26 Cdo 193/2010
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb.




26 Cdo 193/2010

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Pozemstav Brno, akciová společnost , se sídlem Brno, Masarykova 31, proti žalovanému D. T. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Hráčkem, advokátem se sídlem Brno, Cejl 72, o zaplacení částky 117.879,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 91/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 13 Co 211/2007-88, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.970,- Kč, k rukám JUDr. Ladislava Hráčka, advokáta se sídlem Brno, Cejl 72, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení částky 117.879,40 Kč s příslušenstvím, představující úhradu cen služeb a nákladů spojených s nájmem za měsíce květen a červen roku 2000.

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 52 C 91/2003-60 (poté, co usnesením ze dne 24. 10. 2006, č. j. 52 C 91/2003-48, vyhověl částečnému zpětvzetí žaloby a zastavil řízení ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 8% úrok z prodlení z částky 117.879,40 Kč od 2. 6. 2000 do 10. 6. 2000), vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 117.879,40 Kč s 8% úrokem z prodlení od 11. 6. 2000 do zaplacení; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 12. 4. 2000 smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byly nebytové prostory nacházející se v suterénu a přízemí vstup z ulice J. 14/16, M. 31, které se nacházejí v domě č. p. 427 v B., M. 31 (dále jen Smlouva a předmětné prostory ), že sjednaným účelem nájmu bylo provozování obchodní a hostinské činnosti, že předmětné prostory nebyly v době uzavření Smlouvy ze stavebního hlediska určeny k provozování této činnosti a měly být k tomuto účelu teprve upraveny (bod XII. čl. 12.2 Smlouvy), že měsíční nájemné bylo stanoveno ve výši 361.633,- Kč a cena za služby a náklady činila celkem 56.133,- Kč měsíčně, a že účastníci si ve Smlouvě sjednali, že nájemce (žalovaný) je povinen platit nájemné a služby spolu s náklady ode dne 1. 4. 2000. Rovněž vzal za prokázáno, že Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že nájem vznikne dnem předání předmětu nájmu pronajímatelem a jeho převzetím nájemcem, že pronajímatel se zavázal předat předmětné prostory nájemci ke smluvenému užívání nejpozději do 15. 4. 2000 a nájemce se je zavázal do tohoto data převzít, že k jejich předání a převzetí nikdy nedošlo, že žalovaný (výpovědí ze dne 7. 7. 2000) vypověděl Smlouvu z důvodu vnitřních změn ve financování tohoto projektu , ve kterém již nebyl schopen pokračovat, že žalobci uhradil jen cenu za služby a náklady za měsíc duben a za květen a červen 2000 neuhradil ničeho. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Smlouva je platným právním úkonem, neboť obsahuje veškeré náležitosti podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 522/2002 Sb. (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ). Konstatoval, že jde zcela k tíži žalovaného, že nepřevzal předmětné prostory do 15. 4. 2000 a dovodil, že Smlouva se tímto dnem stala účinnou. Neshledal z důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku opodstatněnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, ani jeho námitku, že žalobní návrh je nemravný.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 13 Co 211/2007-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od něho dospěl k závěru, že za situace, kdy v okamžiku uzavření Smlouvy nebyly předmětné prostory stavebně určeny k provozování obchodní a hostinské činnosti, je Smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění /dále jen obč. zák /), neboť podle ustálené soudní praxe musí být s ohledem na § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. soulad mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu vymezeným v nájemní smlouvě (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 938/2000, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003 a sp. zn. 28 Cdo 1528/2005). Konstatoval, že na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani Zvláštní ujednání v bodě XII. Smlouvy, z něhož nelze dovodit, že by předmětné prostory do doby, než budou opraveny a zkolaudovány pro účel, k němuž nájem směřoval měly sloužit žalovanému k jinému účelu, např. k provádění stavebních úprav. Uzavřel, že žalobci nelze přiznat požadované plnění ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný předmětné prostory neužíval a nemohl se tak na jeho úkor obohatit. Z uvedených důvodů proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nevyplývá, že by pronajímané prostory musely být stavebně určeny k účelu uvedenému ve smlouvě již v době jejího uzavření, a že je významné jen v tom smyslu, že je není možno užívat k jinému účelu, než k jakému jsou stavebně určeny. Odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval ustanovení § 5 uvedeného zákona, které řeší otázku stavu pronajatých prostor v okamžiku uzavření smlouvy. Uvádí, že uvedený závěr je rovněž ve shodě s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která odkazoval odvolací soud a namítá, že rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2040/2003 neuvádí, že by se strany nemohly dohodnout, že nájemce si pronajme prostory k určitému účelu, ke kterému budou prostory teprve upraveny , a že rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26 Cdo 809/2002 a NS ČR sp. zn. 26 Cdo 1148/2000 vůbec neřeší otázku stavu pronajímaných prostor ve vztahu k účelu nájmu a možnosti jejich úpravy po vzniku nájemního vztahu. K rozhodnutím NS ČR sp. zn. 26 Odo 865/2006 a NS ČR sp. zn. 26 Cdo 938/2000 pak uvádí, že se na projednávanou věc nevztahují, a současně poukazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1528/2005 , ze kterého vyplývá, že účastníci řízení byli oprávněni si sjednat účel nájmu, aniž by v době uzavření smlouvy prostory k němu byly stavebně určeny . Dovozuje, že nemožnost užívat prostory ke sjednanému účelu v okamžiku uzavření smlouvy a předání prostor není důvodem neplatnosti smlouvy dle § 39 obč. zák., neboť toto ujednání neodporuje zákonu a odkazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26 Cdo 809/2002 , podle něhož absolutní neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobuje okolnost, že pronajímané prostory nejsou ve stavu popsaném ve smlouvě. Uvádí, že strany si mohou v nájemní smlouvě sjednat, že předmět nájmu nebude při předání způsobilý ke sjednanému účelu užívání, a že z čl. XII. odst. 12.2 a z tvrzení žalovaného před soudem prvního stupně (ke kterému odvolací osud nepřihlédl), je zřejmé, že předmětné prostory měly do doby než budou upraveny sloužit k provádění stavebních úprav a nikoli k tomu, aby v nich nájemce provozoval sjednaný účel nájmu. Dovolatel má dále za to, že žalovanému vznikla povinnost hradit nájemné a úhradu za služby ode dne účinnosti Smlouvy (od 15. 4. 2000), a to i přesto, že bezdůvodně předmět nájmu nepřevzal, ačkoliv žalobce byl připraven k jejich předání. Namítá rovněž, že i v případě neplatnosti Smlouvy by žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že po dobu dvou měsíců neplatil náklady na služby, které žalobce musel hradit třetím osobám . Jelikož byly služby mezi nájemce rozpočítávány dle plošné výměry pronajatých prostor, nemohl žalobce požadovat úhradu této částky po ostatních nájemcích. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, obsáhle vyvracel námitky dovolatele a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 věta první zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon ve všech případech pronájmu nebytových prostor. Již v rozsudku z 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil Nejvyšší soud názor, že ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému jsou stavebně určeny (srov. např. již odvolacím soudem citované rozsudky Nejvyššího soudu z 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, z 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a z 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005). Uvedený názor, který vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 /ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 3. 4.2008, sp. zn. I. ÚS 1155/2007/, a usnesení z 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008), sdílí dovolací soud i v projednávané věci.

Z uvedeného vyplývá, že dospěl-li odvolací soud vycházeje z ničím nezpochybněného skutkového zjištění, že předmětné prostory nebyly v době uzavření Smlouvy určeny ze stavebního hlediska ke sjednanému účelu nájmu k závěru o neplatnosti Smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák. a § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), nelze mu vytknout nesprávné právní posouzení věci.


V této souvislosti nelze přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud pochybil, pokud v souzené věci neaplikoval § 5 odst. 1 zákona 116/1990 Sb. Již ze systematiky uvedeného zákona totiž vyplývá, že § 5 odst. 1 (marginální rubrika Práva a povinnosti pronajímatele a nájemce ) upravuje práva a povinnosti subjektů nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou. V dané věci však nájemní poměr mezi účastníky platně založen nebyl, a již proto je aplikace uvedeného ustanovení vyloučena. Pro úplnost lze dodat, že i když uvedené ustanovení připouští, že předmět nájmu nemusí být odevzdán ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu nájmu, nelze z něho dovodit, že by bylo možné pronajímat nebytové prostory k účelům jiným, než ke kterým byly stavebně určeny; kogentní ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1190 Sb. by se za této situace stalo zcela nadbytečným.

Se zřetelem k řečenému nelze přisvědčit názoru dovolatele, že § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. má význam ve smyslu nemožnosti užívat prostory k jinému účelu, než k jakému jsou stavebně určeny, ale nikoli nutnost stavebního určení prostor k účelu nájmu při uzavření smlouvy nebo předání prostor . Veškeré jeho další námitky, jimiž se snaží tento názor prosadit, jsou proto nepřípadné; pokud dovolatel mj. odkazuje na rozhodnutí z 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005, zbývá dodat, že sjednání odkládací podmínky ve Smlouvě (jak má na mysli citované rozhodnutí) nebylo v řízení tvrzeno, natož prokázáno.

Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat ani nesprávné právní posouzení nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení, neboť jestliže žalovaný podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění předmětné prostory nikdy nepřevzal a neužíval, nelze na jeho straně usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.670,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí. V Brně dne 17. února 2011 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu