26 Cdo 2038/2006
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 2038/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. proti žalované K. Š., zastoupené advokátem o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 474/2003, o dovolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. října 2005, č. j. 28 C 474/2003-124, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 23 Co 14/2006-134, takto:


I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. října 2005, č. j. 28 C 474/2003-124, se zastavuje.


II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 23 Co 14/2006-134, se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala vyklizení žalované z bytu , I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 8. patře domu v B.ulici v P.(dále předmětný byt nebo byt ) s odůvodněním, že žalovaná poté, co dne 31. 8. 2003 uzavřela dohodu o skončení nájmu užívá byt bez právního důvodu.


Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 24. 10. 2003, č. j. 28 C 474/2003-124, řízení o této žalobě zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 478/2003, jehož účastníky byli žalobci manželé P. (nájemci předmětného bytu) a žalovaná, byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne ze dne 14. 4. 2005, který nabyl právní moci dne 18. 2. 2005, uložena žalované povinnost byt vyklidit. Na základě toho řízení v dané věci podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.


K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 1. 2006, č. j. 23 Co 14/2006-134, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že bylo-li již o vyklizení předmětného bytu žalovanou pravomocně rozhodnuto, brání projednání žaloby v dané věci překážka věci pravomocně rozsouzené.


Proti usnesení soudu prvního stupně a proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, jež doplnila prostřednictvím advokáta, který jí byl ustanoven. Obsáhle popisuje svoje rodinné a sociální poměry a okolnosti týkající se dohody o výměně předmětného bytu za byt v P. Š., kterou uzavřela s manžely P., a uvádí, že od této dohody platně odstoupila. Navrhla, aby dovolací soud napadená usnesení změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo aby jí žalobkyně přidělila náhradní byt.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval posouzením přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2003, č. j. 28 C 474/2003-124, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).


Dovolatelka dále napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.


Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením subjektivní přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn ve smyslu § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. dovolání podat. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit kasací napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998 a usnesení ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 553/98, uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).


Rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, dovolatelce žádná procesní újma způsobena nebyla. Objektivně byla založena stejná situace, jaká zde byla před podáním žaloby a napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nedotklo jejích případných práv a povinností k předmětnému bytu. Požadavky (námitky) dovolatelky zde nemají místa, neboť nebyly předmětem řízení v dané věci.


Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem, § 146 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolatelce právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. srpna 2007


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.


předseda senátu