26 Cdo 203/2014
Datum rozhodnutí: 19.02.2014
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




26 Cdo 203/2014
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce města Havlíčkova Brodu , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 57, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému J. L. , podnikateli s místem podnikání v Chotěboři, U Obory 1279, zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 65, o zaplacení částky 137.477, 50 Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 108 C 46/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2013, č. j. 47 Co 118/2013-127, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2013, č. j. 47 Co 118/2013-127, vyjma výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. září 2012, č. j. 108 C 46/2012-82, ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba ohledně požadavku na zaplacení dalších 21.380,- Kč, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 137.477,50 Kč. Z toho požadoval částku 135.233,- Kč z titulu smluvní pokuty sjednané v nájemní smlouvě ze dne 11. března 1997 za prodlení s platbami nájemného za období od července 2010 do února 2011 z pronajatých nebytových prostor v domě v H. B. (účastníky shodně označených jako prostory Radniční vinárny dále jen předmětné nebytové prostory , resp. nebytové prostory ) a částku 2.244,50 Kč z titulu úroků z prodlení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 108 C 46/2012-82, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 105.753,- Kč z titulu smluvní pokuty a částku 2.244,50 Kč z titulu úroků z prodlení, celkem tedy částku 107.997,50 Kč (výrok I.), žalobu ohledně částky 21.380,- Kč zamítl (výrok II.), řízení ohledně požadavku na zaplacení částky 8.100,- Kč zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 47 Co 118/2013-127, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 107.997,50 Kč (dále jen potvrzující výrok) a v zamítavém výroku II. ohledně částky 21.380,- Kč, změnil ho v nákladovém výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Ohledně nebytových prostor uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu na dobu určitou v trvání pěti let s účinností od 1. listopadu 1991. Dne 11. března 1997 uzavřeli další smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen Nájemní smlouva ) na dobu určitou v trvání deseti let za nájemné v částce 210.000,- Kč ročně s tam dohodnutými splátkami, přičemž pro případ prodlení s placením nájemného si dohodli smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky za každý den prodlení s platbou nájemného (čl. III./3 Nájemní smlouvy). Poskytování služeb souvisejících s pronajatými prostorami upravovala smlouva ze dne 29. března 2004, podle níž měl žalovaný hradit měsíční zálohy na úhradu za služby do patnáctého dne v měsíci s tím, že opožděné platby měly být sankcionovány úrokem z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky denně (článek II./2 smlouvy ze dne 29. března 2004). Od 1. ledna 2007 jde na základě dodatku č. 6 ze dne 10. ledna 2007 o nájemní poměr na dobu neurčitou s možností jeho ukončení výpovědí s tříměsíční výpovědní lhůtou. Dodatkem č. 8 ze dne 16. března 2010 smluvní strany změnily výši ročního nájemného na částku 285.329,- Kč s tím, že nájemné bude splatné v měsíčních splátkách splatných do patnáctého dne příslušného měsíce na měsíc předem (konkrétně šlo jedenáct splátek ve výši 23.777,- Kč a jednu splátku ve výši 23.782,- Kč). V období od července 2010 do února 2011 včetně platil žalovaný nájemné a služby s prodlením. Na takto zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem vznikl k předmětným nebytovým prostorám platně nájemní vztah, který má s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 33 Odo 341/2004 občanskoprávní povahu. Poté rovněž dovodil, že co do částky 21.380,- Kč jde o smluvený úrok z prodlení, což v občanskoprávních vztazích nepřipadá vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003 v úvahu; proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. ohledně částky 21.380,- Kč potvrdil. Ujednání článku III./3 Nájemní smlouvy (jímž si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky za každý den prodlení s platbou nájemného) pokládal za souladné s dobrými mravy a tudíž nikoli za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy dále jen obč. zák. ). Uvedený názor odůvodnil konstatováním, že smluvní pokuta v této výši nikterak nepřekračovala účel spočívající v pohrůžce žalovanému citelnou majetkovou sankcí pro případ nesplnění zajištěné povinnosti a zároveň dostatečně zabezpečovala žalobce proti případné škodě, která mu mohla vznikat včasným nesplněním zajištěné povinnosti; přitom žalobce kalkuloval s pravidelným a včasným nájemným v rozpočtu města a s jeho následným použitím v jeho prospěch. Dodal, že roční výše smluvní pokuty by sice činila čtyřnásobek ročního nájemného, avšak celková výše smluvní pokuty byla důsledkem opakovaného prodlení žalovaného s jednotlivými na sebe navazujícími platbami. Navíc žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako podnikající subjekt a musel si být vědom hospodářského rizika plynoucího z uvedeného ujednání; kromě toho v době uzavření Nájemní smlouvy nemusel akceptovat smluvní podmínky bez jakékoli možnosti úpravy a mohl se o jejich změnu minimálně pokusit. S ohledem na to rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 107.997, 50 Kč (dále opět jen potvrzující výrok ).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil konstatováním, že v otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že tato otázka je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. V dovolání uvedl, že ujednání o smluvní pokutě z nájmu 1 % denně je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Zdůraznil občanskoprávní povahu vzniklého závazkového vztahu a uvedl, že proto nelze z jeho podnikatelského oprávnění dovozovat přísnější posuzování takto sjednané smluvní pokuty ; navíc byl v postavení slabší smluvní strany, a to vzhledem k velikosti úřednického aparátu žalobce a ke skutečnosti, že byl nucen uzavřít smlouvu ve znění předloženém žalobcem. Poukázal na to, že ani během původního nájemního vztahu s žalobcem (od listopadu 1991) se nedopustil žádného porušení smlouvy, že navíc v původní nájemní smlouvě (od 1. listopadu 1991) ujednání o smluvní pokutě chybělo a že Nájemní smlouva byla smlouvou formulářovou, jejíž znění nebylo možné změnit. Vzhledem k tomu je přesvědčen, že v daném případě není dána zajišťovací, resp. preventivní, funkce smluvní pokuty a již z tohoto důvodu je nepřiměřená a ujednání o ní je tudíž v rozporu s dobrými mravy. Navíc poukázal na nepoměr mezi smluvní pokutou a částkou, kterou zajišťuje. Smluvní pokuta nesplňuje podle jeho názoru účel zajistit řádné placení, nýbrž má spíše likvidační charakter. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, a z 30. května 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010, podle nichž je ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům, přičemž nejde o výjimku odůvodňující uvedenou výši smluvní pokuty. Soudům rovněž vytkl, že nepostupovaly procesně správně, neboť obrátily důkazní břemeno v jeho neprospěch, tj. nesprávně jej vyzvaly k prokázání rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy. Přitom bylo na žalobci, aby prokázal, že existovaly okolnosti odůvodňující smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky. Namítl, že odvolací soud opomněl provést navrhovaný důkaz návrhem nájemní smlouvy na nebytové prostory v domě na H. n., případně i smlouvou s novým nájemcem těchto prostor . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 dále jen o.s.ř. (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty, resp. neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání uplatnil dovolací námitkou, že soudy nepostupovaly procesně správně , neboť obrátily důkazní břemeno v jeho neprospěch, tj. vyzvaly jej k prokázání rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy. Pro posouzení otázky, zda vytýkané vady byly vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že sjednaná (denní) sazba smluvní pokuty není nepřiměřeně vysoká a že proto nemůže být absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy ujednání o smluvní pokutě obsažené v Nájemní smlouvě.
Předně nelze ztratit ze zřetele, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že daný závazkový právní vztah je občanskoprávní povahy; ostatně uvedený právní názor je v souladu s názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, uveřejněném pod C 3006 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. v rozsudku, na nějž v uvedených souvislostech správně odkázal již odvolací soud. Za této situace nelze v poměrech souzené věci aplikovat právní názory přijaté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod č. 81/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že usuzovat na absolutní neplatnost právního úkonu lze jen podle okolností, které byly objektivně dány v době, kdy byl právní úkon učiněn. Později nastalé okolnosti nelze při úvaze o absolutní neplatnosti právního úkonu zohledňovat (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněném pod č. 28/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 13. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011/).
V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010) není pochyb o tom, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, a z 12. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008) rovněž dovodila, že v občanskoprávních vztazích na rozdíl od obchodněprávních vztahů není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. (a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle § 3 odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům). Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je také třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 13. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007, a z 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010).
Od uvedené judikatury se odvolací soud odchýlil (a jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jestliže vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nepokládal ujednání o smluvní pokutě za rozporné s dobrými mravy, a tudíž za absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. (právě pro rozpor s dobrými mravy). Především nelze přehlédnout, že sjednaná výše smluvní pokuty byla nepřiměřená hodnotě zajištěné smluvní povinnosti, jestliže celková výše smluvní pokuty zhruba čtyřikrát převyšovala celkovou výši ročního nájemného. Za této situace je při úvaze o platnosti ujednání o smluvní pokutě zapotřebí zkoumat, jaké důvody vedly jednající osoby ke sjednání smluvní pokuty, která výrazně (v tomto případě zhruba čtyřnásobně) přesahovala výši škod (zejména ušlého zisku z nájemného), jež bylo možné očekávat v souvislosti s porušením zajištěné smluvní povinnosti, a zda tyto důvody jsou způsobilé takovou výši smluvní pokuty ospravedlnit. V této souvislosti sice nelze ztratit ze zřetele, že z hlediska preventivně sankční funkce smluvní pokuty je žádoucí, aby smluvní pokuta plnila roli nejen paušalizované náhrady škody (uhrazovací funkce smluvní pokuty), nýbrž aby také dostatečně motivovala a odrazovala dlužníka od porušení zajištěné smluvní povinnosti. Jestliže však sazba smluvní pokuty za porušení sjednané povinnosti dosahovala v projednávané věci čtyřnásobku původně dohodnutého nájemného, a to v situaci, kdy dovolatel v době předchozího nájemního vztahu (od 1. listopadu 1991) neměl na nájemném žádný dluh, lze již pobídkovou výši smluvní pokuty pokládat za přemrštěnou (a tudíž z pohledu korektivu dobrých mravů neakceptovatelnou) a nic na tom nemění ani okolnosti zdůrazněné odvolacím soudem (že žalobce kalkuloval s pravidelným a včasným nájemným v rozpočtu města a s jeho následným použitím v jeho prospěch, že žalovaný ve smluvním vztahu vystupoval jako podnikající subjekt a musel si být vědom hospodářského rizika plynoucího z uvedeného ujednání, že v době uzavření Nájemní smlouvy nemusel akceptovat smluvní podmínky bez jakékoli možnosti úpravy a mohl se o jejich změnu pokusit).
Je tomu tak proto, že tyto okolnosti nemohou samy o sobě ospravedlnit zcela neadekvátní majetkový prospěch žalobce z takto stanovené smluvní pokuty. Protože v souzené věci nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly mimořádnou výši smluvní pokuty, není správná úvaha odvolacího soudu, že je přiměřená denní sazba smluvní pokuty ve výši 1% z dlužné částky za každý den prodlení s platbou nájemného při ročním nájemném ve výši 285.329,- Kč; právní závěr o platnosti právního úkonu, jímž byl tento zajišťovací prostředek sjednán, tudíž nemůže obstát.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v závěru o přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty (a potažmo platnosti ujednání o smluvní pokutě) spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) v rozsahu specifikovaném ve výroku tohoto rozsudku zrušil podle § 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř. a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2014 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu