26 Cdo 2102/2004
Datum rozhodnutí: 24.03.2006
Dotčené předpisy: § 715 předpisu č. 40/1964Sb., § 457 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2102/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) D. J., a 2) D. J., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu a zaplacení částky 36.114,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 8 C 150/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2004, č.j. 26 Co 92/2004-105, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2004, č.j. 26 Co 92/2004-105, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. října 2003, č.j. 8 C 150/2001-90, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit byt 1+3 s příslušenstvím v 2. nadzemním podlaží domu čp. 739 v S. v H., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, č.j. 8 C 150/2001-90, výrokem I. zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu 1+3 s příslušenstvím, ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 739 v S. v H. (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 36.114,-Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 8. 9. 1976 vydaným Městským národním výborem v H. byl předmětný byt přidělen O. L., s nímž žalobkyně uzavřela dne 19. 6. 1993 manželství, které dosud trvá, že kupní smlouvou ze dne 11. 5. 1994 převedlo město H. ideální podíl (28/100) k předmětnému domu do vlastnictví žalovaných (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 24. 5. 1994), že dne 27. 5. 1994 došlo k faktické realizaci dohody o výměně bytů uzavřené bez souhlasu pronajímatelů mezi žalovanými (nájemci bytu v domě č.p. 692 v S. v H. dále byt žalovaných a dům č.p. 692 ) na straně jedné a žalobkyní a jejím manželem na straně druhé, na základě níž se žalovaní přestěhovali do předmětného bytu a dosud ho užívají, a žalobkyně a její manžel se nastěhovali do bytu žalovaných, v němž bydlí žalobkyně, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 7. 1994, č.j. 5 C 943/94-18, bylo vyhověno žalobě tehdejšího vlastníka domu č.p. 692 (K. p., a.s.) a manželu žalobkyně bylo uloženo byt žalovaných vyklidit s odůvodněním, že ho užívá bez právního důvodu, že k soudnímu výkonu tohoto rozhodnutí nedošlo, a že manžel žalobkyně se z bytu žalovaných odstěhoval asi před pěti lety; v řízení přitom nebylo prokázáno, že by nájem žalobkyně a jejího manžela k předmětnému bytu zanikl písemnou dohodou nebo písemnou výpovědí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě na vyklizení nelze vyhovět, neboť tvrzené právo nájmu žalobkyně k předmětnému bytu se promlčelo (§ 100 odst. 1 a 2 obč.zák.), a to v obecné tříleté promlčecí době (§ 101 obč.zák.), která marně uplynula 28. 5. 1997 (žalobkyně byt neužívá od 27. 5. 1994), přičemž žaloba v dané věci byla podána až 3. 7. 2001; vznesli-li žalovaní v řízení námitku promlčení, soud k této námitce přihlédl a žalobu zamítl. Soud prvního stupně neshledal důvodným ani žalobní požadavek na náhradu škody v částce 36.114,-Kč s příslušenstvím (představující rozdíl mezi výší nájemného v předmětném bytě a výší nájemného v bytě žalovaných, které žalobkyně platí), neboť žalovaní tvrzenou škodu nezavinili.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č.j. 26 Co 92/2004-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., ve výroku II. a III. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že předmětný byt, i když byl O. L. přidělen jako byt podnikový, nesplňoval ke dni 1. 1. 1992 kritéria stanovená zákonem č. 102/1992 Sb. pro služební byty, neboť byl ve vlastnictví města H.; nedošlo proto podle § 871 odst. 4 obč.zák. k zákonné transformaci práva osobního užívání jmenovaného na jeho právo nájmu služebního bytu, ale na právo nájmu bytu. Uzavřel-li jmenovaný se žalobkyní manželství až po uvedeném datu, vzniklo oběma podle § 704 odst. 1 obč.zák. právo společného nájmu bytu manžely. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že právo nájmu žalobkyně k předmětnému bytu se promlčelo. Zaujal názor, že podle § 100 odst. 2 obč.zák. se promlčují všechna práva majetková (s výjimkou práva vlastnického); právo nájmu bytu je závazkové, penězi ocenitelné právo, jehož obsahem je oprávnění nájemce předmět nájmu užívat a povinnost platit za užívání sjednané nájemné. Závěr o majetkovém charakteru tohoto práva podporuje podle názoru odvolacího soudu i porovnání obsahu ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992, podle něhož bylo právo osobního užívání bytů výslovně vyloučeno z promlčení, s ustanovením § 100 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném po uvedeném datu, v němž již právo nájmu bytu z promlčení vyloučeno není; uvedený závěr o charakteru práva nájmu bytu lze dovodit i ze znění § 4 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, který reaguje na to, že pronajímatelé vyplácejí nájemcům náhradu odstupné. Odvolací soud konstatoval, že i právo nájmu bytu je právem promlčitelným, a že k jeho promlčení dojde, není-li nájemcem konzumováno, tj. neužívá-li nájemce byt vůbec a zároveň neplatí nájemné; vzhledem k nedostatku speciální úpravy délky promlčecí doby je nutno vycházet z ustanovení § 101 obč.zák. Promlčecí doba je tedy tříletá a začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být objektivně posuzováno vykonáno poprvé; dospěl-li tudíž soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se mohla výkonu práva nájmu domáhat již dne 28. 5. 1994 a promlčecí doba plynula do 28. 5. 1997, je jeho závěr správný. Odvolací soud dále uvedl, že právo nájmu bytu je závazkovým vztahem uzavřeným mezi nájemcem a pronajímatelem , jehož stíhá povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu - § 687 odst. 1 obč.zák.; námitku promlčení práva nájmu bytu může proto úspěšně vznést pouze pronajímatel. Žalovaní, kteří nabytím spoluvlastnického práva k předmětnému domu vstoupili do práv a povinností původního pronajímatele, jsou se zřetelem k ustanovení § 139 odst. 1 obč.zák. aktivně legitimováni k obraně spočívající v uplatnění námitky promlčení; výkon jejich práva vznést námitku promlčení není přitom v rozporu s dobrými mravy, když důvodem prodlení žalobkyně s uplatněním práva nájmu bytu bylo její chybné právní vědomí. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k odlišnému posouzení uplatněného nároku na náhradu škody. Zaujal názor, že došlo-li k neplatné dohodě o výměně bytu, za níž je nutno považovat výměnu bytu, k níž nebyl dán souhlas pronajímatelů, je každý z účastníků neplatné smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč.zák.). Bude-li prokázáno, že žalobkyně vyzývala žalované, aby jí umožnili užívání bytu, k němuž má platný právní titul, a oni tak neučinili, bude dáno porušení povinnosti žalovanými; na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že právo nájmu bytu je promlčeno, neboť důsledkem promlčení je ztráta vymahatelnosti práva, nikoliv jeho absolutní zánik. S tímto závazným právním názorem zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně spolu s akcesorickým výrokem III. o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.



Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazuje na to, že jí a jejímu manželovi svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, jehož povaha jako práva společného a nedílného vylučuje, aby byla zamítnuta žaloba na vyklizení jen ve vztahu k jednomu z manželů. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o promlčení práva nájmu bytu svědčícího žalobkyni a obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že právo nájmu bytu nepodléhá promlčení, byť ho ustanovení § 100 odst. 2 obč.zák. z režimu promlčení nevylučuje. Dovozuje dále, že i za předpokladu, že by se právo nájmu bytu promlčovalo, bylo by nutno na délku promlčecí doby vztáhnout analogicky ustanovení § 109 obč.zák., upravující promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu; v takovémto případě by právo žalobkyně dosud promlčeno nebylo. Argumentem pro závěr o nepromlčitelnosti práva nájmu bytu je podle názoru dovolatelky i to, že právo na nájemné se promlčuje jen za dobu minulou, když zákon promlčení budoucí povinnosti platit nájemné nezná; bylo by proto absurdní, aby promlčené, avšak existující právo nájmu bytu bylo postiženo do budoucna nepromlčitelnou povinností platit nájemné. Dále poukazuje na to, že se žalovaní dopouštějí trestného činu podle § 249a trestního zákona, když protiprávně brání žalobkyni ve výkonu jejího existujícího nájemního práva, avšak jsou podpořeni soudním rozhodnutím vydaným v dané věci. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření zpochybnili námitky dovolatelky o nepromlčitelnosti práva nájmu bytu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 23. března 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Potvrzující výrok napadeného rozsudku spočívá na závěru, že žalobě na vyklizení žalovaných nelze vyhovět, neboť v důsledku námitky promlčení vznesené žalovanými jako pronajímateli nastaly účinky promlčení práva nájmu žalobkyně k předmětnému bytu, přičemž dovolatelka tento závěr v dovolání zpochybnila. Dovolací soud shledává pro řešení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jde v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ze skutkového stavu vylíčeného v žalobě, jakož i ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena bez souhlasu pronajímatelů ústní dohoda o výměně bytů, která byla dne 27. 5. 1994 fakticky realizována, a na základě níž se žalovaní nastěhovali do předmětného bytu a žalobkyně (tehdy i se svým manželem) se nastěhovala do bytu žalovaných, a že žalobkyně se domáhá vyklizení předmětného bytu žalovanými na základě tvrzení, že tato dohoda je neplatná.

Dovoláním přitom nebyl zpochybněn právní závěr, že dohoda o výměně bytů uzavřená mezi žalobkyní a jejím manželem na straně jedné a žalovanými na straně druhé je absolutně neplatná; rovněž tak nebyl zpochybněn právní závěr, že žalobkyni a jejímu manželovi vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu a že toto právo nezaniklo žádným ze způsobů upravených v zákoně.

Za tohoto stavu bylo nutno vztah mezi účastníky posoudit jako vztah mezi účastníky neplatné dohody o výměně bytu, tj. podle § 457 obč.zák., nikoliv jako vztah mezi nájemcem bytu (žalobkyní) a pronajímateli (žalovanými), jak nesprávně dovodil odvolací soud. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani jeho právní závěr o tom, že právo nájmu bytu svědčící žalobkyni se promlčelo v důsledku námitky vznesené žalovanými jako pronajímateli.

Se zřetelem k uvedenému je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a napadené rozhodnutí není v souladu s hmotným právem.

Protože potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. jej zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, (který se rovněž posouzením věci z naznačených hledisek nezabýval), zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu