26 Cdo 2051/2015
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



26 Cdo 2051/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Kortestona plus s.r.o. , se sídlem v Praze 5 - Jinonicích, Za Zámečkem 744/9, identifikační číslo osoby 28982622, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinné J. A. , zastoupené Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1050/22, za účasti vydražitele R. A., pro 26 292,85 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem v Přerově, Komenského 38, pod sp. zn. 103 Ex 05385/13, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 12 Co 505/2014-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Ve shora označené exekuční věci soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem v Přerově, Komenského 38 (dále jen exekutor ), usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 103 Ex 05385/13-46, udělil vydražiteli R. A. příklep na vydražený družstevní podíl povinné v bytovém družstvu, jemuž odpovídají práva a povinnosti člena Bytového družstva Družba, Dobrovského 869/15, 400 03 Ústí nad Labem, identifikační číslo osoby 43907, s právem užívání družstevního bytu č. 746/15, příslušející k části obce K. B., na pozemku č. parc. 861/32, zapsaných na listu vlastnictví č. 1121, vše v katastrálním území K. B., obec a okres Ú. n. L. (dále družstevní podíl ), za nejvyšší podání 286 667 Kč. Stanovil lhůtu k zaplacení nejvyššího podání, na které se započítává vydražitelem složená jistota 100 000 Kč, a povinné uložil vyklidit bytovou jednotku, jejíž užívání je spojeno s družstevním podílem.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále odvolací soud ) usnesením ze dne 28. 11. 2014, č. j. 12 Co 505/2014-55, k odvolání povinné usnesení exekutora potvrdil. Zabýval se námitkou povinné o udělení příklepu v dražbě poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníků J. A. a povinné, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 74 INS 14608/2014. Konstatoval v této souvislosti, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2014, č. j. KSUL 74 INS 14608/2014-A-11, byl zjištěn úpadek povinné a schváleno řešení úpadku oddlužením. Odvolací soud připustil, že ode dne zahájení insolvenčního řízení (27. 5. 2014) nebylo možné v probíhající exekuci činit úkony, jimiž by docházelo k provádění exekuce, tedy k uspokojování nároku oprávněného . Podle jeho názoru takovým úkonem není provedení exekučního prodeje členského podílu v družstvu, neboť se svojí povahou jedná pouze o zajištění části majetku povinného - úpadce pro účely jeho exekučního postižení . Výtěžek získaný tímto prodejem nebude vyplacen oprávněnému, ale bude zahrnut do majetkové podstaty v insolvenci, to však nemá žádný vliv na správnost závěru o udělení příklepu .

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž odkazuje na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs o. s. ř.), a namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud tímto rozhodnutím umožnil zvýhodnit jednoho z věřitelů na úkor věřitelů dalších. Od zahájení insolvenčního řízení se měl exekutor zdržet jakéhokoli jednání a procesních kroků, které vedou k vymáhání exekuce a směřují k uspokojení věřitele do insolvenčního řízení nepřihlášeného. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět o. s. ř. .

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci dovolatelka ustanovení § 237 o. s. ř. ani necitovala a omezila se pouze na formulaci, že dovolání je podáno do rozsudku krajského soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud za této situace přihlédl k celému obsahu dovolání, ale ani z něj se nedobral toho, jaké hledisko přípustnosti dovolání povinná mínila použít. Dovolání tak trpí vadou, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§ 240 o. s. ř.) nelze odstranit (viz § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) a která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Oprávněné společnosti ani vydražiteli v dovolacím řízení žádné účelné náklady nevznikly a povinná byla v tomto řízení neúspěšná, takže žádný z účastníků právo na náhradu nákladů nemá (§ 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu