26 Cdo 1996/2004
Datum rozhodnutí: 27.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 712 odst. 5 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1996/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce S., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. Z. C., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. J. D., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 26 C 120/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2004, č.j. 17 Co 613/2003-70, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2003, č.j. 26 C 120/2002-47, ve spojení s usnesením ze dne 16. 9. 2003, č.j. 26 C 120/2002-52 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 17. 12. 2002, č.j. 26 C 120/2002-16, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, č.j. 17 Co 227/2003-29, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 28, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 6. podlaží domu č.p. 349, v P. B., ulice U. 30 (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalované uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.



K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č.j. 17 Co 613/2003-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vycházely že zjištění, že žalobce je v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. zapsán jako vlastník předmětného domu, že žalovaná užívá předmětný byt od roku 1982, kdy jí byl přidělen jako prokurátorce, že dne 2. 7. 1992 uzavřela s právním předchůdcem žalobce smlouvu označenou jako dohoda o užívání bytu , podle níž jí byl předmětný byt přenechán do užívání na dobu neurčitou, že dne 11. 12. 1986 uzavřela manželství s vedlejším účastníkem JUDr. J. D., že toto manželství dosud trvá, a že z něho pochází nezletilý J. D., narozený 18. 4. 1987. Dále vzaly z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.zn. 9 Nc 54/94 za zjištěno, že žalovaná se návrhem ze dne 5. 12. 1994 domáhala úpravy práv a povinností rodičů k nezletilému J. s tím, že rodiče nezletilého spolu nežijí a nevedou společnou domácnost, že dne 10. 11. 1994 manžel žalované byt opustil a odstěhoval se i s nezletilým do B., kde žijí dosud, že nezletilý začal od 14. 11. 1994 navštěvovat základní školu v J., že v březnu 1994 žalovaná navázala známost s panem K., u něhož pobývala po dlouhé časové intervaly až do jeho smrti (v červnu 2002), a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 1. 1996, č.j. 9 Nc 54/94-61, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1996, č.j. 25 Co 183/96-73, byl nezletilý J. svěřen do výchovy otce a matce (žalované) bylo uloženo platit na něho výživné. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že na podzim roku 1994 manžel žalované trvale opustil společnou domácnost vedenou v předmětném bytě a že se žalovaná stala podle § 708 ve spojení s § 707 odst. 1 obč. zák. výlučnou nájemkyní bytu; žalobce proto nepochybil, když dal výpověď z nájmu toliko jí. Z provedených důkazů vzaly soudy dále za prokázáno, že žalovaná jako nájemkyně předmětného bytu nezaplatila (přes opakované upomínky) žalobci nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (čtyři měsíce v roce 1998, sedm měsíců v roce 1999, dva měsíce v roce 2000 a dva měsíce v roce 2001). Na základě toho shledaly existenci uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. Dovodily, že vyhovění žalobě nebrání ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., neboť za situace, kdy žalovaná neplatila nájemné dlouhodobě a nezaplatila dluh ani po podání žaloby, nelze na žalobci spravedlivě požadovat, aby jí nadále poskytoval bydlení bez pravidelné adekvátní úhrady. Poukázaly na to, že placení nájemného je základní povinností nájemce a pokud ji žalovaná neplnila, nelze to omlouvat jejím nepříznivým zdravotním stavem; ostatně žalovaná ani nevysvětlila, proč např. nepožádala o pomoc svého zletilého syna M. C. nebo svého manžela, o němž tvrdí, že s ním žije ve společné domácnosti nebo si nepodala žádost o dávky sociální podpory, ani neuvedla, z jakých důvodů nájemné a úhradu za služby neplatila, případně jaké jsou její příjmy či majetkové poměry. Povinnost žalované k vyklizení podmínily s odkazem na § 712 odst. 5 obč.zák. zajištěním přístřeší.



Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které doplnila prostřednictvím advokáta podáním ze dne 14. 5. 2004 a posléze podáním ze dne 8. 6. 2004. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že jsou jím řešeny otázky důkazního břemene každé ze stran sporu, hodnocení důkazů soudem, výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a moderačního práva soudu . Uvádí, že dovolání podává z důvodů, že řízení je stiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci . Vady řízení spočívají dle názoru dovolatelky v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování . Dovolatelka namítá, že soud hodnotil zjištěné skutečnosti v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř., že vzal za prokázaná tvrzení žalobce o výši dluhu, i když nepředložil specifikaci dlužné částky a jeho doklady byly neprůkazné, a že se nevypořádal s jejími tvrzeními a důkazy. Vadu řízení spatřuje dovolatelka i v tom, že dle napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud v senátě složeném z jiných soudců, než kteří byli přítomni při jednání konaném dne 10. 2. 2004. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost právního posouzení: a) otázky pasivní legitimace, b) otázky posouzení rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy a c) otázky posouzení nároku na poskytnutí bytové náhrady žalované. Pokud jde o první z označených otázek, dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem o opuštění společné domácnosti manželem žalované v roce 1994 a namítá, že soud tento závěr opřel především o obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.zn. 9 Nc 54/94, který vycházel z tehdejších poměrů, a neuvěřil výpovědi žalované a JUDr. J. D., že spolu dále vedli společnou domácnost; v této souvislosti uvádí, že jednání jmenovaného nebylo vedeno úmyslem společnou domácnost již neobnovit a poukazuje přitom na konstantní judikaturu (jmenovitě na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 105/99) k výkladu pojmu trvalého opuštění společné domácnosti. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkové okolnosti nezbytné k posouzení otázky, zda ke dni podání výpovědi svědčilo žalované a jejímu manželovi právo společného nájmu. Ke druhé z označených otázek dovolatelka uvádí, že nebyly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti odůvodňující možnost zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy a ty, k nimž soud přihlédl, byly nesprávně právně posouzeny. Poukazuje na to, že soud přihlédl toliko k okolnosti, že po podání žaloby neuhradila dlužné nájemné, nevzal však dostatečně v úvahu její nepříznivý zdravotní stav, ani okolnost, že běžné nájemné řádně hradí; v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho rozsudek sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, a uvádí, že je případně připravena tvrzený dluh uhradit. Dovolatelka má dále za to, že soud pochybil i v posouzení otázky jejího nároku na bytovou náhradu, a vyjadřuje přesvědčení, že v jejím případě jsou dány podmínky k použití moderačního práva soudu dle § 712 odst. 5 občanského zákoníku . Podle názoru dovolatelky, i když uvedené ustanovení hovoří výslovně pouze o rodinách s nezletilými dětmi, je jeho smyslem ochrana zájmů sociálně slabších subjektů, mezi něž žalovaná vzhledem ke svým zdravotním problémům a z toho pramenícím sociálním dopadům patří; k této situaci hodné zvláštního zřetele měl proto soud přihlédnout. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 8. 6. 2004 pak dovolatelka uvádí, že dohledala doklady o zaplacení nájemného v listopadu 1999 a v lednu 2000, což svědčí o nevěrohodnosti tvrzení žalobce o neplacení nájemného. V podání ze dne 31. 1. 2005 dovolatelka opětovně poukázala na svůj současný nepříznivý zdravotní stav a navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.



Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není přípustné, neboť se nejedná o věc zásadního právního významu, a odvolací soud ji posoudil podle ustálené judikatury; ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.



Vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřil.



Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 10. února 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).



Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.



Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudkem soudu prvního stupně, potvrzeným napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nebylo rozhodnuto jinak, než v prvním rozsudku, zrušeném odvolacím soudem.



Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.



Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.



Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelka spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí s tím, že řeší otázky důkazního břemene každé ze stran sporu a hodnocení důkazů soudem , přičemž namítá vady řízení spočívající v tom, že rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování ; z toho pak dovozuje nesprávnost právního posouzení věci, tj. závěru o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák.

Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí vycházel ze skutkového závěru, že žalovaná nezaplatila nájemné (úhradu za plnění spojená s užíváním bytu) za dobu delší než tři měsíce.

Dovolatelka uvedený skutkový (a z něho vycházející právní) závěr odvolacího soudu zpochybňuje námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů.

Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Pokud pak dovolatelka odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká vadu řízení při provádění dokazování, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 (mezi něž patří i námitka nesprávného obsazení soudu), § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dále dovolatelka v tom, že nebyly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti odůvodňující možnost zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy a ty, k nimž soud přihlédl, byly nesprávně právně posouzeny . Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud, vycházeje ze závěrů soudu prvního stupně, se zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyhovět žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi z nájmu bytu i v případě, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn; zohlednil přitom okolnosti jak na straně žalobkyně, tak i na straně žalované. Tento postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 12. 11. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1999, dále např. rozhodnutí ze dne 24. 7. 2002, sp.zn. 26 Cdo 513/2001, a ze dne 30. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo 375/2001).

Pokud pak dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žaloba měla být podle § 3 odst. 1 obč.zák. zamítnuta, a poukazuje na okolnosti uváděné v dovolání, je třeba uvést, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Pro úplnost lze dodat, že odkaz na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, není případný, neboť se týkal skutkově jiné situace; ostatně i zde byla jako okolnost významná z hlediska aplikace § 3 odst. 1 obč.zák. shledána okolnost, zda nájemce po podání výpovědi dlužné nájemné uhradil. Současně zde byl vyjádřen názor, že tíživá sociální situace nájemce bytu jako příčina neplacení nájemného nemůže sama o sobě vést k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Zásadně právně významnou nelze shledat ani otázku bytové náhrady pro žalovanou. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu pod C 394, svazek 4, rozsudek ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 642, svazek 8) je ustálena v názoru, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu [§ 711 odst. 1 písm. d) obč.zák.], nemůže soud podle § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi. Přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v takovém případě v úvahu ani na základě § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1875, svazek 25).

Se zřetelem k tomu nelze než učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. října 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu