26 Cdo 1932/2004
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 705 odst. 3 písm. b) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1932/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně E. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Z., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 87/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2004, č.j. 13 Co 29/2004-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 9. 2003, č.j. 23 C 87/2002-36, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 13, ve 3. poschodí, I. kategorie, o velikosti 3+1, domu v P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že byt bude dále užívat jako nájemce žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěn náhradní byt, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že účastníci za trvání manželství získali předmětný byt výměnou za menší byt, jehož výlučným uživatelem byl před uzavřením manželství žalovaný, že manželství účastníků bylo rozvedeno, příčinou rozvratu manželství byly rozdílné povahy účastníků, v bytě bydlí účastníci a jejich dvě zletilé studující děti, o něž se žalobkyně nadále stará, žalobkyně se v bytě zdržuje stále, zatímco žalovaný se v bytě zdržuje jen občas, žádný z účastníků nemá jinou možnost bydlení, na dalším nájmu bytu se nedohodli. Uvedený skutkový stav soud prvního stupně posoudil po právní stránce tak, že žalovaným vzniklo za trvání manželství právo společného užívání bytu manžely, jež se podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen obč. zák. ) změnilo na právo společného nájmu bytu manžely a jsou splněny předpoklady pro zrušení tohoto práva dle § 705 odst. 1 obč. zák. Při určení výlučného nájemce bytu soud vzal v úvahu zájmy dětí účastníků a v rámci toho i hledisko účelného využití bytu třemi osobami. Povinnost žalovaného vyklidit byt vázal s poukazem na ustanovení § 712 odst. 3 větu druhou obč. zák. na zajištění náhradního bytu.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, č.j. 13 Co 29/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K otázce určení, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce, uvedl, že zákonná kritéria dle § 705 odst. 3 obč. zák. nebylo v daném případě možno použít, neboť účastníci nemají nezletilé děti a stanovisko pronajímatele je neutrální. Za rozhodnou nepovažoval okolnost, že předmětný byt byl získán výměnou za menší byt, jehož uživatelem byl žalobce již před uzavřením manželství, a to proto, že pokud by se nejednalo o rodinu s nezletilými dětmi, nebylo by možno takový větší byt získat. Za jediné použitelné hledisko označil okolnost, že v bytě žijí ve společné domácnosti se žalobkyní dvě zletilé děti, takže bude lépe využit, než kdyby v něm bydlel samotný žalovaný. Souhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně, i pokud povinnost žalovaného byt vyklidit vázal na zajištění bytové náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) a uplatněné dovolací důvody výslovně podřadil ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkl, že při určení, který z účastníků bude byt dále užívat jako nájemce, vycházel ze skutečnosti, že obě zletilé děti žijí ve společné domácnosti se žalobkyní, aniž měl pro tento právní názor oporu v provedeném dokazování. Vyjádřil přesvědčení, že i on žije a bude žít ve společné domácnosti se svými dětmi, a poukazoval na to, že hradí veškeré náklady na nájem, služby, elektřinu, plyn a telefon včetně internetu, přičemž odkazoval na listiny, jež dle jeho názoru uvedené skutečnosti potvrzují. Namítal, že odvolací soud pominul další rozhodná hlediska, jako je jeho zásluha na získání bytu a podíl na rozvratu manželství (v této souvislosti poukázal na to, že návrh na rozvod podala žalobkyně, aniž jí k tomu zavdal vážný důvod, a že s rozvodem zpočátku nesouhlasil). Podle dovolatele soudy nezohlednily, že byt byl zařazen do privatizace a účastníkům vzniklo právo na jeho koupi za cenu, která je podstatně nižší než cena tržní. Konečně též namítl, že soudy opominuly zohlednit, že žalobkyně nikdy neprojevila snahu o smírné řešení, ač ji k tomu žalovaný i soud prvního stupně vyzýval. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná v písemném vyjádření vyvracela dovolací námitky a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání buď odmítl jako zjevně bezdůvodné, anebo zamítl s ohledem na věcnou správnost napadeného rozhodnutí; žádala též přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před nabytím účinnosti zákona č. 59/2005 Sb., projednal Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005 (srov. čl. II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť nesměřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl totiž jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Již na tomto místě je tedy třeba zdůraznit, že pokud dovolatel zpochybňuje závěr o tom, že zájem na účelném využití bytu vycházející z toho, že obě zletilé děti žijí ve společné domácnosti se žalobkyní, nemá oporu v provedeném dokazování , je zřejmé, že taková námitka je námitkou skutkovou, a proto nepředstavuje dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud posoudil dovoláním napadenou otázku určení výlučného nájemce bytu podle ustanovení § 705 odst. 1 a 3 obč. zák., které na danou věc dopadá, což ostatně dovolatel ani nezpochybňuje.

Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní posouzení věci lze mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení relativně neurčitého pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát.

Ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v rozsudcích ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé obč. zák. není právně významné, který z manželů podal návrh na rozvod manželství a jak se ten který z manželů choval v průběhu rozvodového řízení. Byly-li příčinou rozvratu manželství rozdílné povahové vlastnosti účastníků, neprospívá uvedené hledisko žádnému z účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1079/2003).

Žalovaným tvrzená okolnost, že byt byl zařazen do privatizace usnesením Zastupitelstva městské části P. a účastníkům tak vzniklo právo na jeho koupi, nemůže být pro posouzení věci právně relevantní již proto, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) a odvolací soud tedy nemohl přihlížet ke skutečnostem, jež mají nastat teprve v budoucnu. Ostatně v rozsudku ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2417/98 Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že skutečnost, zda rozvedení manželé, společní nájemci družstevního bytu a společní členové družstva, uplatnili nárok na převod bytu do vlastnictví ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. (resp. zákona č. 42/1992 Sb.), není pro rozhodnutí soudu z hlediska ust. § 705 obč. zák. právně významná . Ústavní soud České republiky, který rozhodoval o ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku, tuto stížnost zamítl nálezem ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 216/99, když právní závěry, na nichž rozsudek Nejvyššího soudu spočíval, označil za správné (blíže viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález poř. číslo 177). Není důvod nevztáhnout uvedené závěry i na rozvedené manžele společné nájemce nedružstevního bytu, a to tím spíše, pokud není tvrzeno, že nárok na převod bytu do vlastnictví byl uplatněn, nýbrž pouze že vznikl.

Hledisko zájmu na účelném využití bytu podle (nezpochybnitelných) skutkových zjištění svědčí žalobkyni. Ačkoli odvolací soud poněkud nepřiléhavě formuloval svůj závěr ve vztahu k hledisku zásluh na získání bytu, je z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že toto hledisko nepominul, nepovažoval je za bezvýznamné, pouze mu nepřikládal rozhodující význam v tom smyslu, že by převážilo nad hledisky svědčícími ve prospěch žalobkyně. Důvody rozvratu manželství účastníků sice odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezmiňuje, avšak vzhledem k tomu, že soud prvého stupně součástí svých skutkových zjištění (která odvolací soud převzal) učinil závěr, že příčinou rozvratu manželství byly rozdílné povahy účastníků, lze vycházet z toho, že (mlčky) toto hledisko nepovažoval důvodně (v souladu s citovanou judikaturou) za v dané věci významné. Stejně tak z výše uvedených důvodů nelze za rozhodné hledisko svědčící ve prospěch některého z účastníků považovat okolnost zařazení bytu do privatizace. Konečně nebylo-li v řízení před soudy obou stupňů tvrzeno a prokázáno z jakých důvodů nedošlo k dohodě účastníků, nelze v dovolacím řízení (v němž není přípustné uplatňovat nové skutečnosti) přihlížet k námitce, že k takové dohodě nedošlo vinou žalobkyně,a tudíž ani považovat tuto okolnost za významné a odvolacím soudem opominuté hledisko pro určení výlučného nájemce bytu.

Vzal-li tedy při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 705 odst. 3 obč. zák. odvolací soud stejně jako soud prvního stupně v úvahu vedle zákonných hledisek (s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal) i další v zákoně výslovně neuvedená hlediska a dovodil-li, že hlediska prospívající žalobkyni převažují nad hledisky svědčícími žalovanému, neodchýlil se od ustáleného řešení těchto otázek.

Lze dodat stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle § 705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila v konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce usuzovat nelze.

Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2005



Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu