26 Cdo 196/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 196/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o určení změny podmínky k vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 123/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005, č.j. 22 Co 43/2005-188, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 4. 2004, č.j. 34 C 123/2001-158, ve spojení s usnesením ze dne 16. 11. 2004, č.j. 34 C 123/2001-183 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 26. 7. 2002, č.j. 34 C 123/2001-72, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2003, č.j. 39 Co 2/03-113, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), určil, že povinnost dříve uložená žalovanému k vyklizení bytu, stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 13 C 565/98, není vázána na zajištění náhradního bytu, nýbrž na zajištění náhradního ubytování ; dále rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č.j. 22 Co 43/2005-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za zjištěno, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 9. 1999, č.j. 13 C 565/98-16, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 12 o velikosti 3+1, v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 1076 v P. 10, Chudenická 1077/6 (dále předmětný byt nebo byt ), výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva byla určena žalobkyně a žalovanému bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a že v bytě bydlí účastníci i se svými třemi zletilými syny. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný, ačkoliv výlučně užívá jeden pokoj a spoluužívá kuchyni, koupelnu, WC a předsíň, odmítá se podílet na úhradě nedoplatků vyúčtování záloh za služby, že v pokoji, který užívá, jsou naskládány téměř až ke stropu nejrůznější věci, takže je znemožněno otevření okna a větrání, že občas přespává v předsíni a umisťuje svoje věci i mimo tento pokoj, z něhož se šíří zápach a hmyz, který obtěžuje ostatní osoby v bytě bydlící, že jej učinil prakticky neobyvatelným za podmínek, kdy dva synové účastníků užívají jeden pokoj a třetí syn si musel zřídit svůj koutek v kuchyni, že žalovaný odmítá tento stav řešit a navíc svým chováním vyostřuje stávající konfliktní situaci v bytě, která má za následek zhoršení psychického stavu syna účastníků L.; společné bydlení v bytě se tak stalo pro ostatní osoby neúnosné a nedůstojné. Na základě toho odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že po vydání pravomocného soudního rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu došlo k takové změně poměrů, v důsledku níž je výkon práva žalovaného v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady dle § 712a obč. zák. v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a shledal opodstatněnou žalobu, jíž se žalobkyně podle § 80 písm. c) o.s.ř. domáhala určení, že povinnost žalovaného k vyklizení není vázána na zajištění náhradního bytu, ale toliko náhradního ubytování.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., resp. o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. V dovolání nejprve obšírně popisuje průběh řízení v dané věci a obsah v něm vydaných soudních rozhodnutí a rozebírá skutková zjištění soudu prvního stupně; dále cituje ustanovení bodu 6., čl. III. zákona č. 519/1991 Sb., § 159a odst. 5, § 160 odst. 3, § 163 odst. l a 2 o.s.ř., poukazuje na rozhodnutí č. 28/1993 Sb. rozh., č. 45/2000 Sb. rozh., a č. 25/1980 Sb. rozh. a namítá, že napadený rozsudek je v rozporu s ustanovením § 159a odst. 4 o.s.ř., neboť nerespektoval, že nestanoví-li zákon výslovně jinak nelze pravomocný rozsudek soudu stanovící povinnost k vyklizení bytu až po přidělení bytové náhrady, jež má i v této části charakter rozhodnutí ve věci samé, ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 163 o.s.ř. změnit jen s ohledem na změnu poměrů po nabytí právní moci rozsudku spočívající ve výkonu práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku . Dovolatel dále odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že nepřihlédl k tomu, že žalobkyně neprokázala, jakou částkou by se měl žalovaný podílet na nájemném a na úhradě za služby, a že nesprávně řešil otázku aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., když pominul, zda je v souladu s dobrými mravy jednání žalobkyně. Rovněž odvolacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů, jakož i to, že jeho zjištění o chování žalovaného nemají oporu v provedeném dokazování. Formuluje dále otázky, jimž přikládá zásadní právní význam, a dovozuje, že jednání žalobkyně je účelové, šikanozní a že je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření obsáhle vyvracela námitky dovolatele, uvedla, že jím označené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.


Vzhledem k tomu, že odvolací soud usnesením ze dne ze dne 18. 6. 2003, č.j. 39 Co 2/03-113, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně z procesních důvodů a za účelem doplnění dokazování, a nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci, nemohl při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu mít vliv na její posouzení; dovolání proto není podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji též dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


Právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.


V projednávané věci vycházel odvolací soud z právního názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva žalovaného (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení bytu) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud podle § 80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění této formy bytové náhrady, ale toliko na zajištění náhradního ubytování. Uvedený názor je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Dovolací námitka, že napadený rozsudek je z důvodů uvedených v dovolání v rozporu s ustanovením § 159a odst. 4 o.s.ř., nemůže tedy založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) se zabýval otázkou, zda v dané věci došlo ke změně poměrů a na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že k takovéto změně došlo.


Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Z tohoto důvodu nemůže obstát dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu pochybení při zjišťování skutkového stavu věci.


Odvolací soud se dále zabýval posouzením věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že výkon práva žalovaného trvání na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu je v rozporu s dobrými mravy.


Pokud dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).


Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. proto nemohou založit ani dovolatelem formulované otázky zásadního právního významu, neboť obsahově směřují proti hodnocení okolností významných z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák.


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 19. dubna 2007


Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.


předsedkyně senátu