26 Cdo 1983/2006
Datum rozhodnutí: 12.04.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1983/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce města D. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. O., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 173/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 20. prosince 2005, č. j. 35 Co 688/2005-50, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 20. prosince 2005, č. j. 35 Co 688/2005-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. dubna 2005, č. j. 13 C 173/2004-35, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený žalobci předat (ve stavu, v jakém jej převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení) do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu byt v čp. 142, ulice Čs. Armády v D. P., ve 4. podlaží, o velikosti 2+1 (dále jen byt 2+1 a předmětný dům , resp. dům ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 35 Co 688/2005-50, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.


Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že podle pracovní smlouvy ze dne 30. května 1989 uzavřené mezi žalovaným jako zaměstnancem a tehdejším Okresním národním výborem v D. jako zaměstnavatelem byl žalovaný přijat do pracovního poměru na práci školníka s místem výkonu práce označeným jako Základní škola v D. P., že rozhodnutím tehdejšího Místního národního výboru v D. P. ze dne 20. února 1990 byl žalovanému přidělen služební byt sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím v domě čp. 142 v D. P. (dále jen byt 3+1 ) a že dne 21. února 1990 byla uzavřena dohoda o užívání bytu 3+1. Dále zjistily, že mezi Obecním úřadem v D. P. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla dne 27. února 1998 uzavřena smlouva o nájmu bytu 3+1 s nájemním poměrem na dobu od 2. ledna 1998 do 1. ledna 1999 (dále jen nájemní smlouva ze dne 27. února 1998 ), že dne 5. května 1999 požádal žalovaný o sepsání nové nájemní smlouvy již na byt dva plus jedna s odůvodněním, že postoupil škole jednu místnost , že dne 1. června 1999 byla mezi městem D. P. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu bytu 2+1 na dobu určitou (dále jen nájemní smlouva ze dne 1. června 1999 ), že ohledně bytu 2+1 byly uzavřeny další nájemní smlouvy na dobu určitou ve dnech 1. června 2000 a 1. června 2001 (dále jen nájemní smlouvy ze dne 1. června 2000 a ze dne 1. června 2001 ) a že podle smlouvy o nájmu bytu 2+1 ze dne 31. května 2002 byl nájemní poměr sjednán na dobu určitou do 31. května 2003 (dále jen nájemní smlouva ze dne 31. května 2002 ). Nakonec vzaly za prokázáno, že žalovanému byl přiznán částečný invalidní důchod a že proto byl dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 5. února 2004 s účinností od téhož dne zařazen na práci uklízeče na zkrácený úvazek čtyři hodiny denně na stejném pracovišti. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 20. února 1990 a dohody o užívání bytu ze dne 21. února 1990 byl žalovaný uživatelem a posléze nájemcem služebního bytu. Soud prvního stupně dále dovodil, že nájemní smlouva ze dne 27. února 1998 je neplatná, neboť byla uzavřena ohledně bytu, který nebyl právně volný. Protože žalovaný je za této situace neustále nájemcem služebního bytu (na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 20. února 1990 a dohody o užívání bytu ze dne 21. února 1990), žalobu zamítl. Odvolací soud ve vztahu k nájemní smlouvě ze dne 27. února 1998 dovodil, že z důvodů uvedených v napadeném rozsudku nemá žádné právní důsledky nebo je absolutně neplatná, protože jejím předmětem byl byt, který nebyl právně volný. Na rozdíl od soudu prvního stupně se však odvolací soud zabýval rovněž nájemní smlouvou ze dne 31. května 2002, kterou posoudil jako platnou, a s poukazem na ustanovení § 516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. března 2006 (dále jen obč. zák. ) dovodil, že touto nájemní smlouvou došlo ve srovnání s původní nájemní smlouvou, resp. s dohodou o užívání bytu ze dne 21. února 1990, nejen ke změně v rozsahu předmětu užívání (namísto původního bytu 3+1 šlo v této nájemní smlouvě již o byt 2+1), nýbrž i ke změně doby, na kterou nájemní smlouva byla uzavřena (v tomto případě na dobu určitou do 31. května 2003). Dále rovněž dovodil, že podle nájemní smlouvy ze dne 31. května 2002 skončil nájemní vztah žalovaného k bytu 2+1 dnem 31. května 2003 (§ 676 odst. 1 obč. zák.) a protože nebyla podána žaloba na vyklizení bytu za podmínek upravených v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., obnovil se nájemní vztah podlé téhož ustanovení na dobu do 31. května 2004. Poté uzavřel, že vzhledem k podané žalobě k dalšímu obnovení nájemního vztahu nedošlo a žalovaný užívá (od 1. června 2004) byt 2+1 bez právního důvodu. Proto žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnil správnost právních závěrů, že nájemní smlouva ze dne 31. května 2002 je platná a že touto nájemní smlouvou došlo nejen ke změně rozsahu užívání, ale také ke změně doby, na kterou byl nájem sjednán . Odvolacímu soudu především vytkl, že při posuzování otázky platnosti nájemní smlouvy ze dne 31. května 2002 se nezabýval otázkou způsobilosti předmětu nájmu specifikovaného jako byt 2+1, a to nejen v nájemní smlouvě ze dne 31. května 2002, nýbrž už v nájemních smlouvách ze dne 1. června 1999, 1. června 2000 a 1. června 2001. V této souvislosti uvedl, že způsobilým předmětem nájmu a tedy smlouvy o nájmu bytu je byt, který je coby způsobilý předmět nájmu zásadně definován právoplatným kolaudačním rozhodnutím , že proto v daném případě nemůže být způsobilým předmětem nájmu byt 2+1 a že nájemní smlouva obsahující nezpůsobilý předmět nájmu je absolutně neplatná. Současně připomněl, že původní nájemní vztah ohledně bytu 3+1 nebyl žádným způsobem ukončen. Ve vztahu k nájemním smlouvám ze dne 1. června 1999 a 1. června 2000 rovněž uvedl, že ujednání o době nájmu obsažené v těchto nájemních smlouvách je neurčité a tudíž neplatné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.


Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v dovolání nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil ve vztahu k nájemní smlouvě ze dne 27. února 1998. Proto i dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází. Zbývá připomenout, že Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný. Dovolatel nezpochybnil ani správnost jemu prospívajícího závěru, že nájemní vztah k bytu 3+1 vzniklý na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 20. února 1990 a dohody o užívání bytu ze dne 21. února 1990 nebyl ukončen; naopak k tomuto závěru se v dovolání výslovně přihlásil.


Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde proto v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právních závěrů, že nájemní smlouva ze dne 31. května 2002 je platná a že touto nájemní smlouvou došlo nejen ke změně rozsahu užívání, ale také ke změně doby, na kterou byl nájem sjednán .


V soudní praxi není pochyb (a to i proto, že ustanovení § 685 a 686 obč. zák. jiný vyklad ani nepřipouští) o tom, že předmětem právního vztahu (ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák.) nájmu bytu upraveného v ustanoveních § 685 a násl. obč. zák. je byt jako celek (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1616/98, uveřejněného pod č. 53 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 144 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu byt v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost, podanou proti citovanému rozhodnutí, Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§ 685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (dříve § 76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní § 122 zákona č. 183/2006 Sb.), případně o změně účelu jejího užívání (dříve § 85 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní § 126 a § 127 zákona č. 183/2006 Sb.), nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002).


Vzhledem k uvedené judikatuře lze dát dovolateli za pravdu v tom, že při posuzování otázky platnosti nájemní smlouvy ze dne 31. května 2002 (jakož i důsledků, které měla tato nájemní smlouva jako platná přivodit) se měl odvolací soud, jde-li o otázku způsobilosti předmětu nájmu, nejprve zabývat posouzením, zda z hlediska kolaudačního stavu jde v daném případě o byt 3+1 či o byt 2+1; měl tedy vycházet z kolaudačního stavu a nikoliv z faktického způsobu užívání, resp. z vůle účastníků projevené v nájemní smlouvě ze dne 31. května 2002 (či v předchozích nájemních smlouvách ze dne 1. června 1999, 1. června 2000, 1. června 2001), jak to ve skutečnosti učinil.


Napadený rozsudek není tedy z hlediska těchto dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se z důvodů nadbytečnosti zabýval námitkami, které dovolatel vznesl ve vztahu k dalším nájemním smlouvám, jimiž se odvolací soud navíc ani nezabýval. Podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 12. dubna 2007


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu