26 Cdo 2083/2014
Datum rozhodnutí: 29.10.2014
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 13 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 31.03.2012



26 Cdo 2083/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné DOVA, a.s. , se sídlem v Paskově, Kirilovova 115, IČO 41034554, zastoupené Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem v Brně, Blatného 1885/36, proti povinným 1) IMOPLAN, spol. s r. o. "v likvidaci" , se sídlem v Karviné Novém Městě, tř. Osvobození 1388/60a, IČO 60319895, 2) Z. O. , o 133.990,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 125 EXE 2750/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2014, č. j. 9 Co 10/2014-85, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : Oprávněná podala včasné dovolání proti usnesení ze dne 15. 1. 2014, č. j. 9 Co 10/2014-85, kterým Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) potvrdil usnesení Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově (soudu prvního stupně) ze dne 30. 10. 2013, č. j. 125 EXE 2750/2012-68, jímž byla podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zcela zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 13. 6. 2012, č. j. 125 EXE 2750/2012-18 (ve znění usnesení ze dne 17. 7. 2012, č. j. 125 EXE 2750/2012-22), a rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázkou způsobilosti rozhodčího nálezu vydaného podle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (o takový rozhodčí nález se v souzené věci jedná), jako exekučního titulu v případě, že jej vydal rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, a možností posouzení platnosti rozhodčí doložky v exekučním řízení v každém jeho stadiu s ohledem na pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud v tomto usnesení přijal závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal). S ohledem na další námitky oprávněné dovolací soud dodává, že závěr o neplatnosti rozhodčí doložky, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a má-li být rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se uplatní obecně, tedy bez ohledu na to, zda byla rozhodčí doložka uzavřena ve věci spotřebitelské nebo obchodní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011). Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch platnosti rozhodčí doložky odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2672/2008, přehlíží, že závěry v něm obsažené (stejně jako závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008) byly překonány shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je v souladu se závěry přijatými v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014

JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu