26 Cdo 195/2003
Datum rozhodnutí: 09.07.2003
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 195/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P. proti žalovanému M. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 53/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002, č. j. 54 Co 443/2001-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. září 2000, č. j. 4 C 53/2000-20, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 24 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 11. patře domu čp. 2016, B. ulice v P. S., kterou dala žalobkyně žalovanému a K. P. (druhé žalované, ohledně níž bylo řízení pravomocně zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. července 2000, č. j. 4 C 53/2000-11), s tím, že nájem bytu skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a vyklizení předmětného bytu žalovanými a jeho předání žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že není naplněn jak výpovědní důvod neužívání bytu bez vážných důvodů podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., tak výpovědní důvod existence dvou bytů podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Dovodil totiž, že předmětný byt je bytem služebním, jenž byl žalovanému přidělen jako vojáku z povolání v souladu s § 26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, přičemž žalovaný je vojákem z povolání dosud, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby používal pouze jeden byt vzhledem k tomu, že rodinný domek, jehož je spoluvlastníkem, se nenachází v obvodu vojenské posádky, k níž byl žalovaný služebně zařazen, a že na něho nelze nahlížet jako na nájemce, který bez závažných důvodů užívá byt jen občas.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. ledna 2002, č. j. 54 Co 443/2001-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, že ke dni dání výpovědi žalovanému nebyl dán ani jeden z uplatněných výpovědních důvodů. Pro stručnost odkázal na odůvodnění podané v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně. Návrhy na doplnění dokazování v odvolacím řízení posoudil jako nadbytečné a neúčelné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť nezohlednil, že žalovaný byt nepotřebuje, neužívá ho, pronajímá ho a snažil se jej vyměnit. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve řešil otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 13. září 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 30. ledna 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001, jak výslovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil. Dovolací soud proto dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen o. s. ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Z uvedených důvodů dovolatelka nesprávně v podaném dovolání odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se dále zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, je možno správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nebyly uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože v dovolání takovéto vady namítány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, nelze dovolání z hlediska § 237 odst. 1 o. s. ř. shledat přípustným.

Předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn ani podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Přípustnost dovolání rovněž nevyplývá z § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně (dovolatelka) za podmínek uvedených v citovaném ustanovení návrh na připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku vůbec neučinila.

Z výše uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost podaného dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Nejvyšší soud proto musel dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. července 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu