26 Cdo 1967/2005
Datum rozhodnutí: 14.06.2006
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. h) předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1967/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce L. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) F. B., 2) J. B., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Chebu pod sp. zn. 11 C 172/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2005, č. j. 18 Co 186/2005-124, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č.j. 11 C 172/2001-107, přivolil k výpovědi dané žalovaným z nájmu bytu sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, umístěného ve 2. podlaží domu č.p. 171, v M. L. (dále jen předmětný byt , určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvým dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil, aby do 15 dnů od zajištění přístřeší předmětný byt vyklidili a vyklizený předali žalobci; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku ve znění účinném v době dání výpovědi, tj. ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ) byl v daném případě dán, neboť dlouhodobé neužívání předmětného bytu dokládaly záznamy o stavu vodoměru a elektroměru během celého roku, včetně místního šetření, které nasvědčovalo tomu, že žalovaní v době od jejich sňatku v roce 1996 do doručení výpovědi předmětný byt navštěvovali pouze občas. Přestože vyslechnutí svědci vypověděli, že žalovaní předmětný byt v uvedeném období užívali, nepovažoval soud prvního stupně tento důkaz za věrohodný, když sami žalovaní uvedli, že se každý rok v době sezónních prací na jahodárně (tj. od jara do podzimu) zdržovali v družstevním bytě v K. (jehož nájemcem a členem byl až do února 1997 1. žalovaný a od té doby jeho rodiče) a do M. L., kde se nacházel předmětný byt, jezdili jen občas. Při hodnocení výpovědí svědků soud prvního stupně přihlédl k tomu, že nevěděli, zda syn žalovaných navštěvoval mateřskou nebo základní školu, případně zda a kde žalovaní pracovali. Soud prvního stupně považoval za vážný důvod neužívání bytu nutnost provádět sezónní práce v K. a potřebu rodiny s malým dítětem být v tomto období pohromadě v K., avšak tento důvod již neshledal mimo zemědělskou sezónu od října do února každého roku. Za vážný důvod občasného užívání bytu neuznal soud prvního stupně ani jednání pronajímatelů (žalobce, respektive původních žalobců) s tím, že vypnutý jistič elektřiny mohli žalovaní při návštěvě bytu bez problémů zapojit, zavírání vody v zimních měsících pronajímatelé věrohodně vysvětlili obavou ze zamrznutí, a i v případě, že by se jednalo ze strany pronajímatele o zlovolné jednání, měli žalovaní možnost domáhat se nápravy podáním žádosti o odstranění zásahu do pokojného stavu k MěÚ M. L., což také dvakrát učinili a přívod vody byl obnoven. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní neužívali předmětný byt bez vážného důvodu (s výjimkou období sezónních zemědělských prací), neboť se po sňatku přestěhovali do K. do družstevního bytu, jehož nájemcem byl žalovaný do r. 1997, kdy členská práva a povinnosti převedl na své rodiče, tento byt však žalovaní užívají i nadále.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č.j. 18 Co 186/2005-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo třeba vážnost důvodů občasného užívání předmětného bytu zkoumat z objektivního hlediska s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, zejména k tomu, zda důvody občasného užívání byly dočasné povahy. Odvolací soud však shledal skutečnost, že 1. žalovaný byl v době sezóny od jara do podzimu jako soukromý zemědělec pracovně vázán na K. a 2. žalovaná jako nezaměstnaná nebyla pracovně vázána na určité místo a že jejich nezletilý syn měl lékařku pouze v K., kde navštěvoval i mateřskou školku, za důvody trvalé povahy. Pokud žalovaní argumentovali potřebou péče o otce 1. žalovaného z důvodu jeho zdravotního stavu, prokázalo se lékařskou zprávou, že následky mozkové cévní příhody z června 1995 se již celkem dobře upravily a k další mozkové příhodě došlo až po doručení výpovědi z nájmu bytu. Ani případné šikanózní jednání pronajímatele nemohlo podle odvolacího soudu žalované opravňovat k tomu, aby předmětný byt užívali pouze občas. Protože uvedené skutečnosti ve svém souhrnu představovaly důvody občasného užívání předmětného bytu, které byly trvalého charakteru, a žalovaní neprokázali jiné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na dočasnost takového stavu, pak bylo podle odvolacího soudu správné k výpovědi z nájmu přivolit.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalovaní v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v něm uplatněné dovolací důvody spatřují v nesprávném hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě odvolací soud dospívá k nesprávnému skutkovému zjištění, tato skutečnost představuje vadu řízení, jejímž důsledkem je nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam dovolatelé spatřují ve vymezení pojmu vážných důvodů ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Žalovaní poukazují zejména na šikanózní jednání žalobce a jeho právního předchůdce, které spočívalo v opakovaném uzavírání přívodu vody a elektrické energie v době užívání předmětného bytu žalovanými nebo v zamezování přístupu do sklepa, které je vedlo k preferování bydlení v K. Odvolací soud tak zaměňuje příčinu a následek nízké spotřeby vody a energie a omezuje se pouze na konstatování, že ani případné chování pronajímatele contra legem , neopravňuje žalované k občasnému užívání bytu. Dovolatelé tak odůvodňují rozsah užívání předmětného bytu jednak chováním žalobce, dále podnikáním žalovaného, jakož i nutnou péčí o otce 1. žalovaného, a namítají, že odvolací soud pouze mechanicky převzal argumentaci soudu prvního stupně. Z těchto důvodů navrhují, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Usnesením ze dne 25. 10. 2005, č.j. 26 Cdo 1967/2005-138, Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně hodnotil provedené důkazy, že tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že řízení je postiženo vadou, jejímž následkem je nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jimi není uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Z obsahového hlediska dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu (rovněž) závěr, že ani ty okolnosti, které vzal za zjištěné, nelze pokládat za závažné důvody občasného užívání bytu ve smyslu § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Ani tato námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 287/2003), že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. O neužívání (občasné užívání) bytu ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod poř. č. 65) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážným (závažným) důvodem, pro nějž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. O vážný důvod neužívání bytu nájemcem jde i tehdy, není-li pronajímatel způsobilý zajistit do nájemcova bytu nepřetržitou dodávku pitné vody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1733/2002). Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98).

Ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000). Pokud soud relevantní hlediska vymezí, zjištěný skutkový stav takto vymezené hypotéze právní normy podřadí a způsobem věcně a logicky udržitelným své závěry odůvodní, nelze na základě odlišného názoru na vymezení okruhu relevantních okolností a jejich významu pro rozhodnutí v konkrétní věci dovodit splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem (soudem prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal) prosadila v konkrétní věci, na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí s obecným přesahem řešené otázky do soudní praxe) usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 6).

V daném případě se soud prvního stupně, jehož závěry převzal i soud odvolací, okolnostmi, v nichž žalovaní spatřovali závažné důvody občasného užívání bytu, zabýval a srozumitelným způsobem vyložil, proč tyto okolnosti za (skutečné) závažné důvody občasného užívání bytu nepovažoval. Tyto závěry vycházející z nezpochybnitelného skutkového stavu věci jsou v souladu s výše citovanou judikaturou. Zásadní právní význam nemá ani řešení otázky, zda případné šikanózní jednání pronajímatele nemohlo žalované opravňovat k tomu, aby předmětný byt užívali pouze občas, neboť uvedený argument použil odvolací soud pouze podpůrně, přičemž rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá především na závěru, že jednání pronajímatele nebylo důvodem toho, že žalovaní užívají předmětný byt pouze občas.

Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a odpovídá tomu, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti dovolatelům, jejichž dovolání bylo odmítnuto.



Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu