26 Cdo 1983/99
Datum rozhodnutí: 26.07.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1983/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) P. M., a B) J. M., obou zastoupených advokátkou, proti žalované D. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 11 C 225/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 1998, č.j. 11 Co 47/98-70, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 1998, č.j. 11 Co 47/98-70, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 17.10.1997, č.j. 11 C 225/96-49, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit byt č. 8, ve III. podlaží domu v O. (dále "předmětný byt"), do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobcům nesvědčí v dané věci aktivní věcná legitimace. Žalobci se nikdy do předmětného bytu Stavebního bytového družstva (dále jen "SBD") Stavbař (vzniklého oddělením od SBD R., jehož byli žalobci společnými členy a společnými uživateli družstevního bytu č. 8, o velikosti 2+1, ve 3. podlaží domu č. 2, v O.) nenastěhovali a neplatili nájemné. Uzavření platné dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu mezi žalobci a SBD S. bránila skutečnost, že předmětný byt byl v té době obsazen žalovanou, která jej od prosince roku 1990 - se souhlasem žalobců a jmenovaného družstva - užívala, jakož i skutečnost, že nebylo vydáno (doloženo) rozhodnutí družstva o přidělení předmětného bytu některému ze žalobců do užívání, tak, jak to vyžadovala ustanovení § 154 odst. 2 a § 155 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Vzhledem k tomu, že listinu, datovanou 27.7.1992, označenou jako "rozhodnutí o schválení dohody o přidělení bytu", podle níž mělo družstvo odevzdat předmětný byt s účinností od 3.1.1991 žalobkyni B), nelze považovat za rozhodnutí o přidělení bytu, zakládající právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, a nedostatek takovéhoto rozhodnutí nebyl nahrazen schválenou dohodou o výměně bytu ve smyslu ustanovení § 188 občanského zákoníku, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., soud prvního stupně uzavřel, že žalobci neprokázali, že jim k předmětnému bytu vzniklo právo osobního užívání, které by se transformovalo na právo nájmu, ani existenci jiného práva, které by je opravňovalo domáhat se vyklizení žalované z předmětného bytu, byť jej žalovaná užívá bez právního důvodu. Okolnost, že SBD S. vystavilo žalované dvě listiny, datované 31.12.1990, označené jako "přidělení bytu", obsahující sdělení družstva Severomoravským energetickým závodům a Severomoravským plnynárnám, že ke dni 1.1.1991 byl předmětný byt přidělen rozhodnutím představenstva družstva žalované do užívání, a že toto potvrzení se vydává za účelem zapojení plynoměru a převedení elektroměru, neshledal soud prvního stupně pro založení právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanou (která se nestala členkou družstva), dostačujícím.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.2.1998, č.j. 11 Co 47/98-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do jednoho měsíce po zajištění náhradního ubytování. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se neztotožnil s jeho právním závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobců. Podle jeho závěru se žalobci stali společnými nájemci předmětného bytu na základě rozhodnutí SBD Stavbař ze dne 27.7.1992 a zápisu o odevzdání a převzetí bytu z téhož dne. Dovodil, že uvedený zápis, sepsaný mezi žalobkyní B) a označeným družstvem "nahrazoval uzavření nájemní smlouvy" k předmětnému bytu, a že bylo "po obsahové stránce zřejmé, k jakým právním následkům má dojít", o čemž svědčí i samotné vyjádření družstva a výpovědi předsedy tohoto družstva J. L. a člena představenstva Z. Č. Neshledal správným ani názor soudu prvního stupně, že uzavření platné dohody o odevzdání a převzetí bytu brání okolnost, že byt je obsazen "někým jiným", když žalovaná, která předmětný byt užívala, nebyla členkou družstva, ani jí nevzniklo právo nájmu předmětného bytu. Na základě toho shledal žalobu důvodnou. Povinnost žalované k vyklizení bytu vázal odvolací soud na zajištění náhradního ubytování s odůvodněním, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby se měla - za situace, kdy předmětný byt užívá spolu s nezletilým dítětem od roku 1990, a kdy potřeba bydlení žalobců je zajištěna - vystěhovat bez zajištění bytové náhrady.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Nesouhlasí s výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž jí byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, a uvádí, že jí byl předmětný byt ke dni 1.1.1991 "přidělen do užívání podle tehdy platného občanského zákoníku", což vyplývá ze dvou potvrzení SBD S. Za tohoto stavu (uvádí se dále v dovolání) jí vznikl nárok na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, a tato dohoda byla "výslovně" mezi ní a zmíněným bytovým družstvem uzavřena (byť ne v písemné formě), o čemž svědčí i potvrzení uvedeného družstva, vydaná za účelem zapojení elektroměru a plynoměru. Poukazuje na to, že předmětný byt užívala v dobré víře, že je jeho oprávněnou uživatelkou, že řádně platila nájemné, že žalobcům uhradila před nastěhováním se do bytu částku 20.000.-Kč, a že ji ujistili, že jde o částku "za úhradu bytu", který na ni později převedou. Napadá i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla její povinnost k vyklizení vázána na zajištění náhradního ubytování a namítá, že okolnosti, za nichž se do bytu nastěhovala a užívala jej, i její sociální a rodinné poměry odůvodňují, aby jí byla přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že žalovaná neprokázala právní důvod užívání předmětného bytu, že si musela být vědoma toho, že její bydlení má pouze dočasný charakter, a že její požadavek na zajištění náhradního bytu není opodstatněný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.), a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 věty první o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Obligatorně se zabývá pouze vadami řízení, vyjmenovanými v § 237 o. s. ř. a jinými vadami řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady podle § 237 o. s. ř. nebyly dovoláním namítány a ani se nepodávají ze spisu. Jinak je tomu však ohledně zmíněných vad jiných.

V projednávané věci vycházel soud prvního stupně ze závěru, že žalobcům nevzniklo k předmětnému bytu právo nájmu. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud (i když ve shodě s ním dovodil neexistenci právního důvodu užívání bytu žalovanou) vycházel ze závěru, že mezi žalobci a SBD S. v O. byla na základě rozhodnutí SBD S. ze dne 27.7.1992 uzavřena téhož dne smlouva o nájmu předmětného bytu, a že jsou tudíž společnými nájemci bytu. Tím, že dovolatelka napadá správnost závěru odvolacího soudu o tom, že jí k předmětnému bytu nesvědčí právo nájmu, zpochybňuje logicky i závěr odvolacího soudu, že nájemci tohoto bytu jsou žalovaní, a to na základě uvedené nájemní smlouvy. Závěr, že takováto smlouva byla uzavřena, je závěrem skutkovým. Zjištění skutkového stavu věci zahrnuje v sobě i hodnocení důkazů, jehož zásady jsou zakotveny v § 132 o. s. ř.

Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 věta první o. s. ř.). To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně; je ale nepřípustné, aby ke svým odlišným skutkovým zjištěním dospěl na základě pouhého přehodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám opakoval.

Protože v projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv ve skutečnosti vycházel z jiného skutkového zjištění než soud prvního stupně, a protože jeho skutkový závěr o existenci předmětné nájemní smlouvy byl učiněn v rozporu s ustanovením § 132, § 211 a § 213 o. s. ř., trpí řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla dovoláním uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.), aniž se (vzhledem k důvodu, pro který bylo jeho rozhodnutí zrušeno) blíže zabýval námitkami uvedenými v dovolání.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, který bude o věci dále jednat závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. července 2000

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová