26 Cdo 1942/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 679 odst. 3 obč. zák.




26 Cdo 1942/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) Ing. T. V., CSc. , b) Ing. E. V. , c) Ing. L. V. , a d) Ing. J. V. , všech zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalované M. H. , zastoupené JUDr. Libuší Svobodou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 241/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. ledna 2007, č. j. 7 C 241/2004-52, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 62 Co 229/2007-71, takto:


I. Dovolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. ledna 2007, č. j. 7 C 241/2004-52, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 62 Co 299/2007-71, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 1. 2007, č. j. 7 C 241/2004-52 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 10. 6. 2005, č. j. 7 C 241/2004-16, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č. j. 62 Co 27/2006-38, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu 2+1 v podkroví domu č. p. 1377 na ulici U P. baterie 61 v P. 6 B. (dále jen předmětný byt nebo byt a předmětný dům ); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 10. 2007, č. j. 62 Co 299/2007-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal zejména za prokázáno, že žalovaná (výlučná nájemkyně) užívá byt v předmětném domě (ve spoluvlastnictví žalobců) od roku 1965, že v souvislosti s pořízením automatické pračky kterou nepoužívá, neboť od ledna 2004 nemá zajištěn přívod vody do bytu si nechala prostřednictvím odborné firmy vyměnit pojistku elektroinstalace pro svůj byt z 6 A na 10 A, že žalobce a) následně obnovil původní stav a žalované sdělil, že si nepřeje, aby pojistky elektroinstalace do budoucna měnila, že žalovaná používala pojistku 10 A i nadále, a že dopisem ze dne 8. 6. 2004 odstoupili žalobci (po předchozí písemné výstraze) od nájemní smlouvy z důvodu, že žalovaná svévolným používáním pojistek o vyšší, než původní hodnotě, ohrožuje předmětný dům požárem. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaná svým chováním nezpůsobila žalobcům žádnou škodu, že elektroinstalace v předmětném bytě neodpovídala současným technickým normám, zatímco ve všech ostatních bytech byla předělána, a jsou v nich použity pojistky 20 A, přičemž v bytě žalobce a) je pojistka 25 A. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že důvod pro odstoupení žalobců od nájemní smlouvy podle § 679 odst. 3 (případně § 668 /správně § 667/ odst. 2) občanského zákoníku ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ) nebyl dán. Vyjádřil rovněž názor, že pronajímatel je povinen (§ 687 odst. 1 obč. zák.) zajistit, aby byl byt vybaven zařízením, které umožňuje dodávku elektřiny do nájemcova bytu, a toto zařízení udržovat v bezvadném a funkčním stavu, který odpovídá technickým normám a bezpečnostním předpisům (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1412/99, sp.zn. 26 Cdo 186/2005 a sp. zn. 26 Cdo 497/2006), přičemž konstatoval, že instalace a užívání automatické pračky v bytě je dnes naprosto běžnou a standardní součástí bydlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též i proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázky zásadního právního významu vymezují následovně: Patří mezi povinnosti pronajímatele bytu rovněž povinnost přizpůsobit elektroinstalaci v bytě tomu, aby mohl nájemce užívat elektrospotřebiče s vyšším příkonem, než s příkonem, na který je tato elektroinstalace uzpůsobena (např. automatická pračka)? Pokud byla elektroinstalace zavedena v souladu s tehdy platnými technickými normami a bezpečnostními předpisy a žádná pozdější technická norma či bezpečnostní předpis nenařídily pronajímateli úpravu této elektroinstalace, patří mezi povinnosti pronajímatele i povinnost přizpůsobit tuto elektroinstalaci později platným technickým normám a bezpečnostním předpisům, které se dříve na tuto elektroinstalaci nevztahovaly? V případě, že nájemce bez souhlasu pronajímatele provede změny na eletroinstalaci takovým způsobem, aby mohl používat elektrospotřebiče o vyšším příkonu, a to bez souhlasu pronajímatele, přičemž těmito změnami dojde ke vzniku značné škody na majetku pronajímatele, je možné tuto skutečnost považovat za naplnění důvodu pro odstoupení od smlouvy v souladu s § 679 odst. 3 obč. zák.? . Dovolatelé polemizují s názorem odvolacího soudu, že jako pronajímatelé jsou povinni zajistit, aby byl byt vybaven fungujícím a bezpečnostním předpisům vyhovujícím zařízením, které k němu patří, a namítají nesprávnou interpretaci povinností pronajímatele, podle níž má za trvání nájmu povinnost zvyšovat standard bytu oproti jeho stavu v okamžiku vzniku nájemního poměru. Uvádějí, že přestože soudy obou stupňů ospravedlňují chování žalované a kladou jim k tíži neprovedení patřičných úprav elektroinstalace, neměla žalovaná na takové zvyšování standardu bydlení žádný právní nárok, přičemž svévolně prováděnými změnami na elektroinstalaci došlo k ohrožení jejich majetku vznikem značné škody . Namítají, že odvolacím soudem citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1412/99 a sp. zn. 26 Cdo 497/2006 nejsou na projednávanou věc aplikovatelné; z rozsudku sp. zn. 26 Cdo 176/2005 (správně zřejmě 26 Cdo 186/2005) pak nevyplývá povinnost pronajímatele přizpůsobit dimenzi elektroinstalace příkonům jednotlivých spotřebičů, ale to, že naopak nájemce je povinen při užívání spotřebičů přizpůsobit toto užívání příkonům používaných elektrospotřebičů . Navrhli, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

V projednávané věci dovolatelé výslovně napadají dovoláním též rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelé ostatně uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura 14/1997).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání směřuje taktéž proti rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo včas, subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně jako ve svém předchozím rozsudku, zrušeném výše označeným usnesením odvolacího soudu, tj. žalobu zamítl.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V projednávané věci jde o žalobu na vyklizení bytu, odůvodněnou tvrzením, že žalovaná užívá byt po té, co žalobci odstoupili od nájemní smlouvy bez právního důvodu. Pro rozhodnutí ve věci bylo proto rozhodné posouzení (předběžné) otázky, zda žalované zanikl právní důvod bydlení v důsledku jednostranného právního úkonu žalobců (odstoupení od nájemní smlouvy), resp. zda tento právní úkon je platný.

Podle § 679 odst. 3 obč. zák. pronajímatel může kdykoli odstoupit od nájemní smlouvy, užívá-li nájemce přes písemnou výstrahu pronajatou věc nebo trpí-li užívání věci takovým způsobem, že pronajímateli vzniká škoda, nebo že mu hrozí značná škoda.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru (jež nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zpochybnit), že žalovaná nezpůsobila svým chováním žalobcům žádnou škodu; nebylo ani prokázáno, že by jim hrozila značná škoda. Za tohoto stavu lze pokládat za správný i jeho právní závěr, že nedošlo k platnému odstoupení žalobců od nájemní smlouvy pro nedostatek zákonného důvodu pro takovýto právní úkon, a v konečném důsledku i jeho právní závěr, že žaloba na vyklizení žalované z bytu není důvodná (její nájemní vztah k bytu nemohl v důsledku neplatného právního úkonu žalobců zaniknout).

Dovolateli formulované otázky zásadního právního významu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Pokud jde o první dvě z nich, jde o otázky, na jejichž posouzení napadené rozhodnutí (co do posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení) nespočívá; vyjádřil-li se odvolací soud nad rámec právního posouzení věci k povinnostem pronajímatele, nebylo to pro rozhodnutí v dané věci významné. Třetí z označených otázek pak předpokládá skutkový stav ( vznik značné škody ), odlišný od toho, z něhož vycházel odvolací soud.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu