26 Cdo 1931/2002
Datum rozhodnutí: 12.06.2003
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1931/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) P. F. a B) D. F., obou zastoupených advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 8 C 37/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2002, č. j. 13 Co 46/2002-162, ve znění opravného usnesení ze dne 9. září 2002, č. j. 13 Co 46/2002-178, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2002, č. j. 13 Co 46/2002-162, ve znění opravného usnesení ze dne 9. září 2002, č. j. 13 Co 46/2002-178, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň jih rozsudkem ze dne 19. 10. 2001, č. j. 8 C 37/99-153 (poté, co jeho rozsudek ze dne 18. 8. 1999, č. j. 8 C 37/99-38, byl k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 1999, č. j. 13 Co 880/99-65, a jeho rozsudek ze dne 17. 3. 2000, č. j. 8 C 37/99-76, byl k odvolání všech účastníků zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2000, č. j. 13 Co 773/2000-105), výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 2, sestávajícímu z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, v prvém poschodí domu č. p. 623 ve S. ulici ve S. P. (dále předmětný byt nebo byt ), určil, že nájemní poměr zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (výrok II. ) a žalované uložil byt vyklidit do jednoho měsíce po uplynutí výpovědní doby a zajištění přístřeší (výrok III. ); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. ). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dům, ve kterém se nachází předmětný byt (dále předmětný dům), je ve společném jmění žalobců, že žalovaná je nájemkyní tohoto bytu, že splatnost nájemného byla stanovena od 10. do 20. dne příslušného měsíce, že žalovaná nezaplatila (domnívajíc se, že tak učinil její bývalý manžel) nájemné za měsíce říjen až prosinec 1998 a za leden 1999, v důsledku čehož jí žalobci dali výpověď z nájmu, obsaženou v žalobě, která jí byla doručena 19. 3. 1999; dlužné nájemné za uvedené období žalovaná uhradila poté, kdy se ve věci konalo první jednání. Žalovaná neplatila řádně nájemné i v době, kdy byl předmětný dům ve vlastnictví právních předchůdců žalobců (např. nájemné za červenec až září 1997 zaplatila spolu s nájemným za říjen 1997, nájemné za únor a březen 1998 zaplatila až v červenci 1998, nájemné za květen a červen 1998 zaplatila v červenci 1998). Dále okresní soud vzal za prokázáno, že žalovaná prováděla v bytě stavební úpravy, s nimiž započala ještě v době, kdy předmětný dům byl ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, aniž k tomu měla jejich souhlas, že tyto úpravy nejsou dokončeny, a že žalobci s jejich prováděním nesouhlasí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dán uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., skutkově vymezený nezaplacením nájemného za dobu delší než tři měsíce, a prováděním stavebních úprav bez souhlasu pronajímatele; naproti tomu neshledal existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Povinnost žalované k vyklizení vázal s poukazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění přístřeší.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č. j. 13 Co 46/2002-162, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 2002, č. j. 13 Co 46/2002-178, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do 15ti dnů poté co jí bude zajištěn náhradní byt ; ve výroku I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., i s jeho závěrem, že není dán druhý z uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že povinnost žalované k vyklizení bytu je třeba vázat nikoli na zajištění přístřeší, ale na zajištění náhradního bytu. Dovodil, že jsou splněny podmínky pro přiznání posléze uvedené formy bytové náhrady ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák., neboť žalovaná má ve výchově nezletilé dítě, a jsou dány i důvody zvláštního zřetele hodné. Za tyto důvody označil okolnost, že výpověď byla dána na zákonem stanovené hranici doby neplacení nájemného a že výpovědní důvod (pokud jde o neplacení nájemného) byl naplněn jen díky tomu, že výpověď byla doručována jako součást žaloby . Dále poukázal na to, že žalovaná dlužné nájemné uhradila, a že v době, kdy nebylo nájemné placeno, byl nájemcem bytu i její bývalý manžel. Za důvod zvláštního zřetele hodný označil i okolnost, že žalovaná započala se stavebními úpravami předtím, než se vlastníky předmětného domu stali žalobci, a že tak učinila za situace, kdy byt nebyl předcházejícími vlastníky mnoho let udržován .

Proti rozsudku odvolacího soudu proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně - podali žalobci dovolání, v němž uvedli, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měl být žalované přiznán náhradní byt. Dovolatelé mají zato, že by soud měl ke zjištění takovýchto důvodů provést dokazování, a to především z iniciativy žalované, a vyvracejí jednotlivé argumenty, na kterých založil odvolací soud měnící výrok svého rozsudku. Uvádějí, že pokud se v souladu se zákonem který upravuje neplacení nájemného za dobu delší tří měsíců jako výpovědní důvod - domáhali ochrany svých práv, nemůže jim být tato skutečnost přičítána k tíži. Poukazují dále na to, že žalovaná prováděla stavební úpravy v bytě nejen v době, kdy byl předmětný dům ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, ale pokračovala v nich i během soudního řízení, které trvalo déle než tři roky. V této souvislosti namítají, že odkaz na neplnění povinností ze strany předchozích vlastníků je nepodložený , že se žalovaná nikdy nedomáhala slevy z nájemného nebo odstranění nedostatků v bytě, a že nebylo provedeno dokazování k otázce, zda stavební úpravy vedly k odstranění závad v bytě nebo ke zvýšení úrovně bydlení žalované. Za okolnost svědčící v její prospěch nelze dle názoru dovolatelů považovat ani skutečnost, že nájemcem bytu byl i bývalý manžel žalované. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.(jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před odvolacím soudem postiženo.

Ústavní soud České republiky (dále Ústavní soud ) v nálezu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném pod č. 106, ve svazku 12, ročník 1998 III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, mimo jiné uvedl, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Obdobně vyznívají i závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, uveřejněných pod č.160 ve svazku 9, ročník 1997 III. díl, a pod č. 10 ve svazku 13, ročník 1999 I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. V této souvislosti lze poukázat i na obdobnou judikaturu dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, a ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné pod č. 41, ročník 1999 a pod č. 30, ročník 2000, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci soud prvního stupně poté, co přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu - podmínil její vyklizovací povinnost zajištěním přístřeší; okolnostmi, v nichž by bylo možno spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání vyšší formy bytové náhrady, se nezabýval. Naproti tomu odvolací soud (aniž doplnil dokazování) dospěl k závěru, že tyto důvody dány jsou, a že s přihlédnutím k tomu, že jde o rodinu s nezletilým dítětem - jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby povinnost žalované k vyklizení bytu byla vázána na zajištění náhradního bytu.

Za této situace právě v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu - nebyly podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu; odvolací soud měl proto tento rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné i proto, že účastníci mají právo se k uvedenému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy. Odvolací soud však takto nepostupoval; tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na nedělitelnost jednotlivých částí výroku rozsudku o přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a uložení povinnosti k vyklizení v závislosti na bytové náhradě, byl zrušen celý rozsudek odvolacího soudu, nikoliv jen v rozsahu napadeném dovoláním.



Vzhledem k důvodu, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, bylo předčasné zabývat se dovolacími námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu o důvodech, které měly vést žalovanou k provádění stavebních úprav. Bude-li zapotřebí pro posouzení existence důvodů zvláštního zřetele hodných provádět další dokazování, odvolací soud nepřehlédne právní názor vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 5, podle kterého, je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)

V Brně dne 12. června 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu