nároků, neboť vedle nároku na vrácení jedné poloviny kauce ve výši 35.227 Kč s příslušenstvím žalobkyně požadovala zaplacení 50.000 Kč s příslušenstvím jako náhradu zaplacených investic do kadeřnického salonu na základě smlouvy o podnájmu části nebytových prostor. Jelikož dílčí nároky na zaplacení částek 35.227 Kč s příslušenstvím a 50.000 Kč s příslušenstvím (nároky se samostatným skutkovým základem) v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50.000 Kč, je přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti oběma výrokům napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání mimo jiné i vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Kromě toho však i tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti němu rovněž vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu