26 Cdo 1971/2002
Datum rozhodnutí: 24.10.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1971/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ O. G., a B/ Z. F., proti žalovanému M. F., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 221/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2002, č.j. 13 Co 1139/2001 85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 8. 2000, č.j. 12 C 221/99 34, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1 o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím, ve druhém podlaží v domě číslo orientační 2 v O. (dále jen předmětný byt nebo byt ), kterou dali žalobci žalovanému z důvodu podřazeného ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., rozhodl, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, zavázal žalovaného vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobcům do patnácti dnů od zajištění přístřeší, a uložil mu rovněž povinnost nahradit žalobcům náklady řízení.

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 25. 3. 2002, č.j. 13 Co 1139/2001 85, a zavázal žalovaného nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení. Odvolací soud shledal prvostupňový rozsudek věcně správným, když se ztotožnil jak s řešením otázek souvisejících s prvkem mezinárodního práva soukromého a procesního v řízení, tak i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci dali žalovanému důvodně výpověď z nájmu předmětného bytu pro hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu nezaplacením nájemného za dobu delší než tři měsíce (výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný nezastoupen advokátem dovolání, v němž uvedl, že jeho nepřítomnost zakryla zákon, když se nemohl dostavit , označil odůvodnění napadeného rozhodnutí za nesmyslné a požádal o ustanovení advokáta. Této žádosti soud prvního stupně vyhověl a dovolání bylo poté sepsáno ustanovenou advokátkou, která s odkazem na obsah podání žalovaného uplatnila výslovně především dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. Námitka, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byla odůvodněna tvrzením, že dovolatel v sobotu 23. 3. 2002 onemocněl se zády , nemohl se tak zúčastnit jednání odvolacího soudu dne 25. 3. 2002, ani tuto skutečnost v dostatečném předstihu soudu sdělit; učinil tak ale doporučeným dopisem dne 26. 3. 2002, jímž požádal o odročení jednání. V důsledku toho, že odvolací jednání, jehož se nemohl zúčastnit, nebylo odročeno, nemohl důsledně hájit svá práva . Žalovaný též vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy o jeho tvrzeních o šikanózním chování žalobce proti nájemníkům; v této skutečnosti spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Dovolání vyústilo v návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.

Soud prvního stupně rozhodoval dne 23. 8. 2000, tedy předtím, než byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen občanský soudní řád ) novelizován zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony dále jen zákon č. 30/2000 Sb. (účinnost této novelizace nastala dne 1. 1. 2001). Nemohl tedy aplikovat jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Krajský soud v Ostravě sice o odvolání žalovaného proti prvostupňovému rozsudku rozhodoval dne 25. 3. 2002, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).

Také Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda o dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění ode dne účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (od 1. 1. 2001), anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před tímto datem. Odpověď je rovněž obsažena v přechodných ustanoveních k zákonu č. 30/2000 Sb.: podle jeho části dvanácté, hlavy první, bodu 17. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozhodnutí odvolacího soudu, které by se mělo stát předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud správně aplikoval občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen o. s. ř. ). Z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, ale je nutno jak výslovně ukládá zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení aplikovat ony dosavadní právní předpisy.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), že byl dodatečně odstraněn nedostatek zákonné podmínky řízení stanovené v § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. (advokátního zastoupení dovolatele při sepisu a podání dovolání), že dovolání sepsané ustanovenou advokátkou má znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a podle výslovného znění se jím uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., když podle názoru dovolatele rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/, § 239 a § 237 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V posuzovaném případě nemá přípustnost dovolání v citovaném ustanovení oporu, neboť rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2000, č. j. 12 C 221/99 34, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2002, č. j. 13 Co 1139/2001 85, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Ani tato procesní ustanovení nečiní dovolání žalovaného přípustným, neboť odvolací soud přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný, jak je patrno z obsahu spisu, návrh na vyslovení přípustnosti dovolání (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) vůbec neučinil.

Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), jestliže jsou zde vady řízení, uvedené formou taxativního výčtu v § 237 odst. 1 pod písmeny a/ až g/ (vady, které pro svou závažnost působí zmatečnost). K takovým vadám, které zároveň tvoří dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

I když dovolatel ani v původním podání, ani v dovolání sepsaném advokátkou, neuplatňuje výslovně tedy s odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. námitku, že odvolací řízení trpělo zmatečností, jeho tvrzení, že nemohl důsledně hájit svá práva , protože odvolací jednání, jehož se nemohl zúčastnit, nebylo odročeno, vyžaduje, aby je dovolací soud přezkoumal podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) též z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovými čísly 27 a 49).

Procesním právem účastníka, které mu přiznává zákon, je i právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. dále jen Listina ). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti, je však vždy povinen poskytnout účastníkovi možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení § 115 o. s. ř. ukládá soudu, aby nestanoví-li zákon jinak nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníkovi pak je, zda svého práva využije, či nikoli. Podle § 101 odst. 2 o. s. ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti. Citovaná procesní ustanovení platí podle § 211 o. s. ř. přiměřeně i pro jednání před odvolacím soudem.

Z obsahu spisu se podává, že Krajský soud v Ostravě nařídil k projednání odvolání žalovaného jednání na den 25. 3. 2002 ve 13 hodin; předvolání k tomuto jednání bylo žalovanému doručeno dne 26. 2. 2002. Podle protokolu o odvolacím jednání ze dne 25. 3. 2002 nebyl žalovaný u jednání přítomen, soud však měl k dispozici doklad o doručení výše zmíněného předvolání a u téhož jednání o odvolání rozhodl. Doporučený dopis datovaný dne 26. 3. 2002, který obsahoval omluvu neúčasti žalovaného pro nemoc (doloženou potvrzením o pracovní neschopnosti) a žádost o odročení líčení , došel odvolacímu soudu dne 27. 3. 2002.

Brání-li nějaká skutečnost účastníku řízení v realizaci jeho práva, vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, je na něm, aby existenci takové skutečnosti soudu sdělil, požádal z tohoto důvodu o odročení soudního jednání a důvodnost žádosti náležitě doložil. Z výše citovaného ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. plyne, že soud je povinen zabývat se žádostí účastníka o odročení jednání, jestliže ji obdržel před jednáním, popř. předtím, než jednání skončilo. Vznese-li však účastník žádost o odročení až poté, kdy soudní jednání proběhlo, nelze v postupu soudu, který věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníka, spatřovat bez dalšího porušení účastníkových procesních práv ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Dovolatel netvrdí, že by sdělil odvolacímu soudu skutečnosti, jež mu znemožňují zúčastnit se odvolacího jednání konaného dne 25. 3. 2002, předtím, než bylo toto jednání uskutečněno; poukazuje pouze na dopis napsaný dne 26. 3. 2002, který soudu došel až dne 27. 3. 2002 po skončení odvolacího jednání, u něhož bylo o odvolání rozhodnuto. Dovolací soud tak neshledává, že by byl postup odvolacího soudu nesprávný, a uzavírá, že není naplněn ani důvod přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; ze spisu se zároveň nepodává, že by zde byly jiné zmatečnostní vady podřaditelné taxativnímu výčtu v § 237 odst. 1 o. s. ř.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalovaného nemá oporu v žádném z procesních ustanovení, která obecně přicházejí v úvahu. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) toto dovolání odmítl (§ 241b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalobcům však podle obsahu spisu nevznikly v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady. Popsané procesní situaci tak odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá /per analogiam/ o. s. ř).



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2002

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu