26 Cdo 2051/2016
Datum rozhodnutí: 03.11.2016
Dotčené předpisy: § 35 obč. zák.



26 Cdo 2051/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyň a) M. T. , Č., a b) P. V. , Č., zastoupených JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Senice na Hané , se sídlem v Senici na Hané, Vodní 214, IČO 00147648, zastoupenému JUDr. Dušanem Navrátilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 410/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 69 Co 315/2015-125, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému každá jednou polovinou na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Dušana Navrátila, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2015, č. j. 20 C 410/2014-94, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o vyklizení pozemků parc. č. 1154, orná půda, o výměře 1577 m , parc. č. 1175, orn á půda, o výměře 2859 m a parc. č. 1520, orn á půda, o výměře 9267 m, vše v katastrálním území C., obec S. n. H., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc na LV č. 20 (dále jen ,,předmětné pozemky ) a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen o. z. ).
Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 329 s.) i v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Odvolací soud (i soud prvního stupně) vyložil obsah článku IX. nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky podle shora uvedených výkladových pravidel a jeho závěr o tom, že jde o novou nájemní smlouvu (s odkládací podmínkou ve smyslu 36 odst. 2 obč. zák.), neboť je zřejmý jak předmět, tak výše nájemného i počátek vzniku nájemního vztahu, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003).
Nejvyšší soud rovněž neshledal, proč by se měl při řešení právní otázky, zda v daném případě došlo prostřednictvím smluvního ujednání stran k obcházení zákona v úmyslu vyloučit účinek kogentního ustanovení § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen zákon č. 139/2002 Sb. ), odchýlit od své judikatury, která je dlouhodobě ustálena v závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení tehdy, jestliže úmyslem obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009). Odvolací soud v této souvislosti v souladu s uvedenou judikaturou dovodil, že kogentní povaha ustanovení § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., se týká toliko nemožnosti obnovení nájemního vztahu k původním pozemkům, které zanikly právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu, ale nevylučuje možnost uzavřít nový nájemní vztah k nově nabytým pozemkům.
V souladu s ustálenou judikaturou je také závěr odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci nepřichází v úvahu aplikace § 51a a násl. obč. zák., neboť při uzavírání nájemních smluv dovolatelky nakládaly s předmětem svého vlastnictví ve smyslu ustanovení § 123 obč. zák. (srovnej. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1536/2014), tak závěr, že ustanovení § 3030 o. z. ve spojení s § 1 až 14 o. z. nelze vykládat tak, aby způsobovaly pravou zpětnou účinnost na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelek, že dovolání podávají do všech výroků napadeného rozhodnutí. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovým výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku není ani objektivně přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry přijatými v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu