26 Cdo 1974/2006
Datum rozhodnutí: 29.01.2008
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1974/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalované A. K., zastoupené advokátem, o zaplacení 37.176,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 254/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2005, č.j. 64 Co 318/2005-48, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.595,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 37.176,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tím, že jako vlastník domu č. p. 273, v Eliášově ulici 5, v P., kde má žalovaná v nájmu byt č. 12, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, se pokusil po zrušení regulačních předpisů Ústavním soudem dohodnout s žalovanou novou úpravu nájemného. Žalovaná však na dohodu nepřistoupila a nadále platí nájemné ve smyslu zrušených regulačních předpisů o nájemném. Žalobce proto požaduje rozdíl ve výši tzv. minimálního ekonomického nájemného (stanoveného znaleckým posudkem) a nájemného hrazeného žalovanou za období od 20. 3. 2003 (kdy bylo zrušeno cenové moratorium stanovené nařízením vlády č. 567/2002 Sb.) do dne podání žaloby (11. 12. 2003).


Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č.j. 14 C 254/2003-27, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je výlučným vlastníkem domu čp. 273 v Eliášově ulici 5, v P., a že žalovaná užívá od roku 1945 v tomto domě byt č. 12, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, o výměře 91,4 m2 situovaný v přízemí (dále předmětný byt nebo byt ), za který platí nájemné, jehož výše byla stanovena dle vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále vyhláška č. 176/1993 Sb. ) částkou 3.580,-Kč měsíčně. Přestože jí žalobce navrhl uzavření nové nájemní smlouvy k bytu, v níž by bylo stanoveno nájemné ve výši odpovídající tzv. ekonomickému nájemnému, žalovaná tento návrh neakceptovala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. jako nájemkyni bytu, který patří žalobci, a za který platí žalovaná nájemné stanovené naposled platnými cenovými přepisy. Plní-li totiž žalovaná nájemné žalobci, činí tak z právního důvodu (platný nájemní vztah) a nemůže se jednat o bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. Stejně tak odmítavý postoj žalované při jednání o nové výši nájemného není možné hodnotit jako jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy.


Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č.j. 64 Co 318/2005-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.


Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uzavřel, že žalobcem požadovaný rozdíl nájemného nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení vymezených v § 451 odst. 2 obč. zák. Odmítl námitky žalobce, že k bezdůvodnému obohacení žalované došlo tím, že odpadl právní důvod plnění (právní regulace nájemného), a poukázal na to, že žalovaná opírá své bydlení i úhradu za toto bydlení o platný nájemní vztah, přičemž zrušení cenových předpisů ohledně výše nájemného nemá na existenci tohoto právního vztahu vliv. Odvolací soud rovněž odmítl námitky žalobce o nepřiměřeném hospodářském prospěchu podle zákona o cenách, který podle žalobcova tvrzení měla žalovaná získat. Konstatoval, že ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, na danou věc nedopadá. Odvolací soud dále uzavřel, že chování žalované nelze hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy, neboť výše nájmu byla stanovena za trvání nájemního vztahu v souladu s tehdy obecně závaznými právními předpisy. Po zrušení cenových předpisů Ústavním soudem již není možné jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem, neboť zde chybí zvláštní právní předpis, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 obč. zák. S námitkou žalobce, že neexistuje-li zvláštní předpis předpokládaný § 696 obč. zák., má nastoupit obecné ustanovení o nájemném podle § 671 odst. 1 obč. zák., se vypořádal tak, že toto ustanovení nelze použít, neboť obecná část upravující práva a povinnosti z nájmu věcí dopadá na vztahy vzniklé při nájmu bytu pouze tehdy, pokud zvláštní ustanovení o nájmu bytu nemá pro tyto vztahy úpravu samostatnou. Hovoří-li § 696 odst. 1 obč. zák. o zvláštním právním předpisu, rozhodně se nejedná o § 671 odst. 1 obč. zák. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 3 o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, že odpadnutím regulace nájemného z bytů odpadl důvod pro požívání majetkového prospěchu nájemcem neplacením jeho nákladů na bydlení. Dovolatel má za to, že odpadnutí tohoto právního důvodu je nutno považovat za odpadnutí právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák. a namítá, že se žalobou nedomáhal zvýšení nájemného, ale vydání bezdůvodného obohacení. Poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu č. IV. ÚS 524/2003 Sb. a uvádí, že napadená rozhodnutí konzervují protiústavní a protiprávní stav, kdy nájemce platí regulované nájemné. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) rovněž vytýká, že nehodnotil jednání žalované jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a jako zneužití hospodářského postavení ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Dovolatel dále obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že uplatněný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, a namítá, že při absenci prováděcího předpisu k § 696 odst. 1 obč. zák. mělo být aplikováno ustanovení § 671 obč. zák., podle něhož je nájemce povinen platit nájemné ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.


Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítla, že zrušením cenových předpisů upravujících výpočet nájemného nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení a dle jejího názoru je třeba analogicky vycházet při výpočtu nájemného z úpravy bytových družstev podle vyhlášky č. 85/1997 Sb. Závěrem navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a byly jí přiznány náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá dodat, že k vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Přípustnost dovolání v dané věci je třeba posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


Dovolatelem nastolené právní otázky, zda se pronajímatel po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného z nedružstevních bytů může úspěšně domáhat rozdílu mezi tzv. ekonomickým a regulovaným nájemným za dobu minulou z titulu bezdůvodného obohacení založeného nepřiměřeným hospodářským prospěchem popřípadě v souvislosti s dobrými mravy byly již dovolacím soudem vyřešeny.


Již v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005 (vydaném v obdobném sporu vedeném tímtéž žalobcem) Nejvyšší soud při zohlednění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb. a nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, zaujal názor, který sdílí i v projednávané věci, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě, byl oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv však zpětně. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp.zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 31. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 10. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2106/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp.zn. 26 Cdo1598/2006, v usnesení ze dne 27. 4. 2007, sp.zn. 33 Odo 541/2005 a naposledy v usnesení ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006 (vydaném rovněž v obdobném sporu vedeném tímtéž žalobcem). V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovodil, že obdobně požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. K tomuto dalšímu závěru Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005, a dále v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp.zn. 33 Odo 541/2005 a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006 uvedl: Plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží i z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Existuje-li mezi účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu (vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení Ohledně závěru, že lze uvažovat o posouzení nároku na zaplacení peněžitého plnění uplatněného z důvodu užívání cizí věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení teprve v případě, pokud důvod plnění nelze opřít o platnou nájemní smlouvu či jiný závazkový vztah, pak již tehdy Nejvyšší soud odkázal na své dřívější rozsudky ze dne 15. 6. 1999, sp.zn. 25 Cdo 2578/98, a ze dne 31. 7. 2003, sp.zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněné pod č. 53 a č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 a ročník 2004. Je-li tedy nájemce povinen platit pronajímateli nájemné v určité výši, nemůže se pronajímatel na nájemci úspěšně domáhat placení vyšší částky (ani) z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatelem zpochybněný závěr o neaplikovatelnosti § 451 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci je správný a nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným.


Zásadního právního významu není ani námitka, že napadeným rozhodnutím je poskytována ochrana (domnělému) právu žalovaných v rozporu s dobrými mravy. Soudní praxe dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. lze jen omezit stávající právo, nikoli založit právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 4, ročník 1995, II. díl, nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový postup vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (shodně srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 5, a ročník 2003, pod č. 59). Je tudíž zřejmé, že soud nemůže vyhovět žalobě a ukládat žalovanému povinnosti nad rámec zákona pouze s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.


Z řečeného vyplývá, že právní otázky otevřené dovolacímu přezkumu byly již dovolacím soudem vyřešeny a že odvolací soud se při jejich řešení od ustálené judikatury neodklonil.


Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.520,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. ledna 2008


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.


předsedkyně senátu