26 Cdo 1982/2004
Datum rozhodnutí: 04.03.2005
Dotčené předpisy: § 712 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1982/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) E. L. a 2) F. L., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 8 C 185/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 23 Co 257/2003-48, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 23 Co 257/2003-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 7. 2002, č.j. 8 C 185/2001-25, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 1, I. kategorie, o velikosti 3+1, ve 2. podlaží domu čp. 434 k.ú. B., P., P. 35 (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, uložil žalovaným předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) nezaplatili žalobkyni (vlastnici předmětného domu) nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, že celková výše dluhu činí 106.647,-Kč, že v průběhu řízení uhradili částku 48.541,-Kč, že s nimi v bytě bydlí jejich čtyři zletilé děti a že žalovaná trpí závažným plicním onemocněním. Na základě toho shledal naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. a přivolil k výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyní; povinnost žalovaných k vyklizení nevázal na zajištění bytové náhrady, neboť nejsou splněny podmínky dle § 712 odst. 5 obč.zák. (nejde o rodinu s nezletilými dětmi a nejsou zde důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování nebo náhradního bytu).

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, ve kterém připustili, že nájemné (úhradu za služby) neplatili, že však již uhradili částku 48.541,-Kč a že se jeví reálným, že zbývající částku doplatí do jednoho měsíce. Žádali, aby uvedená okolnost byla zohledněna, stejně tak jako jejich nepříznivá sociální situace, zdravotní stav první žalované a skutečnost, že v bytě bydlí i nezletilé děti.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 23 Co 257/2003-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je dán, a že v dané věci nepřichází v úvahu přiznání bytové náhrady v podobě náhradního bytu nebo náhradního ubytování, neboť děti žalovaných jsou již zletilé; povinnost žalovaných však vázal s poukazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč.zák. na zajištění přístřeší.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Vadu řízení spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud nezkoumal stav věci v době rozhodování , ačkoliv řízení o přivolení k výpovědi je řízením uvedeným v § 120 odst. 2 o.s.ř., v němž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány; odvolacímu soudu též vytýkají, že jednal bez jejich účasti, ačkoliv byli omluveni, v důsledku čehož nemohli uplatnit nové skutečnosti a důkazy důležité pro rozhodnutí. V toto souvislosti poukazují na to, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byl dne 22. 10. 2003 Obvodním soudem pro Prahu 8 vydán ve věci sp.zn. P 222/2001 rozsudek, jímž byly žalovaným svěřeny do výchovy dvě nezletilé děti jejich dcery; tato skutečnost se dle jejich názoru mohla (spolu s nepříznivým zdravotním stavem žalované) projevit při rozhodování o bytové náhradě. Dovolatelé dále poukazují na to, že začínají snižovat dluh na nájemném a že tento dluh bude v blízké době vyrovnán. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není důvodné a mělo být proto odmítnuto, případně zamítnuto. Vyvracela dovolací důvod uplatněný žalovanými a namítla, že tito měli dostatek prostoru pro to, aby skutečnost uváděnou v dovolání v řízení uplatnili; protože tak neučinili ani v odvolacím řízení, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že ji při svém rozhodování nezohlednil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.

Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěno přístřeší. Naproti tomu ve výroku o přivolení k výpovědi, a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně).

Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.



Přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatelé neoznačují ve vztahu k uvedeným výrokům otázku, kterou by bylo možno považovat ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. za otázku zásadního právního významu a jejich dovolací námitky obsahově směřují toliko proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.

Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27, dále R 27/1999 ).

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatelé výslovně uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je zařazeno mezi řízení vyjmenovaná v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., tj. řízení, v nichž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, a pokud tak neučiní, lze v tomto postupu spatřovat jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

V projednávané věci, jak je patrno z obsahu spisu, vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že v předmětném bytě bydlí se žalovanými toliko jejich zletilé děti. Okolnost, že by v předmětném bytě bydleli se žalovanými i nezletilé děti, nebyla v řízení před soudem prvního stupně tvrzena a nepodávala se ani z provedených důkazů. Tvrzení, že v bytě bydlí nezletilé děti, uvedli žalovaní ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud k této nově tvrzené skutečnosti nepřihlédl, ačkoliv pro řízení uvedená v § 120 odst. 2 o.s.ř. neplatí tzv. zákaz novot (§ 205a odst. 2 o.s.ř.), nezabýval se jí a neprovedl ohledně ní dokazování, ačkoliv byla pro rozhodnutí ve věci právně významná. Řízení před ním je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Existence uvedené vady řízení se projevila i v neúplnosti (a tudíž i v nesprávnosti) právního posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 705 odst. 5 věty druhé obč.zák., neboť byla-li by splněna podmínka, že v dané věci jde o rodinu s nezletilými dětmi, bylo nutno zabývat se i tím, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalovaných k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního ubytování nebo náhradního bytu.



Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že o rodinu s nezletilými dětmi ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.zák. jde i v případě, je-li dítě potomkem nájemce ve druhém stupni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp.zn. 26 Cdo 776/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1938, svazek 25). Obě podmínky pro přiznání bytové náhrady stanovené v citovaném ustanovení přitom musí být splněny kumulativně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 8).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu