26 Cdo 1957/2014
Datum rozhodnutí: 18.09.2014
Dotčené předpisy: § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.



26 Cdo 1957/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně ZD Bílovec agro a. s. , se sídlem v Bílovci, Sokolovská 1086/11, IČO 29289831, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta 676, proti žalované HON a. s. , se sídlem v Praze 6, Srbská 347/2, IČO 47682523, zastoupené Mgr. Tomášem Střílkou, advokátem se sídlem v Opavě, Veleslavínova 240/8, o 2.375.102,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 164/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 51 Co 508/2013-54, takto:
Dovolání se zamítá . O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou dne 13. 8. 20013 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 2.375.102,- Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného za pronájem tam specifikovaných zemědělských staveb v k. ú. V. A. za období od června 2012 do června 2013. Žalobu odůvodnila mimo jiné tím, že žalovaná jako nájemkyně užívala předmětné nemovitosti na základě smlouvy o nájmu ze dne 17. 9. 2008 ve znění dodatku č. 1 ze dne 17. 12. 2010, uzavřené se společností SUGAL spol. s r. o. jako pronajímatelkou, jejíž právní nástupkyní se žalobkyně stala podle smluv o prodeji podniku ze dne 15. 4. 2013 a 26. 4. 2013.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že dne 17. 9. 2008 uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností SUGAL spol. s r.o. smlouvu nájemní a zároveň i smlouvu o smlouvě budoucí kupní, podle níž se měla za předem dohodnutých podmínek stát vlastníkem pronajatých nemovitostí. Po uzavření těchto smluv provedla se souhlasem pronajímatelky společnosti SUGAL spol. s r.o. rekonstrukci zemědělské stavby bez čp./če. na pozemku parc. č. 297/1 v k. ú. V. A., na jejíž náklady vynaložila celkem částku 13.742.977,46 Kč. Bez daně z přidané hodnoty, která byla žalované jako plátci této daně vrácena, pak náklady činily 11.628.714,95 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2010, č. j. KSOS 36 INS 4962/2010-A-44, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka SUGAL spol. s r. o., usnesením téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. KSOS 36 INS 4962/2010-B-166, byla zamítnuta reorganizace dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Žalovaná v rámci insolvenčního řízení přihlásila pohledávku ve výši 13.742.977,46 Kč jako náhradu nákladů na zhodnocení majetkové podstaty. Při přezkumném jednání dne 19. 11. 2010 nebyla pohledávka přezkoumána s odůvodněním, že jde ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvečního zákona) o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Protože insolvenční správce prohlásil tuto uplatněnou pohledávku za spornou, podala žalovaná dne 22. 8. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti němu žalobu, jíž se ve smyslu § 203 insolvečního zákona domáhá zaplacení částky 11.628.714,95 Kč jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona. Věc je vedena pod sp. zn. 30 C 221/2013 a o žalobě nebylo dosud rozhodnuto. Dále dodala, že na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 4. 2013 a 26. 4. 2013 se žalobkyně stala vlastníkem pronajatých nemovitostí, vstoupila do práv a povinností pronajímatelky a přešla na ni i pohledávka ve výši 1.824.551,- Kč z titulu dlužného nájemného za období od června 2012 do března 2013. Dluh na nájemném se do června 2013 zvýšil o 550.551,- Kč a celkem činí 2.375.102,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně od nájemní smlouvy ze dne 17. 9. 2008 ke dni 23. 7. 2013 odstoupila, vznikl žalované ve smyslu § 667 odst. 1 zákona č. 40/1960 Sb. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), nárok na zaplacení toho, oč se zvýšila hodnota pronajaté nemovitosti. Žalovaná odhadla výši tohoto nároku na 10.000.000,- Kč a dopisem ze dne 1. 8. 2013 jej započetla proti pohledávce žalobkyně z titulu dlužného nájemného. Protože žalobkyně započtení odmítla a svůj nárok na zaplacení dlužného nájemného uplatnila v tomto řízení, navrhla žalovaná přerušení tohoto řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 221/2013 s odůvodněním, že rozhodnutí v této věci závisí na posouzení předběžné otázky, zda pohledávka použitá k započtení je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona a je ji povinen zaplatit inslovenční správce z majetkové podstaty úpadce, což soud v tomto řízení není oprávněn řešit.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. 10 C 164/2013-45, přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 221/2013 o žalobě žalované proti insolvenčnímu správci úpadce SUGAL spol. s r. o. o zaplacení částky, kterou žalovaná započetla v tomto řízení proti pohledávce žalobkyně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 17. 12. 2013, č. j. 51 Co 508/2013-54, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Dovodil, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se týká situace, kdy rozhodnutí závisí na řešení předběžné otázky, kterou soud není oprávněn řešit v tomto řízení (např. zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a kdo jej spáchal, jakož i otázky osobního stavu), o takovou situaci se však v souzené věci nejedná.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí v této věci záleží na rozhodnutí o předběžné otázce, zda pohledávka použitá k započtení je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou úpadce (původní pronajímatelky) ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona a je ji povinen zaplatit insolveční správce z podstaty, nebo se jedná o pohledávku, která vznikla ke dni skončení nájmu ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák. a je ji povinna zaplatit žalobkyně. Protože soud prvního stupně v této věci není oprávněn řešit, zda pohledávka použitá k započtení je pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, neboť jde o statusovou otázku řešenou v rámci insolvenčního řízení , je to důvodem pro přerušení tohoto řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení přerušeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud se dosud nezabýval otázkou, zda zahájené řízení o žalobě podle § 203 insolvečního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterou se účastník domáhá zaplacení částky proti insolvečnímu správci jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, je podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. důvodem pro přerušení řízení, ve kterém byla tato pohledávka použita k započtení.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.
V ustanovení § 109 odst. 1 jsou pod písmeny a) až d) vyjmenovány případy, kdy soud musí přerušit řízení, jestliže se v řízení vyskytla otázka, která dočasně brání jeho pokračování. Otázkami, které jako předběžné (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) soud nesmí podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. sám řešit, jsou jednak otázky, kdy úprava rozhodování soudu o určitém právním vztahu obsahově vylučuje možnost řešit rozhodující otázky v jiném řízení (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru, nezákonnost stávky a jiné). Dalším případem pak jsou otázky, kdy povinnost soudu řízení přerušit vyplývá přímo ze zákona (srov. např. § 67 zákona č. 527/1990 Sb. ve znění účinném do 9. 5. 2000). Žaloba na zaplacení pohledávky podaná proti insolvenčnímu správci podle § 203 insolvečního zákona ve znění účinném do31. 12. 2013 s odůvodněním, že jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, otázku, kterou by si soud sám nemohl posoudit, nepředstavuje a důvod přerušení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dán.
Lze tak uzavřít, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu