26 Cdo 1955/2006
Datum rozhodnutí: 24.04.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1955/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně D. U., zast. advokátem, proti žalovaným 1) M. H., a 2) I. H., oběma zastoupeným advokátkou, o určení nájemce bytu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 325/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2006, č. j. 12 Co 917/2005-59, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. února 2006, č. j. 12 Co 917/2005-59, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 26. května 2005, č. j. 16 C 325/2004-36, jímž tento soud zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučným nájemcem družstevního bytu č. 23 ve 4. podlaží domu na ulici Fibichova 15 v Š. (dále jen předmětný byt ) a dále rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně jemu předcházejícího řízení ve smyslu § 206 odst. 1 a § 212 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 80 písm. c) o.s.ř. a zabýval se existencí naléhavého právního zájmu na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní předmětného bytu, přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž dovodil, že naléhavý právní zájem je dán. Odvolací soud se poté, co žalobkyní navržený důkaz znaleckým posudkem k prokázání jejího skutečného psychického stavu posoudil jako nepřípustnou novotu v systému neúplné apelace, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 14. 8. 2002, uzavřená mezi žalobkyní jako převodcem a žalovanými 1) a 2) jako nabyvateli předmětného bytu, je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. platná a neshledal žádnou skutečnost, která by způsobila její absolutní neplatnost, přičemž byly provedeny veškeré žalobkyní navrhované důkazy včetně zprávy odborného lékaře MUDr. G., které byly podle § 132 o.s.ř. správně hodnoceny. Odvolací soud dále uvedl, že znalecký posudek jako důkaz v řízení před soudem prvního stupně žalobkyní navržen nebyl, jak je zřejmé z protokolu o jednání ze dne 17. 5. 2005, neboť po poučení účastníků, a tedy i žalobkyně, podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. o pravidlech neúplné apelace, žalobkyně nenavrhla ani doplnění dokazování, ani doplnění svých tvrzení, přičemž z důkazů soudem prvního stupně provedených, jak výše uvedeno, lze dle názoru odvolacího soudu na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit a tyto závěry odvolací soud akceptoval jako správné a úplné a pro posuzovanou problematiku vyčerpávající. Rovněž dovodil, že žalobkyní tvrzené důvody, že jednala při uzavírání výše uvedené smlouvy v duševní poruše v důsledku ukončení jejího vztahu s partnerem M. V. a v důsledku užívání psychofarmak, a proto je tato smlouva absolutně neplatná ve smyslu ust. § 38 odst. 2 obč. zák., nebyly v řízení prokázány, a proto nemohly vést k závěru o neplatnosti tohoto právního úkonu, neboť v případě žalobkyní užívaných léků, jak je patrno ze zprávy MUDr. G., jde o běžná, lékařem indikovaná léčiva, která mohou přivodit i vedlejší účinky, na které byla žalobkyně upozorněna příbalovými letáky, nicméně ani jeden z těchto vedlejších účinků nezpůsobuje duševní poruchu jako podmínku neplatnosti napadeného právního úkonu. Odvolací soud proto uzavřel, že i když je soud povinen zkoumat důvody absolutní neplatnosti ex offo, dosavadní skutková zjištění k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností nevedou, a proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.


Dovoláním ze dne 30. 5. 2006 napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, aniž by specifikovala, z čeho dovozuje jeho přípustnost a jakým zákonným ustanovením své dovolací námitky podřazuje.


V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, pokud dovodil, že naléhavý právní zájem na podání návrhu na určení nájemce družstevního bytu není dán, a zastává názor, že v předmětné věci byl tento naléhavý právní zájem dán, což vyplývá ze svědeckých výpovědí pí. U., F. a p. H., popř. z dopisu právní zástupkyně žalovaných ze dne 19. 5. 2006, v němž sdělila, že k odvrácení budoucích sporů je nutno se domáhat určovací žalobou posouzení tohoto právního vztahu. Dovolatelka dále namítla, že pokud jde o neplatnost smlouvy o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu dle § 39 obč. zák., je soud povinen zkoumat ex offo skutečnosti vedoucí k závěru o absolutní neplatnosti této dohody a nemůže přitom vycházet pouze z lékařské zprávy obvodního lékaře MUDr. G., nýbrž zadat vypracování znaleckého posudku, jelikož jen znalci z oboru lékařství a nikoli soudu přísluší posoudit, která léčiva dovolatelka v posuzované době užívala. Dovolatelka dále upozornila, že soudy musí zohlednit, že ani ona ani svědek V. nikdy od žalovaného neobdrželi žádnou půjčku, ačkoli žalovaní podepsali čestné prohlášení ze dne 14. 8. 2002, tj. stejného dne jako smlouvu o převodu členských práv k předmětnému bytu. Dovolatelka dále brojí rovněž proti tomu, že pokud šlo o půjčku sv. V. od sv. C., není tím obsah čestného prohlášení naplněn a toto prohlášení nesouvisí ani se vztahem žalovaných se Z. s.r.o. a že žalovaní již se svědkem V. ani s ní o splacení půjčky svědku V. nejednají a jediné jednání od vydání dovoláním napadeného rozsudku směřuje k získání předmětného bytu. Dovolatelka na závěr navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaní se k podanému dovolání, jak vyplynulo z obsahu spisu, nevyjádřili.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř a jím bylo dovolání sepsáno.


Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.


V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.


Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Přípustnost dovolání je tedy podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), popř. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.


Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.


Dovolatelka ve svém dovolání přímo neformulovala otázku zásadního právního významu, ovšem z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že zastává názor, že odvolací soud měl pro objektivizaci jejího zdravotního stavu provést jí navržený důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru lékařství a neměl, vzhledem ke své povinnosti zjišťovat neplatnost právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 a § 39 obč. zák. ex offo, vycházet pouze lékařské zprávy MUDr. G. V posuzovaném případě však dovolatelka přehlíží, že je-li teprve přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zvažována, nemůže tato namítaná vada řízení, i kdyby byla dána, založit přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení.


Pokud žalobkyně v dovolání namítla, že soudy musí zohlednit, že ani ona ani svědek V. nikdy od žalovaného neobdrželi žádnou půjčku, ačkoli žalovaní podepsali čestné prohlášení ze dne 14. 8. 2002, tj. stejného dne jako smlouvu o převodu členských práv k předmětnému bytu, že pokud šlo o půjčku sv. V. od sv. C., není tím obsah čestného prohlášení naplněn a toto prohlášení nesouvisí ani se vztahem žalovaných se Z. s.r.o. a že žalovaní již se svědkem V. ani s ní o splacení půjčky svědku V. nejednají a že jediné jednání od vydání dovoláním napadeného rozsudku směřuje k získání předmětného bytu, je třeba uvést, že jde o skutečnosti, které nejsou rozhodné pro posouzení otázky, zda či nikoliv byla uzavřena žalobkyní a žalovanými dohoda o převodu členských práv a povinností ze dne 14. 8. 2002 a následně, kdo je nájemcem předmětného bytu. Navíc dovolatelka tím zpochybňuje správnost popř. i úplnost skutkových zjištění soudů obou stupňů a tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Pokud dovolatelka v dovolání dále uvedla, že soudy obou stupňů dovodily, že naléhavý právní zájem na určení nájemce předmětného družstevního bytu není dán, a následně vyvrací správnost tohoto závěru, je třeba uvést, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že dospěly k závěru, že naléhavý právní zájem na podání žaloby na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. je dán, jelikož bez podání této žaloby by žalobkyně nedosáhla změny stavu postavení ve vztahu k předmětnému bytu, který v současné době užívá bez právního důvodu (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. května 2005, č. j. 16 C 325/2004-36) a odvolací soud toto jeho právní posouzení akceptuje (str. 5 rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. února 2006, č. j. 12 Co 917/2005-59).


Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. dubna 2007


JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.


předseda senátu