26 Cdo 1946/2014
Datum rozhodnutí: 25.06.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 13 předpisu č. 42/1992Sb.



26 Cdo 1946/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO: 69797111, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno, jako právního nástupce původního žalobce V. P., zemřelého 2. března 2010, proti žalovanému Zemědělskému družstvu se sídlem v Moutnicích, družstvu , se sídlem v Moutnicích 200, IČO: 00133361, zastoupenému JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně Veveří, Pekárenská 330/12, o zaplacení částky 101.066,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 571/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2013, č. j. 16 Co 255/2008-228, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Původní žalobce Václav Přerovský (dále jen původní žalobce ) se po žalovaném domáhal mimo jiné rovněž zaplacení částky 101.066,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu pohledávky na vypořádání majetkového podílu z transformace žalovaného (§ 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů dále jen transformační zákon ), jenž původně náležel jeho manželce A. P., zemřelé 12. října 1992, a který po ní nabyl děděním ke dni její smrti (dále též jen majetkový podíl původně A. P. ).
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. února 2008, č. j. 14 C 571/98-135, uložil žalovanému povinnost zaplatit původnímu žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 101.066,- Kč (tj. částku odpovídající majetkovému podílu původně A. P.) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně tam uvedeného úroku z prodlení (výrok II.), zastavil řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby ohledně zaplacení (další) částky 147.204,- Kč (výrok III.), uložil žalovanému povinnost k zaplacení tam uvedeného soudního poplatku (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok V.).
Proti výrokům I. a IV. citovaného rozsudku podal žalovaný dne 25. března 2008 odvolání. Jelikož po podání odvolání původní žalobce dne 2. března 2010 zemřel, Krajský soud v Brně jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 3. října 2013, č. j. 16 Co 255/2008-213, rozhodl, že na straně žalobce bude v řízení pokračováno s Českou republikou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jíž připadlo dědictví po původním žalobci jako odúmrť (§ 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době smrti původního žalobce dále jen obč. zák. ). Poté rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 16 Co 255/2008-228, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. tak, že zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 101.066,- Kč (tj. ohledně majetkového podílu původně A. P.) s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl, že povinnost k zaplacení tam uvedeného soudního poplatku se žalovanému neukládá; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že původní žalobce (člen žalovaného družstva před transformací) nabyl děděním po své manželce A. P. její majetkový podíl z transformace ke dni její smrti (předcházející dokončení procesu transformace družstva), avšak tento majetkový podíl mu nemůže být vypořádán postupem podle § 13 odst. 3 transformačního zákona, neboť se stal členem žalovaného družstva i po jeho transformaci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že rozhodovací praxe soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo 1433/2006, a z 19. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4614/2009, tj. rozhodnutí, na která dovolatelka odkázala v dovolání) je ustálena v názoru, že majetkový podíl oprávněné osoby z transformace, který podléhá vypořádání způsobem uvedeným v § 13 odst. 2 nebo odst. 3 transformačního zákona, je majetkovým právem, jež se řídí režimem pohledávek v občanském zákoníku, nestanoví-li transformační zákon jinak, a vztahuje se na něj ustanovení § 460 obč. zák. Z citovaného ustanovení vyplývalo, že dědic vstupuje do právního postavení zůstavitele (nabývá jeho práva a povinnosti) ke dni jeho smrti (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 2145/2010). Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněném pod č. 114 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, rovněž dovodil, že oprávněné osoby měly možnost výběru, zda se stanou či nestanou členy transformovaného družstva. Každá z oprávněných osob tudíž mohla zcela svobodně zvolit, který ze zákonem upravených režimů naložení s majetkovým podílem z transformace využije. Jakmile však zvolila některý z nich, nesla i rizika s touto volbou spojená. V návaznosti na to pak v rozsudku ze dne 6. května 2004, sp. zn. 29 Odo 922/2003, uvedl, že vyjádřil-li člen družstva jasně v průběhu transformace vůli nestát se členem transformovaného družstva, členem tohoto družstva se nestal. V již citovaném rozsudku ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, Nejvyšší soud zaujal rovněž právní názor, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Opakovaně také vyložil (srov. např. rozsudky z 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněný pod č. 74/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 54 v sešitě č. 3 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura), že došlo-li k transformaci družstva, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí a že případný nárok takové osoby na vydání majetkového podílu (nikoli však podle transformačního zákona) pak mohl vzniknout (při absenci jiné dohody) nejdříve okamžikem ukončení jejího členství v transformovaném družstvu (viz např. i rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97, a ze dne 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/2001). Jinak řečeno, stal-li člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu § 13 transformačního zákona, členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání ustanoveními § 233 a § 234 obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V projednávaném případě nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by v průběhu transformace družstva do svého úmrtí A. P. projevila vůli nestát se členkou budoucího transformovaného družstva. Právní režim vypořádání jejího majetkového podílu z transformace se tak odvíjel od toho, zda se stal či nestal členem transformovaného družstva původní žalobce, jemuž zmíněný majetkový podíl připadl v rámci dědictví po ní ke dni její smrti (který předcházel dokončení procesu transformace družstva). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že majetkový podíl z transformace, který původní žalobce nabyl děděním po zemřelé A. P. ke dni její smrti (§ 460 obč. zák.), by mu nemohl být vypořádán postupem podle § 13 odst. 3 transformačního zákona proto, že podle zjištěného skutkového stavu se stal členem žalovaného družstva i po jeho transformaci, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.
Z uvedeného vyplývá, že nastolenou právní otázku (týkající se režimu zděděného majetkového podílu oprávněné osoby z transformace zemřelé před dokončením transformace družstva) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu