26 Cdo 1943/2002
Datum rozhodnutí: 15.01.2003
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. h) předpisu č. 40/1964Sb., § 213 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb., § 243 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1943/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) Mgr. M. Š. a B) M. F., zastoupeného advokátem (právních nástupců původního žalobce města D.), proti žalovaným 1) F. D. a 2) A. D., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 22/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2001, č. j. 11 Co 804/2000-52, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2001, č. j. 11 Co 804/2000-52, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. června 2000, č. j. 19 C 22/99-30, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce - město D. (právní předchůdce žalobců A/ a B/) se domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 3, I. kategorie, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se ve 2. nadzemním podlaží domu č. 199/10 v B. ul. v D. (dále předmětný byt a předmětný dům ), dané z důvodů podle 711 odst. 1 písm. h) a písm. g) obč. zák., odůvodněných tvrzením, že žalovaní předmětný byt bez vážných důvodů neužívají, a že mají dva byty.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 16. 6. 2000, č. j. 19 C 22/99-30, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaným uložil předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud vzal za prokázáno, že žalovaní, kteří jsou manželé, uzavřeli (za trvání manželství) dne 25. 7. 1997 (s účinností od 1.8. 1997) smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že první žalovaný, byť je hlášen k trvalému pobytu v předmětném bytě, má ve skutečnosti trvalý pobyt v B., kde žije s druhou žalovanou v jejím domě ve společné domácnosti, že se v předmětném bytě zdržuje pouze občas, a že druhá žalovaná v bytě nebydlí. Neuvěřil výpovědi prvního žalovaného, že nebydlí v B., přičemž poukázal na to, že jeho tvrzení o tom, že předmětný byt potřebuje z toho důvodu, že má hodně přesčasů , bylo vyvráceno zprávou jeho zaměstnavatele. Soud prvního stupně s odkazem na to, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. neobsahuje definici pojmu užívání bytu jen občas zaujal názor, že daný pojem neznamená, že nájemce užívá byt s minimální frekvencí, ale také, že svůj úmysl volby svého domova nerealizuje v tomto bytě, nýbrž na jiném místě . V případě prvního žalovaného (uvedl dále soud prvního stupně) je tímto místem B., kde (jak vyplývá z výpovědi druhé žalované) vede se svojí manželkou společnou domácnost. Na základě toho dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. důvodná. Naproti tomu neshledal ve vztahu k prvnímu žalovanému - naplnění druhého z uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., když dovodil, že výlučnou vlastnicí domu v B. je druhá žalovaná, a prvnímu žalovanému nesvědčí k užívání tohoto domu žádné věcněprávní oprávnění .

K odvolání prvního žalovaného (k němuž se posléze připojila i druhá žalovaná) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 3. 2001, č. j. 11 Co 804/2000-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o neexistenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., na rozdíl od něho však dovodil, že není dán ani druhý z uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že řízení zčásti doplnil výslechy účastníků a svědků , že vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, a dále z výpovědi druhé žalované učiněné před odvolacím soudem, z výpovědi syna žalovaných a doručovatelky M., učiněných před okresním soudem po vyhlášení rozsudku . Pokud jde o zjištění, zda prvý žalovaný předmětný byt bez vážných důvodů neužíval, či ho užíval jen občas (konstatoval dále odvolací soud), tak prvý žalovaný uvedl, že byt užíval a to trvale, neboť s druhou žalovanou nevedl společnou domácnost , .a druhá žalovaná tuto skutečnost před odvolacím soudem potvrdila . Dle názoru odvolacího soudu jsou výpovědi svědků ve věci slyšených v tomto směru vyhýbavé, rozporné, jednoznačně z nich nevyplývá, že by prvý žalovaný byt neužíval či ho užíval jen občas , a pokud jde o listinné důkazy nelze z nich tuto skutečnost jednoznačně dovodit . Odvolací soud uzavřel, že existence výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nebyla prokázána.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal právní předchůdce žalobců (zastoupen advokátem) včas dovolání, v němž uplatněný dovolací důvod podřadil ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Namítá, že ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že doplnil předchozí řízení výslechy svědků, nebyli při odvolacím jednání žádní svědci přítomni, a že odvolací soud zcela opomenul tvrzení prvního žalovaného o důvodu, pro který předmětný byt potřebuje, a jež bylo vyvráceno listinnými důkazy. Poukazuje dále na to, že žalovaní při prvním soudním jednání ve věci uvedli, že vedou společnou domácnost v B., a dovozuje, že tvrzení žalovaných o rozvratu jejich manželství je účelové. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že žalovaní požádali v roce 1998 pronajímatele o souhlas s přenecháním předmětného bytu do podnájmu, což dle názoru dovolatele svědčí o tom, že byt nepotřebují. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci kteří (po právní moci rozsudku odvolacího soudu) nabyli od původního žalobce města D. kupní smlouvou ze dne 22. 2. 2001, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 27. 8. 2001, vlastnictví k předmětnému domu - se písemně vyjádřili, že na dovolání podaném původním žalobcem trvají (žalobce A/ - advokát, v podání ze dne 1. 8. 2002 a žalobce B/ - zastoupen žalobcem A/, v podání ze dne 4. 9. 2002).

První žalovaný ve svém dovolacím vyjádření navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť přechodem vlastnického práva k předmětnému domu došlo k zániku aktivní legitimace žalujícího ve sporu a právní nástupce žalujícího nemá zájem na tom, aby v řízení bylo pokračováno. Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 6. 3. 2001, musel odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. postupovat v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, a je též důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, a to jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) , však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V dovolání není tvrzeno, že by řízení či rozhodnutí odvolacího soudu trpělo vadami podřaditelnými ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Jinak je tomu ale, pokud jde o tzv. jiné vady řízení. Podstata námitek, v dovolání formálně podřazených ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., odpovídá právě ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení je totiž dán i tehdy, vycházel-li odvolací soud s jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.); je ale nepřípustné, aby chce-li se odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Nedodrží-li uvedený postup, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.

V projednávané věci se odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž zopakoval všechny důkazy, na nichž soud prvního stupně svá skutková zjištění (o místě faktického trvalého pobytu prvního žalovaného) založil. Jak je patrno z obsahu spisu, vyslechl sice znovu druhou žalovanou, a provedl listinné důkazy (přečtení protokolu o výslechu syna účastníků a poštovní doručovatelky uskutečněných po vynesení rozsudku okresního soudu nelze považovat za nový výslech svědků ve smyslu § 211, § 126, § 213 odst. 2 o. s. ř.), nezopakoval však výslech prvního žalovaného (jehož výpovědi soud prvního stupně neuvěřil) a procesní postup uvedený v § 213 odst. 2 o. s. ř. tak nebyl zachován. Navíc je odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů v části, v níž je dovozováno neprokázání výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Citované ustanovení totiž upravuje dvě skutkové podstaty daného výpovědního důvodu jednak případ, kdy nájemce neužívá byt bez vážných důvodů, a jednak případ, kdy nájemce bez závažných důvodů byt užívá jen občas (žaloba a výpověď z nájmu bytu v ní obsažená, se přitom opírá o tvrzení, že žalovaní předmětný byt bez vážného důvodu neužívají); z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom není jednoznačně patrno, jakou z uvedených dvou skutkových podstat měl odvolací soud na mysli. I tato vada je vadou odpovídající ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k níž dovolací soud musí přihlédnout i tehdy, není-li dovoláním uplatněna.

Vzhledem k důvodnosti dovolání podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. neměl dovolací soud jinou možnost, než napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Výtka nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, vztažená k rozhodnutí odvolacího soudu, platí však i na rozhodnutí soudu prvního stupně (byť jeho závěry jsou odlišné od závěrů soudu odvolacího). Ani tento soud totiž v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, z pohledu jaké skutkové podstaty upravené v ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. shledal žalobu na přivolení k výpovědi důvodnou. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek okresního soudu a rozhodl o vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. ledna 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu