26 Cdo 2031/2005
Datum rozhodnutí: 05.04.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2031/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně D. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 47/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2005, č. j. 17 Co 421/2004, 17 Co 422/2004-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č. j. 5 C 47/2004-52, ve spojení s usnesením ze dne 13. října 2004, č. j. 5 C 47/2004-57, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co mu žalobkyně zajistí náhradní ubytování, byt č. 39/1, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v prvním nadzemním podlaží vlevo v domě čp. 39 v M. (dále jen předmětný byt , resp. byt ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že manželství žalobkyně a P. K. (původních společných členů Okresního stavebního bytového družstva se sídlem v H. B. a společných uživatelů předmětného bytu) bylo pravomocně rozvedeno, že na základě rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. května 1983, sp. zn. C 179/83, se žalobkyně stala jedinou členkou bytového družstva a výlučnou uživatelkou předmětného bytu, že dne 26. března 1983 uzavřeli účastníci manželství, že na základě smlouvy o bezúplatném převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva ze dne 22. dubna 1999 se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí předmětného bytu a spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 6565/39179 společných částí a nebytových prostor domu čp. 39 v M. s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 10. května 1999 a že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. září 2003, sp. zn. 3 C 37/2003, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno. Dále zjistil, že žalobkyně v předmětném bytě nebydlí a že byt obývá žalovaný, který platí inkaso. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že právo žalovaného užívat předmětný byt zaniklo rozvodem manželství účastníků a že žalovaná má za této situace právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva; proto žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ) vyhověl. Ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného především konstatoval, že občanský zákoník neobsahuje ustanovení o bytové náhradě pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt ve vlastnictví druhého z bývalých manželů. Dále s odkazem na ustálenou judikaturu dovodil, že nárok rozvedeného manžela (nevlastníka bytu) na bytovou náhradu je nutno posoudit za použití analogie (§ 853 obč. zák.) podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Poté však rovněž dovodil, že zaniklo-li právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu vzniklé uzavřením jejich manželství rozvodem manželství, má žalovaný právo na pouhé náhradní ubytování ve smyslu § 712 odst. 3 věty první obč. zák.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 17 Co 421/2004, 17 Co 422/2004-82, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování; současně potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. října 2004, č. j. 5 C 47/2004-57, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zaniklo dnem 10. května 1999, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, že od této doby užíval žalovaný předmětný byt pouze z titulu existujícího rodinněprávního vztahu účastníků a že rozvodem manželství účastníků zanikl i tento jeho právní důvod užívání bytu. Za této situace dospěl k závěru, že otázku bytové náhrady pro žalovaného je zapotřebí posoudit za použití analogie (§ 853 obč. zák.) podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Protože shledal, že v daném případě je naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu citovaného ustanovení, přisoudil žalovanému stejně jako soud prvního stupně bytovou náhradu ve formě pouhého náhradní ubytování. Přitom na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných usoudil z toho, že žalobkyně se sama přičinila o získání bytu do svého vlastnictví, že po rozvodu manželství žalovaný neplatil žalobkyni za užívání bytu žádné nájemné a platil pouze úhradu za služby spojené s užíváním bytu a že navíc žalobkyně sama platila poplatek za správu bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání především obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci. Uvedl, že v předmětném bytě měl a stále má trvalé bydliště, že jej obýval a i v současné době obývá, že nesl a nadále nese náklady spojené s předmětným bytem a že jinou možnost bydlení nemá. Dále namítl, že zákon neřeší otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt získaný druhým manželem do vlastnictví, že bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování pokládá v tomto případě za nedostatečnou a že jeho vyklizovací povinnost z bytu měla být vázána na zajištění náhradního bytu. Dovolatel souhlasil s názorem, že není-li otázka bytové náhrady v tomto případě v zákoně upravena, lze za použití analogie použít ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem a účelem nejbližší. Zastává však názor, že ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák. nelze použít proto, že zde nešlo o žádný z případů zániku práva společného nájmu bytu upravených v ustanovení § 705 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně byla vlastnicí bytu a že on byl oprávněn byt užívat až do okamžiku zániku manželství. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že při posuzování otázky naplněnosti předpokladů důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. nevzal v úvahu, že žalobkyně byla po dobu jedenácti let doma s dětmi, že rodinu zajišťoval on, že i po rozvodu manželství platil případné dluhy, že žalobkyně jako nezaměstnaná nemá z čeho platit poplatek za správu bytu, že veškeré náklady s bytem i nadále nese pouze on a že žalobkyni i v současné době finančně podporuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu proto, že napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Současně namítla, že dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť otázka bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit dům či byt vlastnicky náležející druhému manželovi, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto ustáleného řešení neodchýlil. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).

Ačkoliv odvolací soud v projednávané věci posoudil otázku bytové náhrady podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., přisoudil žalovanému stejně jako soud prvního stupně, který ve vztahu k bytové náhradě postupoval podle § 712 odst. 3 věty první obč. zák. náhradní ubytování. Rozdílnost právního posouzení neměla tedy vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení a nejde proto o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený rozsudek je ve skutečnosti rozsudkem potvrzujícím, nemůže být dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.

Dovolání však není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, ve skutečnosti potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiných rovněž na právních závěrech, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zaniklo dnem 10. května 1999, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, že od této doby užíval žalovaný předmětný byt pouze z titulu existujícího rodinněprávního vztahu účastníků a že rozvodem manželství účastníků zanikl i tento jeho právní důvod užívání bytu. Protože správnost uvedených právních závěrů nebyla dovoláním ani zpochybněna, nemohly být podrobeny dovolacímu přezkumu (viz § 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovoláním však byla napadena správnost dalšího právního závěru, že otázku bytové náhrady pro žalovaného je vzhledem k nedostatku výslovné úpravy zapotřebí analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že byť občanský zákoník nárok na bytovou náhradu u vyklizovaného rozvedeného manžela nevlastníka výslovně neupravil, nelze přesto dovodit, že tomuto rozvedenému manželovi bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení při zániku právního důvodu bydlení musí být posouzeno analogicky (§ 853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší, tj. ustanovení, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712 obč. zák., konkrétně § 712 odst. 3 věta druhá obč. zák.) při zániku práva užívat byt (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, a ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99, uveřejněné pod C 16 a C 46 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1856/99, z 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 121/2000, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, a z 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2047/2003).

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud posoudil otázku formy bytové náhrady pro žalovaného podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. dubna 2006

JUDr. Miroslav F e r á k ,v.r.

předseda senátu