26 Cdo 2025/2005
Datum rozhodnutí: 26.04.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2025/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města H. proti žalovanému MUDr. M. M., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 12/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2005, č. j. 17 Co 341/2004-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. května 2004, č. j. 5 C 12/2004-27, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 8, o velikosti 4+1 v H., N. 3229 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu v době podání žaloby za měsíce červenec 2003 až prosinec 2003 a za leden 2004 a v době rozhodování soudu za část měsíce listopadu 2003, za prosinec 2003 a za leden 2004 až duben 2004, že také dříve dlouhodobě nájemné neplatil, že již v létech 2002 a 2003 uplatnil žalobce u soudu žaloby na zaplacení dlužného nájemného, že ačkoliv byl žalovaný ve složité finanční situaci, nesnažil se využít dávek státní sociální podpory, nepožádal ani o příspěvek na bydlení a nevyvinul snahu předmětný byt vyměnit za byt menší a že postupně dlužné nájemné splácí, avšak běžné nájemné stále neplatí. Dále zjistil, že žalovaný pracuje mimo místo trvalého bydliště, avšak do předmětného bytu se vrací, a že v bytě s ním žije zletilý syn, který je studentem vysoké školy mimo H. Na tomto skutkovém základě usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ). Současně dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže si žalovaný povinnosti nájemce bytu řádně neplnil několik let a přitom nevyužil sociálních dávek, nepožádal o příspěvek na bydlení a ani se nesnažil byt vyměnit za menší. Za této situace žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. O bytové náhradě pro žalovaného rozhodl podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 17 Co 341/2004-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal dále za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu a že žalovaný mu jako nájemce bytu platil nájemné. Poté dovodil, že žalobce je jako vlastník domu pronajímatelem předmětného bytu, a proto je v této věci aktivně věcně legitimován. Dále rovněž dovodil, že samotné neplacení nájemného (úhrady za plnění spojená s užíváním bytu) zákon kvalifikuje jako hrubé porušení povinností nájemcem, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce je nerozhodné, že nájemce plnil ostatní své povinnosti, např. že řádně užíval byt, společné prostory a zařízení domu a řádně požíval plnění, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu, a že rozhodující je, zda ke dni dání (doručení) výpovědi k takovému porušení povinností nájemcem došlo; tento protiprávní stav však nemusí trvat i v době, kdy mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu. Vzhledem k uvedenému se odvolací soud ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, a tudíž shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy, nesnažil-li se žalovaný sám iniciativně vzniklou situaci řešit a nevyužil-li ani možností, které stát osobám v nepříznivém sociálním postavení nabízí. Ztotožnil se také se závěrem, který soud prvního stupně učinil ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Uvedl, že soudy se dopustily vážného porušení občanského soudního řádu, neboť rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a opomněly podstatné skutečnosti uvedené v řízení. Současně soudům vytkl, že v rozporu s ustanovením § 120 odst. 2 o.s.ř. neprovedly i jiné než navržené důkazy. Poté zpochybnil správnost závěru o aktivní věcné legitimaci žalobce v daném řízení. Namítl, že předmětný byt přidělený podle § 26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, že on sám byl vojákem z povolání i ke dni 1. ledna 1992 (praxi civilního lékaře začal vykonávat až v roce 1993), že i v současnosti jde o byt služební, byť v řízení nebylo zjišťováno, zda jde o služební byt podle § 7 či § 8 zákona č. 102/1992 Sb., a že za této situace je sice žalobce vlastníkem domu, avšak pronajímatelem bytu je Ministerstvo obrany ČR a nikoli žalobce. Dále uvedl, že soudy se měly zabývat také důvody, které jej vedly k neplacení nájemného. Podle jeho názoru soudy nesprávně vyložily judikaturu vztahující se k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.; neměl-li totiž v době doručení výpovědi z nájmu bytu dluh specifikovaný v žalobě, nelze podle něj o naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu uvažovat. Nakonec uvedl, že soudy nesprávně právně posoudily i otázku rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalovaný) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlédl však, že k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno rovněž na právních závěrech, že žalobce je pronajímatelem bytu, a proto je v této věci aktivně věcně legitimován, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Správnost zmíněných právních závěrů dovolatel v dovolání napadl. Uvedené závěry by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 445/99, především dovodil, že služebními byty jsou byty vymezené objektivně ustanovením § 7 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 102/1992 Sb. (zákon č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon č. 102/1992 Sb. ) a subjektivně ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. Dále rovněž dovodil, že pro služební byty podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb. je rozhodující, aby celý dům, v němž se tyto byty nacházejí, byl určen výhradně k ubytování osob uvedených v tomto ustanovení (např. vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy), a to v souladu s předpisy platnými v době, kdy o jeho výstavbě a určení bylo rozhodováno (srov. § 2 odst. 1 dnes již zrušeného zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty); určující na rozdíl od služebních bytů podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. zde není subjekt vlastnického práva k domu; může jít tedy i o domy, které přešly do vlastnictví obcí. Z uvedeného vyplývá, že okolnost, že konkrétní byt je bytem služebním podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb., není rozhodující pro řešení otázky, kdo je pronajímatelem takového bytu. Odvolací soud se od uvedených závěrů neodchýlil, dovodil-li, že je-li dům (jako v projednávané věci) ve vlastnictví obce (města), jíž nájemce konkrétního bytu platí nájemné, je obec (město) jako pronajímatel bytu aktivně věcně legitimována v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (bez ohledu na to, že jde o služební byt podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.).

Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci zejména ) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. V rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod C 207 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky rovněž dovodil, že nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce je ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. hrubým porušením povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu. Z hlediska naplnění daného výpovědního důvodu je proto rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo; není nutné, aby toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvalo i v den dání výpovědi nájemci, resp. ke dni vyhlášení rozsudku.

Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 926/2002, uveřejněný pod C 2085 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. V rozsudku ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněném pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud České republiky rovněž dovodil, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu o věci samé nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Kromě toho však Nejvyšší soud České republiky také opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Jestliže na základě skutkových zjištění uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle citovaného ustanovení není ani v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu