26 Cdo 2095/2014
Datum rozhodnutí: 15.01.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 3 o. s. ř., § 218 písm. b) o. s. ř.



26 Cdo 2095/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelky Z. M. , za účasti družstva SVORNOST, stavební bytové družstvo , Kroměříž, Ztracená 2647/16, IČO 00156931, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 71/2008, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2013, č. j. 5 Cmo 296/2012-215, ve spojení s usnesením ze dne 30. září 2013, č. j. 5 Cmo 296/2012-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (soud odvolací) usnesením ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 Cmo 296/2012-215, ve spojení s usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 5 Cmo 296/2012-249, potvrdil usnesení ze dne 29. 3. 2012, č. j. 9 Cm 71/2008, kterým Krajský soud v Brně (soud prvního stupně) rozhodl, že nahrazuje projev vůle účastníka řízení k uzavření smlouvy ve zde specifikovaném znění, a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání navrhovatelky proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) dále jen o. s. ř. .

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází posouzení, zda je podal účastník k tomu subjektivně oprávněný.

K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/ 1998, v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále např. v usnesení z 1. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3324/2013).

V souzené věci žalobkyně napadá svým dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl nahrazen projev vůle účastníka řízení (žalovaného) k uzavření smlouvy ve znění uvedeném v žalobním petitu, tj. jde o případ, kdy žalobě bylo zcela vyhověno.

Jde tudíž o dovolání podané neoprávněnou osobou a z důvodů shora uvedených subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat objektivní přípustností (důvodností) dovolání. Nad rámec dovolacího přezkumu lze uvést, že namítá-li dovolatelka porušení ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., jde o námitku týkající se vad řízení, tedy o uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu (241a odst. 1 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. ledna 2015


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu