26 Cdo 1973/2006
Datum rozhodnutí: 26.10.2006
Dotčené předpisy: § 685 předpisu č. 40/1964Sb.





26 Cdo 1973/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce K., bytové družstvo, zastoupeného advokátkou, proti žalované Fakultní nemocnici v M., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 200/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2006, č. j. 53 Co 504/2005-53, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. srpna 2005, č. j. 13 C 200/2005-37, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k bytu č. 6, o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím, I. kategorie, v prvém patře domu č. p. 1581, P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr žalované k uvedenému bytu skončí posledního dne tříměsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do třiceti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 53 Co 504/2005-53, ve spojení s usnesením ze dne 19. května 2006, č. j. 53 Co 504/2005-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.


Soud prvního stupně pokládal smlouvu o nájmu předmětného bytu ze dne 28. dubna 1999 uzavřenou mezi městskou částí P. jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní (dále jen nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999 ) za platnou (podle jeho názoru nájemcem bytu může být nejen osoba fyzická, nýbrž i osoba právnická) a zabýval se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen obč. zák. ). Naproti tomu odvolací soud se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu nezabýval, neboť dovodil, že směřovala-li vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 ke vzniku chráněného nájmu bytu, je nájemní smlouva absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem proto, že subjektem práva nájmu bytu podle § 685 a násl. obč. zák. může být pouze osoba fyzická, která má potřebu bydlení, a nikoli osoba právnická, která tuto potřebu nemůže mít.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999 je absolutně neplatná podle § 39 ob.č zák. pro rozpor se zákonem. Uvedl, že toto stanovisko odvolacího soudu má (sice) svoji logiku , avšak žalovaná má takto smluvně pronajatu celou řadu bytů a nájemní smlouvy jsou dle jejího názoru platné Je tedy v zájmu obou účastníků řízení, aby jejich vztah založený nájemní smlouvou ze dne 28.4.1999 byl definitivně posouzen a určen . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.


S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (neboť subjektem práva nájmu bytu podle § 685 a násl. obč. zák. může být pouze osoba fyzická, která má potřebu bydlení, a nikoli osoba právnická, která tuto potřebu nemůže mít).


Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 240/05), dovodil, že nájemcem bytu může být pouze osoba fyzická. K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že obsahem práva nájmu bytu (ve smyslu § 685 a násl. obč. zák.) je souhrn práv a povinností, které účastníci právního vztahu nájmu bytu (pronajímatel a nájemce) vykonávají v souvislosti s realizací jedné ze základních lidských potřeb, a to potřeby bydlení nájemce fyzické osoby. Právo nájmu bytu je tedy jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu svou potřebu bydlení. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal rovněž na právní závěry, které ustálená judikatura dovodila ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. Tak v rozsudku ze dne 26. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že vypovědět nájem bytu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. může pouze pronajímatel, který je fyzickou osobou; u právnické osoby nelze uvažovat o potřebě bytu k bydlení jí samotné jako subjektu občanskoprávních vztahů. K obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 213/97, ze dne 26. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 921/97, a ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99. Od uvedených právních názorů se Nejvyšší soud neodklání ani v projednávané věci.


Jestliže tedy vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 směřovala ke vzniku chráněného nájmu bytu, lze se ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že nájemní smlouva je z důvodů uvedených v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením § 685 obč. zák. Právní závěr odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, však nebrání tomu, aby mezi účastníky vznikl ve vztahu k předmětnému bytu obecný nájem (ve smyslu § 663 a násl. obč. zák.); v důsledku toho by pak nebylo vyloučeno, aby předmětný byt byl bytem služebním ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.


Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.


Jelikož se žalobci prostřednictvím užitého dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. října 2006


JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.


předseda senátu