26 Cdo 1978/2014
Datum rozhodnutí: 10.11.2014
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 408 obch. zák., § 121 odst. 3 obč. zák.



26 Cdo 1978/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněného Ing. J. V. , zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti povinnému Ing. M. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, pro 246.569,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Nc 11132/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2013, č. j. 66 Co 296/2013-218, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.917,- Kč k rukám JUDr. Petra Schlesingera, advokáta se sídlem v Bratčicích 137, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 7. 8. 2008, č. j. 49 Nc 11132/2008-20, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2009, č. j. 66 Co 30/2009-35, nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného v celkové výši 246.569,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, a to podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 1998, č. j. 17 Cm 84/96-24, k uspokojení pohledávky ve výši 82.104,- Kč, podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 1998, č. j. 90 E 1141/98-7, k uspokojení pohledávky ve výši 40.060,- Kč, podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2004, č. j. 10 Co 677/2004-88, k uspokojení pohledávky ve výši 56.625,- Kč, podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2004, č. j. 9 Co 807/2004-69, k uspokojení pohledávky ve výši 15.650,- Kč, podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2004, č. j. 9 Co 804/2004-61, k uspokojení pohledávky ve výši 21.540,- Kč, podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2004, č. j. 29 C 215/2001-83, k uspokojení pohledávky ve výši 6.575,- Kč, podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, č. j. 42 Co 510/2004-119, k uspokojení pohledávky ve výši 3.778,- Kč, podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2007, č. j. 11 Co 877/2006-104, k uspokojení pohledávky ve výši 20.237,- Kč. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Vlastimil Porostlý, Exekutorský úřad Ostrava.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 12. 2012, č. j. 49 Nc 11132/2008-177, zastavil exekuci nařízenou shora označeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (výrok I.) a oprávněnému uložil povinnost zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi JUDr. Vlastimilu Porostlému, Exekutorský úřad Ostrava, ve výši 7.800,- Kč (výrok II.) a povinnému ve výši, která bude stanovena samostatným rozhodnutím (výrok III.). Uvedl, že předmětem exekuce jsou pohledávky z osmi exekučních titulů, z nichž základ tvoří rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 1998, č. j. 17 Cm 84/96-24, kterým povinnému uložena povinnost zaplatit právnímu předchůdci oprávněného částku 2.002.550,- Kč a náklady řízení ve výši 82.104,- Kč. Pohledávka přiznaná tímto rozsudkem je však ve smyslu § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) promlčena, neboť se stala splatnou 2. 1. 1993, zákonem stanovená desetiletá promlčecí doba uplynula ke dni 2. 1. 2003 a návrh na nařízení exekuce na majetek povinného byl podán dne 20. 5. 2008. Pohledávky přiznané ostatními exekučními tituly představují náklady řízení, které byly oprávněnému přiznány při různých způsobech vymáhání této původní pohledávky. Uzavřel, že je-li původní pohledávka promlčena, jsou jako její příslušenství promlčeny náklady nalézacího řízení i náklady spojené s jejím vymáháním, neboť sdílí její osud. Povinným vznesenou námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) usnesením ze dne 3. 12. 2013, č. j. 66 Co 296/2013-218, usnesení soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku v odstavci I., jímž byla zastavena exekuce pro částku 236.216,- Kč (výrok I.), změnil jej ve zbývajících částech tak, že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2004, č. j. 29 C 215/2001-83 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, č. j. 42 Co 510/2004-119, celkem pro částku 10.353,- Kč zamítl a uložil oprávněnému zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 32.918,- Kč (výrok II.); současně rozhodl o povinnosti oprávněného zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.972,76 Kč (výrok III.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka přiznaná oprávněnému rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 1998, č. j. 17 Cm 84/96-24, je ve smyslu § 408 obch. zák. promlčena. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, dovodil, že promlčení se vztahuje i na náklady nalézacího a vykonávacího řízení, spojené s uplatněním této pohledávky, neboť se jedná o její příslušenství (§ 121 odst. 3 obč. zák.), jež sdílí její osud, a to i v otázce promlčení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepovažoval za příslušenství původní pohledávky náklady řízení ve výši 6.575,- Kč, přiznané rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2004, č. j. 29 C 215/2001-83, a náklady řízení ve výši 3.778,- Kč, přiznané rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, č. j. 42 Co 510/2004-119, neboť tyto náklady (celkem ve výši 10.353,- Kč) nevznikly v souvislosti s uplatněním původní pohledávky u soudu, ale v řízení o určovací žalobě podané povinným, proto ohledně této částky důvody pro zastavení exekuce neshledal. Shodně se soudem prvního stupně neměl námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o potvrzení zastavení exekuce pro částku 215.979,- Kč a ve výrocích týkajících se jeho povinnosti nahradit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo má být v dané věci posouzena jinak. Má za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku promlčení, jestliže uzavřel, že došlo-li k promlčení pohledávky dne 2. 1. 2003, promlčelo se tím i právo na náhradu nákladů spojených s jejím uplatněním v nalézacím i vykonávacím řízení jako jejího příslušenství. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení rozporu námitky promlčení vznesené povinným s dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání oprávněného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen o. s. ř. ) viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je však výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000 pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, č. j. 29 Odo 1373/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2952/2013). Uvedený závěr promítnutý do poměrů exekučního řízení znamená, že byla-li exekuce nařízena podle několika různých exekučních titulů, je třeba zkoumat přípustnost dovolání ve vztahu ke každému exekučnímu titulu samostatně.
V dané věci, kdy bylo rozhodováno o zastavení exekuce nařízené na základě osmi odlišných exekučních titulů, tak s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti té části rozhodnutí, ve které odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce vedené podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 1998, č. j. 90 E 1141/98-7, k uspokojení pohledávky ve výši 40.060,- Kč, podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2004, č. j. 9 Co 807/2004-69, k uspokojení pohledávky ve výši 15.650,- Kč, podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2004, č. j. 9 Co 804/200461, k uspokojení pohledávky ve výši 21.540,- Kč, podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2004, č. j. 29 C 215/2001-83, k uspokojení pohledávky ve výši 6.575,- Kč, podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, č. j. 42 Co 510/2004-119, k uspokojení pohledávky ve výši 3.778,- Kč, a dále proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Co se týká dovolání proti té části rozhodnutí, ve které odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce vedené podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 1998, č. j. 17 Cm 84/96-24, k uspokojení pohledávky ve výši 82.104,- Kč (představující náklady nalézacího řízení) a podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2004, č. j. 10 Co 677/2004-88, k uspokojení pohledávky ve výši 56.625,- Kč (představující náklady řízení o výkon rozhodnutí), není přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolatelem nastolenou právní otázku promlčení nákladů nalézacího a vykonávacího řízení jako příslušenství pohledávky vyřešil odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu z 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, publikovaného pod číslem 146/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že promlčela-li se podle § 408 obchodního zákoníku pohledávka (jistina) přisouzená oprávněnému pravomocným platebním rozkazem, pak se jako příslušenství této pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.) promlčel i nárok na náhradu nákladů řízení přiznaný oprávněnému tímto exekučním titulem. V usnesení ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, pak Nejvyšší soud dovodil, že za uplatnění pohledávky ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. se považuje též vymáhání pohledávky cestou soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., a proto jako její příslušenství sdílí soudem přiznaný nárok na náhradu nákladů vykonávacího řízení její osud, a to i v otázce promlčení. Bylo-li v daném případě zjištěno, že desetiletá promlčecí doba u vymáhané jistiny počala běžet od 2. 1. 1993 a uplynula dne 2. 1. 2003, byl návrh na exekuci ohledně nákladů nalézacího i vykonávacího řízení podán až po uplynutí desetileté promlčecí doby stanovené v § 408 obch. zák. (dne 20. 5. 2008).
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr odvolacího soudu, že povinným vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy rozumí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým č. 126, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Dovolává-li se oprávněný v projednávané věcí použití ustanovení § 3 obč. zák. s odůvodněním, že povinný se dlouhodobě nezákonným způsobem bránil úspěšnému vymožení pohledávky přiznané rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 1998, č. j. 17 Cm 84/96-24, nelze ze skutečnosti, že povinný v řízení o výkon rozhodnutí nespolupracoval, šikanózní jednání ve smyslu shora uvedeného dovozovat, a to i s přihlédnutím k tomu, že oprávněný se možnosti vznesení námitky promlčení sám vystavil tím, že návrh na nařízení exekuce podal pět let po uplynutí promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007).
S ohledem na shora uvedené dovolací soud podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. dovolání oprávněného odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. listopadu 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu