26 Cdo 1930/2002
Datum rozhodnutí: 19.02.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1930/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalované E. P., o zaplacení částky 80.270,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu Pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 115/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2002, č. j. 29 Co 86, 87/2002-197, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 6. 2001, č. j. 43 C 115/98-155, ve znění opravných usnesení ze dne 8. 8. 2001, č. j. 43 C 115/98-170, ze dne 4. 9. 2001, č. j. 43 C 115/98-175, a ze dne 2. 1. 2002, č. j. 43 C 115/98-190, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 80.270,30 Kč s příslušenstvím, rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení, a žalobkyni uložil zaplatit Českému státu náklady svědečného, znalečného a tlumočného. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalovaná užívala nemovitost ve vlastnictví žalobkyně (dům č. p. 874 v P. 9 dále předmětná nemovitost nebo předmětný dům ) na základě písemné nájemní smlouvy ze dne 3. 3. 1997, uzavřené se žalobkyní na dobu určitou do 31. 12. 1997. V období tomu předcházejícím od června či července 1994 do 3. 3. 1997 - nebyla nájemkyní předmětné nemovitosti žalovaná, ale její přítel pan E. F., a to na základě ústní dohody, uzavřené se žalobkyní; jmenovaný platil žalobkyni nájemné, hradil i platby s užíváním nemovitosti spojené, a se souhlasem žalobkyně provedl v předmětném domě některé úpravy. Na základě toho shledal soud prvního stupně žalobní požadavek na zaplacení částky 10.283,90 Kč a částky 9.500,20 Kč, představujících nedoplatek za dodávku plynu v období od čtvrtého měsíce roku 1995 do třetího měsíce 1997, směřující vůči žalované nedůvodným, neboť ke spotřebě plynu došlo před tím, než se žalovaná stala nájemkyní předmětné nemovitosti. Rovněž tak neshledal důvodným nárok na náhradu škody (na domovním a bytovém zařízení ve výši 25.620,- Kč, a na předmětné nemovitosti ve výši 27.195-Kč), neboť žalobkyně neprokázala, že by tvrzenou škodu na jejím majetku způsobila žalovaná; za této situace zamítl žalobu i ohledně částek představujících náklady na vypracování znaleckého posudku ohledně výše škody a náklady na ostrahu žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2002, č. j. 29 Co 86, 87/2002-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti opravnému usnesení soudu prvního stupně č. j. 43 C 115/98-175 (poté, co žalobkyně vzala toto odvolání zpět), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, a že po právní stránce věc správně posoudil, když dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá za dluh vůči plynárenskému závodu, protože v době jeho vzniku nebyla nájemkyní předmětné nemovitosti, a nemohla tak získat ani bezdůvodné obohacení. Rovněž tak se odvolací soud ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nebylo prokázáno, že by žalovaná způsobila žalobkyni tvrzenou škodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (nezastoupena advokátem) dovolání, které dodatečně - k výzvě soudu - doplnila prostřednictvím advokáta. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázku zásadního právního významu označila otázku, zda má žalobkyně nárok na vyjádření se k přednesu účastníků řízení nebo svědků bezprostředně po ukončení jejich výslechu, nebo až v dalším nařízením jednání, které je většinou nařízené až po určitém časovém období . V dovolání výslovně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (s tím, že řízení spočívá na nesprávném posouzení věci ). Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatelka v tom, že neměla možnost vyjádřit se bezprostředně po skončení výslechu svědků, ale až při dalším jednání , jakož i v tom, že soud neumožnil výslech jí navrhovaných svědků. V této souvislosti odvolacímu soudu též vytýká, že se nevypořádal s jejími tvrzeními o místě pobytu svědka E. F. v P., a dovozuje, že žalovaná užívala se jmenovaným předmětnou nemovitost od samého počátku. Namítá, že výslech jmenovaného svědka měl být uskutečněn formou dožádání rakouského soudu a zpochybňuje výši svědečného, které bylo svědkovi přiznáno. Dovolatelka má zato, že v důsledku namítaných vad jsou skutková zjištění soudu I. stupně (z nichž vycházel i soud odvolací) neúplná; nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru, že žalovaná nebyla v období od června 1994 do 3. 3. 1997 nájemkyní předmětné nemovitosti. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V dodatku k dovolání dovozuje, že E. F. nemohl být nájemcem předmětného domu, ale že dům měla v nájmu již od roku 1994 žalovaná, a uvádí, že žalobkyni nebylo nikdy (u žádného soudního jednání) umožněno vyjádřit se k výpovědi žalované, ani svědka E. F.; nemohla tak učinit ani při odvolacím jednání, neboť k němu nebyla předvolána.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.



Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.



Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy v projednávané věci dovolatelka zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že v období od června 1994 do března 1997 nebyla žalovaná nájemkyní předmětného domu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rovněž tak nelze přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení dovodit z otázky, zda má žalobkyně nárok na vyjádření se k přednesu účastníků řízení nebo svědků bezprostředně po ukončení jejich výslechu, nebo až v dalším nařízeném jednání, které je většinou nařízené až po určitém časovém období , kterou označuje dovolatelka za otázku zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Pokud pak dovolatelka z postupu soudu při provádění dokazování (z toho, že jí nebylo umožněno vyjádřit se k provedeným důkazům, že nebyla předvolána k odvolacímu jednání, že výslech svědka E. F. nebyl proveden dožádaným soudem) dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné, v úvahu přicházející, procesní ustanovení; za tohoto stavu nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.



Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu