26 Cdo 1978/2006
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





26 Cdo 1978/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) E. M., b) Ing. T. M., c) Mgr. K. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému MUDr. M. D., CSc., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na určení přechodu práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 35/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2005, č. j. 11 Co 450/2004-340, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 1999, č. j. 21 Co 577/98-88, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. dubna 1999, č. j. 21 Co 577/98-94, změnil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 10. července 1998, č. j. 13 C 26/97-59, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovanému, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidil a žalobcům vyklizený odevzdal byt č. 5 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, situovaný v I. patře domu č. p. 1534 v P., K. 6 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 26 Cdo 1296/2000-145, zrušil citovaný měnící rozsudek odvolacího soudu (ve znění doplňujícího usnesení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Následně odvolací soud usnesením ze dne 26. března 2002, č. j. 16 Co 71/2002-161, zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. července 1998, č. j. 13 C 26/97-59, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. července 2004, č. j. 13 C 35/2002-326, opětovně zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat předmětný byt, vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a určil, že na žalovaného přešlo právo nájmu předmětného bytu po původním nájemci Z. D. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.


K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 11 Co 450/2004-340, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.





Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaný žil v předmětném bytě se svým otcem Z. D. (původním nájemcem bytu) a že toto soužití trvalo i ke dni úmrtí Z. D. (ke dni 18. února 1997). Dále zjistily, že žalovaný a jeho tehdejší manželka žili původně v nájemním bytě v P., že tento byt opustili na základě dohody s pronajímatelem k 31. červenci 1995, že na zajištění bytové náhrady jim pronajímatel předal částku 1.280.000,- Kč a že tuto částku použili na zakoupení domu čp. 76 v B. (dále jen dům v B. ). Vzaly rovněž za prokázáno, že po rozvodu manželství se stal výlučným vlastníkem domu v B. žalovaný (na základě dohody o vypořádání tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 12. června 1997), že dům v B. byl od roku 1935 stále provizoriem, a to především z důvodů nedostatečné tloušťky svislých obvodových zdí a chybějící izolace, že v domě v B. sice měly být tři místnosti určené stavebním úřadem k bydlení, že však zde nebyla dostatečná tepelná a zvuková izolace a že od roku 1975 byl dům v B. používán pouze k rekreaci. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že na žalovaného přešlo právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí Z. D. /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen obč. zák. ), neboť vedle předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti splňoval i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad neexistence vlastního bytu. Podle názoru soudů obou stupňů totiž nelze ve vztahu k žalovanému jako vlastníku domu v B. dovodit, že měl vlastní byt, a to proto, že dům v B. byl koncipován jako zahradní domek, byl používán k letnímu pobytu a svým stavebním charakterem nikdy nebyl určen k celoročnímu bydlení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především uvedli, že odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů Obvodním soudem pro Prahu 2 na otázku existence či neexistence vlastního bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. a že oba soudy nesprávně zhodnotily jednání žalovaného z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. . Nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy způsobem, jak mu to ukládá ustanovení § 132 o.s.ř. Uvedli, že oba soudy měly k dispozici listiny specifikované v dovolání, z nichž je zřejmé, že v roce 1935 byly v domě v B. zkolaudovány dvě obytné místnosti a v roce 1961 další obytná místnost, a přitom nedisponovaly rozhodnutím stavebního úřadu o změně užívání těchto místností. Poukázali na skutková zjištění vyplývající ze svědecké výpovědi A. L., že dům v B. byl v létech 1963 až 1972 a 1987 až 1993 užíván jako rodinný dům a místnosti v něm se nacházející jako byt. Namítli, že samotný žalovaný hodnotil dům v B. jako způsobilý k bydlení po provedení oprav, kterými by vylepšil podmínky k bydlení , a pokračovali, že z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že skutečným důvodem, který vedl žalovaného k upuštění od stavebních úprav domu, nebyl samotný stav domu, ale změna jeho rodinné situace a kalkulace s možností využít situace jeho otce jako nájemce předmětného bytu a bydlet s ním v jeho bytě . Odvolacímu soudu rovněž vytkli, že neposoudil tam specifikované nakládání žalovaného a jeho bývalé manželky s finančními prostředky získanými za uvolnění nájemního bytu jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Z důvodů uvedených v dovolání zastávají názor, že v domě v B., který byl v létech 1963 1972 a 1987 1993 užíván jako rodinný dům, byla bytová jednotka, resp. soubor místností určených k bydlení, a že tento dům byl užíván jako byt. Zdůraznili, že pokud žalovaný upustil od řešení své bytové situace způsobem, kterým získal právo k bydlení s otcem a posléze právo nájmu v bytě s regulovaným nájemným, získal neoprávněné zvýhodnění . Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. dubna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně o žalobě na vyklizení předmětného bytu jinak než v dřívějším (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně. Vzájemný návrh žalovaného na určení přechodu nájmu bytu byl uplatněn až po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 26. března 2002, č. j. 16 Co 71/2002-161, konkrétně podáním ze dne 2. října 2002, a proto o něm rozhodoval soud prvního stupně poprvé až ve svém druhém rozsudku ze dne 20. července 2004, č. j. 13 C 35/2002-326; ve vztahu k výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se vzájemného návrhu žalovaného, je za této situace vyloučena úvaha o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřeli dovolatelé.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení předpokladu neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Přitom v dovolání nabídli svůj vlastní (zčásti odlišný) skutkový stav věci, na jehož základě následně zpochybnili právní závěr o naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu podle citovaného ustanovení. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozovali nesprávnost závěru o naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu a následně závěru o přechodu práva nájmu bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.) na žalovaného, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).


Žalobci z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. září 2006


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu