26 Cdo 205/2012
Datum rozhodnutí: 23.04.2013
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.




26 Cdo 205/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva Malovická blok F 8 , se sídlem Praha 4, Malovická 2760, zastoupeného JUDr. Natašou Tuvorovou, advokátkou se sídlem Praha 9, K Sibřině 185/3, proti žalovanému P. P. , bytem P., zastoupenému JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Senovážné náměstí 978/23, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 307/2004, o dovolání žalovaného a J. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 17 Co 430/2008-90, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) poté, co jeho předchozí zamítavé usnesení ze dne 16. 2. 2007, č. j. 23 C 307/2004-41, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007, č. j. 17 Co 244/2007-56, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení usnesením ze dne 24. 6. 2008, č. j. 23 C 307/2004-77, výrokem I. zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení (v němž bylo mimo jiné rozhodnuto o přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu tam specifikovanému), vedeného u téhož soudu pod sp.zn. 23 C 244/2003 (správně 23 C 444/2003), výrokem II. zamítl návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

K odvolání žalovaného a J. P. Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 12. 2008, č. j. 17 Co 430/2008-90, odmítl odvolání J. P., potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., v nákladovém výroku III. jej změnil pouze ohledně jejich výše, jinak jej rovněž potvrdil i v tomto výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně především k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, po uplynutí lhůty podle § 233 odst. 1 o.s.ř. Nejprve konstatoval, že byla-li žaloba na obnovu řízení podána u soudu dne 26. 11. 2004, stalo se tak po uplynutí tříměsíční lhůty od právní moci napadeného rozhodnutí (rozsudek vydaný ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 444/2003, nabyl právní moci dne 31. 3. 2004). Pokud jde o nové skutečnosti (týkající se členství žalovaného a J. P. v družstvu žalobce), uplatněné žalovaným v tomto řízení při jednání dne 10. 11. 2006 s tím, že o listinách prokazujících tyto skutečnosti se dozvěděl již v roce 2004 (i v řízení o žalobě na obnovu řízení, vedeném pod sp. zn. 23 C 6/2005, je v podání došlém soudu dne 6. 1. 2005 tvrzeno, že dne 26. 12. 2004 se žalovaný dozvěděl o tom, že příslušné listiny má v držení matka J. P.), přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že o těchto skutečnostech a listinách žalovaný věděl již od roku 1997, neboť z tohoto roku listiny pocházejí a navíc mu byly adresovány; uvedené skutečnosti proto mohl uplatnit již v původním řízení. Odvolání J. P. (z důvodů rozvedených v odůvodnění svého rozhodnutí) ve smyslu § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti všem výrokům) podali žalovaný a J. P. dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Za otázky zásadního právního významu, jež nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, resp. jsou soudy rozhodovány rozdílně, označují otázky: 1) zda má soud posuzovat podání podle jeho obsahu a pokud účastník podá žalobu na obnovu řízení a k výzvě soudu ji podle ust. § 43 o.s.ř. opraví v okruhu účastníků a vymezení důvodů obnovy řízení, avšak učiní tak pod spisovou značkou původního řízení, a založit toto podání do spisu, ve kterém je vedena opravovaná žaloba na obnovu řízení, anebo zapsat toto opravné podání jako novou žalobu na obnovu řízení pod novou spisovou značkou , 2) zda jsou účastníky řízení o žalobě na obnovu řízení všichni účastníci původního (žalobou na obnovu řízení napadeného) nalézacího řízení , a 3) zda může soud argumentovat tím, že bylo podání zapsáno pod jinou spisovou značkou, v důsledku čehož se jedná o jiné řízení, když má soud podání posuzovat podle svého obsahu a pokud účastník řízení na výzvu soudu postupem dle ust. § 43 o.s.ř. návrh opravil mimo jiné v označení účastníků tak, že je účastníkem i původní žalovaná, zda má soud s takto označenou účastnicí jednat . Nesouhlasí s názorem soudu, že podali dva návrhy na obnovu řízení a uvádějí, že na výzvu soudu svůj původní návrh pouze doplnili a opravili, přičemž v důsledku administrativní chyby byla oprava návrhu zapsána pod novou spisovou značku, ačkoli toto podání mělo být posouzeno podle svého obsahu a založeno k původní spisové značce a nikoli zapsáno pod sp.zn. 23 C 6/2005. Vyjadřují přesvědčení, že jim tak byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť ten odmítl věc spojit s jejich opraveným návrhem. Jsou rovněž toho názoru, že soud zcela nedůvodně zamítl vstup J. P. do řízení, přestože je ze zákona účastnicí řízení, soud ji neobesílal ani nevyrozumíval ; napadené usnesení je proto zmatečné a nepřezkoumatelné. Dále namítají, že soud měl vyčkat rozhodnutí o dovolání do usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým nebyl připuštěn vstup J. P. do řízení . Závěrem rovněž vyjadřují názor, že soud měl posuzovat včasnost podání žaloby na obnovu řízení podle data jejího podání soudu, když byla podána v o.s.ř. stanovené lhůtě, pouze byly dodatečně konkretizovány důvody žaloby na obnovu řízení . Navrhli, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále o.s.ř. ).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním J. P.

Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že Jana Pavlíčková svými námitkami brojí mj. proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její odvolání. Přehlédla však, že podle ustálené soudní praxe dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání neoprávněné osoby (§ 218 písm. b/ o.s.ř.), není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné pod č. 196 v časopise Soudní judikatura 10/2002).

Zbývá dodat, že osoba, jejíž odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odmítnuto podle § 218 písm. b) o.s.ř., jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, není ani oprávněna k podání dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo meritorně rozhodnuto o odvolání jiných účastníků řízení proti témuž rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 8. 2007, sp.zn. 29 Odo 1583/2005, uveřejněné pod č. 177 v časopise Soudní judikatura 12/2007).

Za této situace bylo dovolání J. P. ve smyslu § 243b odst. 5 věty první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl rovněž výrok usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil zamítavý výrok II. soudu prvního stupně o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a dále nákladový výrok usnesení odvolacího soudu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však zastává názor, že ve vztahu k těmto výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura 3/2005). Navíc dovolání proti výše citovaným výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, a z 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněná pod č. 88 a č. 233 v časopise Soudní judikatura 5/2002 a 12/2004).

Pokud dovolatel brojí rovněž proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání J. P., není jeho dovolání v této části přípustné, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn (§ 243b odst. 5 věty první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b/ o.s.ř.). Je tomu tak proto, že žalovaný nebyl účastníkem úseku řízení, v němž odvolací soud rozhodl o odvolání J. P.

Ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 o.s.ř. platí obdobně (§ 238 odst. 2 o.s.ř.).

Ustanovení § 238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1) za podmínek, jež jsou uvedeny v § 237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení § 237 odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím, je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Přípustnost podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) pak není dána proto, že soud prvního stupně v usnesení potvrzeném napadeným rozhodnutím rozhodl o žalobě na obnovu řízení stejně jako ve svém předchozím (odvolacím soudem zrušeném) usnesení. V obou případech šlo o zamítavá usnesení soudu prvního stupně.

Dovolání tak může být podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolací soud především zastává názor, že dovolatelem označené otázky ad 1 3 (které dále rozvádí svými námitkami) v daném případě nemohou být otázkami zásadního právního významu již proto, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. S přihlédnutím k jejich obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze navíc učinit závěr, že vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura 7/2004, dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Navíc šlo přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž právě pro jejich obecnost nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu.

Pokud dovolatel dále namítá, že soud měl vyčkat rozhodnutí o dovolání do usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým nebyl připuštěn vstup J. P. do řízení , a že soud měl posuzovat včasnost podání žaloby na obnovu řízení podle data jejího podání soudu, když byla podána v o. s. ř. stanovené lhůtě, pouze byly dodatečně konkretizovány důvody žaloby na obnovu řízení , lze dodat, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě dovolatel v souvislosti s citovanými námitkami sice hovoří o tom, že řízení je postiženo těmito vadami , avšak zmíněné dovolací výtky jsou formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi dovolatel uplatnil (není z nich ani patrno, jaké konkrétní ustanovení právního předpisu mělo být soudem porušeno). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými výtkami blíže zabývat.

Nad rámec uvedeného však dovolací soud konstatuje, že vzhledem k nezpochybněnému právnímu závěru odvolacího soudu, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně (soud vycházel dle obsahu spisu z data podání /dojití/ žaloby soudu prvního stupně, tj. dne 26. 11. 2004, nikoli z data pozdějšího, jak se snad dovolatel pokouší naznačit), nemohla být způsobena ani žádná újma na právech J. P., jež by snad byla odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí. Vzhledem k charakteru dovolatelem vznesených námitek a s přihlédnutím k tomu, co již bylo v souvislosti s nimi řečeno výše, lze rovněž konstatovat, že není navíc ani zřejmé, jak by dovolatelem uplatněné námitky mohly zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) a § 238 odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší je soud proto podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli a Janě Pavlíčkové právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2013

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu