26 Cdo 2097/2000
Datum rozhodnutí: 28.11.2001
Dotčené předpisy: § 715 předpisu č. 40/1964Sb., § 716 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2097/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně Z. C., zastoupené advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 C 83/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2000, č. j. 7 Co 619/2000-64, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2000, č. j. 7 Co 619/2000-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. června 2000, č. j. 7 Co 619/2000-64, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 17. ledna 2000, č. j. 13 C 83/99-43, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 7, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v třetím poschodí domu č. 31 v Č. B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastnic. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic, avšak opomněl ve výrokové části citovaného rozhodnutí rozhodnout o návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání, tj. jakoby uvedenému návrhu nevyhověl, čemuž odpovídá i odůvodnění rozhodnutí, v němž je ohledně této otázky uvedeno, že dovolání připuštěno nebylo, neboť nešlo o řešení právních otázek zásadního významu.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 20. července 1998 byl Úřadu města Č. B. doručen vyplněný formulář s názvem Žádost o schválení výměny bytů dle níže uvedené dohody (dále též jen sporný formulář ), že v uvedeném formuláři jsou jako žadatelky o schválení (dohody) o výměně bytů označeny obě účastnice, že v té době bydlela žalobkyně v předmětném bytě a žalovaná bydlela v bytě, označeném ve sporném formuláři jako byt sestávající z jedné kuchyně a tří pokojů, WC, koupelny, sušárny a sklepů, a nacházející se v domě čp. 13 u Č. B. (dále jen byt v domě čp. 13 a dům čp. 13 ), a že žádost o výměnu bytů odůvodnily společným soužitím žalobkyně s bývalým manželem žalované J. S. a bydlením žalované s bývalým manželem ve společném bytě po dobu tří let od rozvodu manželství. Současně zjistily, že s výměnou bytů souhlasila jak S. d., s.r.o., Č. B., tak také žalovaná aj. S. jako (bezpodílový) spoluvlastníci domu čp. 13 (jejich bezpodílové spoluvlastnictví, zaniklé rozvodem manželství, nebylo ke dni uzavření dohody vypořádáno), že Úřad města, majetkový odbor bytové oddělení přípisem ze dne 22. července 1998 sdělil, že město Č. B. dává souhlas s předmětnou výměnou bytů, a že dne 22. července 1998 byla ohledně předmětného bytu uzavřena se žalovanou nájemní smlouva s účinností od 1. září 1998 na dobu neurčitou. Na základě uvedených zjištění soudy obou stupňů (odvolací soud odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně) dovodily, že ve sporném formuláři jde s přihlédnutím k jeho obsahu o (platně uzavřenou) dohodu o výměně bytů (ve smyslu § 715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu - dále jen obč. zák. ), a že na základě nájemní smlouvy ze dne 22. července 1998, uzavřené v návaznosti na dohodu o výměně bytů, se žalovaná stala nájemkyní předmětného bytu; proto žalobkyně nemůže být s žalobou o vyklizení bytu úspěšná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ), a v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu stejně jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně především namítla, že dohoda o výměně bytů je neplatná proto, že žalované k bytu v domě čp. 13 nesvědčilo nájemní právo (nebyla nájemkyní vyměňovaného bytu); tento byt totiž užívala z titulu spoluvlastnického vztahu k domu čp. 13. Zatímco důsledkem dohody o výměně bytů na straně žalované by byl vznik nájemního práva k předmětnému bytu, žalobkyni by výměnou bytů žádné právo k bytu v domě čp. 13 nevzniklo; v konečném důsledku jí bylo bydlení v tomto bytě navíc znemožněno. Žalobkyně jinak řečeno namítla, že platně může být dohoda o výměně bytů uzavřena pouze mezi dvěma (či více) nájemci bytů. Následně odkazem na důvody, uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rovněž namítla, že mezi účastnicemi žádná dohoda o výměně bytů uzavřena nebyla, neboť za takovou dohodu nelze pokládat sporný formulář, který účastnice vyplnily a podepsaly. Nakonec rovněž formou odkazu na důvody, uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítla, že soudy se nevypořádaly s tím, že hned druhý den poté, co žalovaná převzala předmětný byt, odstoupila od dohody o výměně bytů, a kromě toho ani se současnou situací, kdy předmětný byt je ve vlastnictví družstva. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobkyní v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalobkyně přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhla vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky, zda je možné realizovat výměnu bytu za situace, kdy jeden z účastníků nezíská neodvozené právo k vyměněnému bytu . Vzhledem k odůvodnění dovolání (a stejně tak i k důvodům, uvedeným v tomto ohledu v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl obsažen návrh na vyslovení přípustnosti dovolání) jde jinak řečeno o otázku, zda dohoda o výměně bytů ve smyslu § 715 obč. zák. může být platně uzavřena pouze mezi dvěma (či více) nájemci bytů. S přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem musí být objektivní hranice dovolacího přezkumu vymezeny - logicky vzato - právním závěrem, že účastnice uzavřely platnou dohodu o výměně bytů ve smyslu § 715 obč. zák.

S posouzením této právní otázky je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Z odkazu odvolacího soudu na správné právní závěry soudu prvního stupně vyplývá, že i odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pouze dovodil, že vyplněný a účastnicemi podepsaný sporný formulář lze s přihlédnutím k jeho obsahu pokládat za (platně uzavřenou) dohodu o výměně bytů, neboť zde projevená vůle účastnic k výměně bytů směřovala. I když žalobkyně pro případ, že sporný formulář bude i odvolacím soudem posouzen jako dohoda o výměně bytů ve smyslu § 715 obč. zák. v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti namítla neplatnost dohody o výměně bytů podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (ustanovením § 715 obč. zák.), odvolací soud se otázkou platnosti dohody o výměně bytů z tohoto úhlu pohledu nezabýval. Proto s přihlédnutím ke shora uvedenému nelze než dovodit, že jde o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.

Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnostních vad ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném místě odůvodnění tohoto rozsudku.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci jde o vyklizení žalované z předmětného bytu. Spornou právní otázkou je především otázka, zda za dohodu o výměně bytů ve smyslu § 715 obč. zák. lze pokládat vyplněný a účastnicemi řádně podepsaný sporný formulář, a poté otázka, zda může být platně uzavřena dohoda o výměně bytů ve smyslu § 715 obč. zák., když nájemkyní bytu je pouze jedna z účastnic dohody o výměně bytů, zatímco právním důvodem užívání druhého vyměňovaného bytu je spoluvlastnický vztah k domu, v němž se tento byt nachází (nikoli nájemní vztah k vyměňovanému bytu).

Podle § 715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.

Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem, který odvolací soud a stejně tak soud prvního stupně přijal ohledně první sporné právní otázky, a pro stručnost odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Dovolací námitky, které žalobkyně v tomto ohledu uplatnila, jsou pouhým opakováním námitek, přednesených v průběhu nalézacího řízení; ostatně v dovolání žalobkyně v tomto ohledu pouze odkázala na odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Jiná je však situace ve vztahu ke druhé sporné právní otázce. Podle ustálené judikatury musí dohoda o výměně bytů splňovat jednak náležitosti stanovené v § 715 obč. zák., jednak jako dvoustranný hmotněprávní úkon obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a násl. obč. zák.). Musí tedy splňovat rovněž náležitosti osoby, náležitosti vůle, poměru vůle a projevu, náležitosti předmětu právního úkonu. Posledně jmenovanými náležitostmi jsou možnost předmětu právního úkonu (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a jeho dovolenost (§ 39 obč. zák.). Nedovolenost právního úkonu je dána tehdy, jestliže úkon je v rozporu se zákonem nebo jestliže zákon obchází anebo se příčí dobrým mravům. Přitom v rozporu se zákonem jsou takové právní úkony, jejichž vznik či jejichž plnění je výslovně zakázáno, resp. které se svým obsahem nebo účelem příčí zákonnému zákazu.

Protože odvolací soud se přes výslovné odvolací námitky z tohoto pohledu otázkou platnosti dohody o výměně bytů nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl užit opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat i dalšími námitkami, uplatněnými v odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména pak námitkou, že hned druhý den poté, co žalovaná převzala předmětný byt, odstoupila žalobkyně od dohody o výměně bytů (srov. § 48 a § 716 odst. 2 obč. zák.), a poté námitkou, že předmětný byt je v současné době ve vlastnictví družstva.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2001

JUDr. Miroslav Ferák , v.r.

předseda senátu