26 Cdo 2076/2000
Datum rozhodnutí: 24.01.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2076/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce

A/ E. P., B/ M. P., C/ B. J., D/ J. K., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ L. Č. r., 2/ J. C. M., jako právního nástupce J. C. M., zemřelého dne 2.12.1998, oběma zastoupeným advokátem 3/ K. Co. M., zastoupené advokátem, o určení domnělých oprávněných osob k uplatnění nároku na vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 14 C 71/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.6.2000, čj. 23 Co 302/2000, 23 Co 309/2000-176, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8.června 2000, čj. 23 Co 302/2000, 23 Co 309/2000-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami svým původním rozsudkem ze dne 15.7.1998, čj. 14 C 71/98-27, rozhodl, že žalobci jsou oprávněni ve smyslu ustanovení § 4 a § 4a zákona č. 229/1991Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), k uplatnění nároku podle ustanovení § 9 tohoto zákona k pozemkům v katastrálních územích D., S. H., K. H., P., R., N. K. a V. Ch., a to vůči okruhu účastníků, z nichž odvolání podaly pouze žalované S. l. Č. r. Tento rozsudek byl ve vztahu k odvolateli zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26.10.1998, čj. 23 Co 564/98-52, pro vady, spočívající v neurčitosti soudního výroku, jakož i v tom, že soud nerozhodl o návrhu na přistoupení další osoby do řízení a neprovedl dostatečná skutková zjištění. Odvolací soud vyslovil i právní názor, že pro posouzení věci bude důležitý závěr o tom, zda nárok na vydání nemovitostí uplatnila i jiná oprávněná osoba, a zda tato osoba nepozbyla nemovitostí dříve.

Nato soud prvního stupně po doplnění řízení, poté, kdy připustil přistoupení žalovaných 2/ a 3/ do řízení, rozhodl ve věci znovu, rozsudkem ze dne 17.3.1999, čj. 14 C 71/98-103, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26.1.2000, čj. 14 C 71/98-155, a opravného usnesení ze dne 26.3.2000, čj. 14 C 71/98-157. Žalobce uznal oprávněnými k uplatnění nároku dle ustanovení § 9 zákona o půdě k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálních územích K. H., P., R. a S. H., naproti tomu žalobu zamítl ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území Dobříš a dalším pozemkům v katastrálních územích K. H. a S. H. Soud prvního stupně učinil závěr, že o převodu vlastnictví k pozemkům, ohledně nichž žalobě vyhověl, uzavřeli právní předchůdci účastníků, tj. J. C. M. jako prodávající, a J. P. jako kupující, dne 23.3.1928 smlouvu s dodatkem ze dne 5.9.1939, která nebyla zaknihována. Dále uzavřeli ohledně dalších nemovitostí smlouvu o převodu dne 12.8.1938, jež rovněž nebyla zaknihována. Výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 5.6.1948 pak byly předmětné nemovitosti "konfiskovány" ve smyslu zákona č. 142/1947 Sb. V. P. Ten byl dle názoru soudu prvního stupně jako oprávněný držitel "naturálním vlastníkem" ve smyslu příslušných ustanovení tehdy platného obecného zákoníku občanského ( o.z.o.), který ostatně lhůtu k provedení zápisu o převodu vlastnictví do pozemkových knih neukládal. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobci doložili, že bylo naplněno ustanovení § 4a zákona o půdě, protože doklad o vlastnictví předložili, a své vlastnictví nemohli doložit jen pro nedostatek zápisu tohoto právního titulu v pozemkových knihách. Zamítavý výrok soud blíže neodůvodnil.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni účastníci. Žalovaní se v plném rozsahu odvolali proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, žalobci se odvolali do zamítavého výroku soudu ve vztahu jen k některým pozemkům. Krajský soud v Praze v odvolacím řízení rozhodl rozsudkem z 8.6.2000, čj. 23 Co 302/2000, 23 Co 309/2000-176, tak, že potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém byl napaden odvoláním, a výrok, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, totiž k takovému, že ve věci není rozhodující, zda smlouva uzavřená mezi právními předchůdci účastníků byla zaknihována, či nikoli, ale zda šlo vůbec o smlouvu účinnou a platnou. Uvedenou smlouvu i s dodatkem, uzavřeným po 10 letech, posuzoval z hlediska zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o první pozemkové reformě"). Dle skutkových zjištění, která nebyla zpochybněna, podléhal zemědělský majetek J. C. M. záboru podle tohoto zákona, což mělo za následek omezení jeho dispozičních práv. Odvolací soud dospěl k závěru, že trhová smlouva z roku 1928 (dochovaná jen v duplikátu), a její dodatek z 5.9.1939, se příčila zákonu o první pozemkové reformě, protože předmětem převodu byla výměra půdy přesahující 500 ha, a žalobci nedoložili, že byl udělen souhlas Státního pozemkového úřadu v P. s tímto převodem. Ve smyslu uvedeného zákona, jakož i ustanovení § 879 o.z.o., tedy šlo o smlouvu nicotnou , která byla i úkonem neplatným ve smyslu ustanovení § 878 o.z.o., protože šlo o převod nemožný. Změny smlouvy provedené jejím dodatkem považoval odvolací soud za nesrozumitelné a neurčité (§ 869 o.z.o.). Vlastnické právo žalobců tak nebylo doloženo platnou smlouvou, která nenabyla účinnosti z jiných důvodů než pro nedostatek zápisu do pozemkových knih. Z neplatného právního úkonu nemohla vzniknout ani oprávněná držba..

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 29.6.2000, byl napaden včas podaným dovoláním žalobců; jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř., a dovolací důvod spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem

(§ 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř.). Dle jejich názoru nepřihlédl odvolací soud k důkazům, které se týkají souhlasu Státního pozemkového úřadu s prodejem revíru K. H. V. P.; z nich mj. vyplývá , že tento úřad vystavil potvrzení, že smlouva z 23.3.1928 byla uzavřena na základě zákona o první pozemkové reformě. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství z roku 1948 (jímž byl na majetek V. P. aplikován zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy), se nezabývalo otázkou vlastnictví, ani platností trhové smlouvy z roku 1928. Tuto smlouvu nepovažují za nicotnou. Naopak souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně. Argumentují i ustanoveními zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, podle něhož za vlastníka půdy se považoval i ten, kdo ji měl v držbě, na koho byla půda převedena, i když převod nebyl ještě dovršen knihovním zápisem, jakož i okolnostmi nucené správy, která byla vložena na předmětný majetek v roce 1942 a uvolněna v roce 1945 pro V. P. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud rozhodl na základě vyhodnocení všech rozhodných skutečností. Poukázali na to, že V. P. nabyl ve stejné době panství O., což bylo řádně zaknihováno. Pokud strany v průběhu dvaceti let nebyly schopny požádat o intabulaci příslušné smlouvy, bylo to tím, že k ní nesměřovaly. Smlouva totiž nebyla míněna vážně, jejím smyslem bylo pomoci J. C. M. vyčlenit předmětné pozemky ze záboru podle první pozemkové reformy. Žalovaní rovněž upozorňují na to, že smlouva nebyla předložena ke zpoplatnění Důchodkovému úřadu, a nemohla se i proto stát právoplatnou.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné zčásti podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř., pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně a žaloba byla zamítnuta, ve zbývající části je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.b) o.s.ř., protože odvolací soud sice potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, stalo se tak však proto, že soud prvního stupně rozhodl v této věci jinak než ve svém původním rozsudku, v němž žalobě plně vyhověl, přičemž ve svém druhém rozsudku se zřejmě řídil právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeném v usnesení, jímž byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., a dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska takto uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Nesprávnost skutkových zjištění ( § 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř.) nebyla dovolateli namítána.

Rozhodnutí soudu je nesprávné, pokud danou věc posoudil podle právního předpisu, který se na daný právní vztah nevztahuje, nebo použil správného předpisu, nesprávně jej však vyložil. V daném případě dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti použil při právním posouzení věci správné právní předpisy, zejména pak za rozhodující považoval použití zákona o první pozemkové reformě. Podle nesporných skutkových zjištění podléhal zemědělský majetek J. C. M. záboru podle tohoto zákona, jakožto velký majetek pozemkový ve smyslu jeho ustanovení

§ 2. Součást tohoto majetku tvořily i nemovitostí, jež byly předmětem tohoto řízení o určení práva žalobců jako domnělých oprávněných osob podle ustanovení § 4a zákona o půdě na základě žaloby.

Podle ustanovení § 7 zákona o první pozemkové reformě nesměl být majetek, na nějž se tento zákon vztahoval, zcizen ( tedy převeden do vlastnictví jiné osoby) bez svolení pozemkového úřadu; nedostatek svolení způsoboval neplatnost takového úkonu. Pozemkový úřad mohl stanovit i podmínky takového zcizení. Z toho je patrné, že svolení, resp. rozhodnutí pozemkového úřadu o souhlasu s převodem, muselo být učiněno před převodem. Vlastník velkého majetku pozemkového mohl ovšem uplatnit podle ustanovení § 11 zákona právo na to, aby ze záboru mu byla přidělena ( propuštěna ze záboru ) půda v rozsahu stanoveném v § 2 zákona ( tj. 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy, ve výjimečných případech uvedených v ustanovení § 11 zákona, i více, .maximálně však 500 ha). V teorii i praxi se nepřipouštělo, aby u jednoho souboru pozemkového majetku bylo realizováno společně jak propuštění ze záboru, tak prodej pozemků na základě souhlasu pozemkového úřadu. Počínaje 1.5.1935 přešla rozhodovací působnost pozemkového úřadu na ministerstvo zemědělství podle vládního nařízení č. 22/1935 Sb.

V dané věci, jak vyplývá z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, došlo k prvému rozhodnutí o propuštění některých pozemků ze souboru velkostatku J. C. M. již 19.5.1927. Ohledně těchto pozemků tedy nadále platilo, že nepodléhají záboru, včetně omezení stíhajícího vlastníka, a vlastník s nimi mohl ode dne jejich propuštění ze záboru volně nakládat. V daném případě byly další pozemky uvolněny ze záboru 29.9.1927 a 17.7.1929. Odvolací soud uvádí, že dalšími vynětími ze záboru se nezabýval, protože tuto okolnost nepovažoval za rozhodující. V této úvaze dovolací soud nesouhlasí se soudem odvolacím proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí právě na tom, že převáděný majetek podléhal omezením vyplývajícím z jeho záboru. Je totiž nutno dovodit, že pokud byl převáděn majetek, který byl ze záboru již v té době propuštěn, nebyla smlouva o převodu takového majetku v rozporu se zákonem o první pozemkové reformě. Dovolací soud dále vychází z toho, že jednotlivé nemovitosti jsou samostatnými věcmi, což platilo i v době účinnosti o.z.o., a pokud byly jednou smlouvou převáděny pozemky, na něž se omezení dle zákona o první pozemkové reformě vztahovala, nelze režim, jemuž podléhaly, vztahovat na pozemky touto smlouvou rovněž převáděné, na něž se tato zákonná omezení nevztahovala.

S odvolacím soudem souhlasí soud dovolací v hodnocení smlouvy z 23.3.1928 v části, kterou byly převáděny pozemky, na něž se omezení dle zákona o první pozemkové reformě vztahovala, včetně toho, že žalobci neprokázali, že k převodu byl dán předchozí souhlas pozemkového úřadu. Takovým rozhodnutím o vydání souhlasu nemohlo být potvrzení, vydané dodatečně po uzavření neplatné a neúčinné smlouvy, o tom, že převod byl uskutečněn na základě zákona o první pozemkové reformě. Ostatně není asi pochyb o tom, že k převodu přistoupili účastníci smlouvy právě z důvodu vydání tohoto zákona. Současně však nemohl odvolací soud na základě skutkových zjištění konstatovat, že byl pozemkovým úřadem vydán řádný souhlas s převodem. Tato skutečnost by nevyplývala ani ze zmíněného potvrzení. Takto zjištěnému skutkovému stavu odpovídá i okolnost, že nedošlo k zaknihování převodu, a pozemkový úřad nadále pokračoval ve vyčleňování pozemků ze záboru. K tomu je ještě třeba dodat, že dodatek ke smlouvě, sjednaný v roce 1939, není dle svého obsahu novou samostatnou smlouvou, ale jeho účelem bylo jen upřesnění technických údajů týkajících se majetku, který měl být smlouvou z roku 1928 převeden.

Dovolací soud souhlasí i se závěry odvolacího soudu, týkajícími se posuzování vlastnictví k předmětným nemovitostem orgány činnými v době nesvobody i v době poválečné. Jejich rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí o vlastnickém právu - ostatně i dovolatelé uvádějí, že orgány, které rozhodovaly na základě pozdějších zákonů o pozemkových reformách, jednaly jako s účastníky řízení i s držiteli zemědělského majetku. Dokladem o vlastnickém právu není jistě ani mínění obyvatel obce, pro něž postačovalo, že právní předchůdce žalobců předmětné pozemky užíval a jako vlastník se choval.

Závěry učiněné v této věci jsou v souladu s dobovou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, které ve vztahu k němu, užívajíce pro tento zákon zkratku záborový zákon, mj. judikovaly:

Převod zabraného majetku bez souhlasu pozemkového úřadu jest bezúčinný

( Nález z 24.10.1922, č. 15.209/22 A Z 16.11.1922, č. 17.112/22).

Propuštěním podle § 11 záborového zákona pomíjí zábor ohledně půdy oprávněné osobě propuštěné. Tím se však neodčiní skutečnost, že zábor i této půdy současně s ostatní půdou celého statku podle § 2 záborového. zákona nastal. ( Nález z 4.10.1922, č.13.782/22).

Podmínka rozprodeje zabraného majetku uložená v řízení podle § 7 záborového zákona vylučuje uplatnění nároku podle § 11 z. z. ( Boh. 6169/26).

Vlastník se nemůže dovolávat nároku podle § 11 záborového zákona, rozprodal-li svůj majetek podle § 7 záborového zákona. (Nález z 18.5.1929,č.10.043/29).

Rozhoduje o propuštění, musí pozemkový úřad předem rozhodnouti o sporném vlastnickém titulu a řádné držbě ( Nález z 12.9.1929, č. 16.142/29)

Dovolací soud se tedy ztotožňuje s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem, dospívá však k závěru, že odvolací soud svoje závěry nesprávně aplikoval též na majetek, který v době uzavření smlouvy o jeho převodu byl již ze záboru propuštěn, a omezení, vyplývající pro něj ze zákona o první pozemkové reformě tedy již pro něj neplatila. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, které pozemky byly takto ze záboru propuštěny, a byly následně předmětem převodu. Dovolací soud proto nemohl z tohoto hlediska rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, což představuje vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.b) o.s.ř., která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí soudu.

Dovolací soud proto rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem odst. 2 věty prvé o.s.ř.tak, že rozsudek soudu odvolacího zrušuje, a to s ohledem na nepřezkoumatelnost shora zmíněnou, v celém rozsahu, i když odstranění uvedené vady se bude týkat jen části pozemků. Věc byla proto vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.), a v novém rozhodnutí rozhodne nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková