26 Cdo 192/2015
Datum rozhodnutí: 18.08.2015
Dotčené předpisy: § 533 obč. zák., § 534 obč. zák., § 78 předpisu č. 120/2001Sb.



26 Cdo 192/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. K , zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti povinným 1) J. H. , 2) T. K. , 3) M. K. , zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, a 4) TOKR NÁBYTEK, s. r. o., se sídlem v Pečkách, Lobňanská 986, identifikační číslo osoby 26745755, pro 5 300 000 Kč a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 EXE 162/2011, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, č. j. 20 Co 353/2014-247, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. 5. 2014, č. j. 9 EXE 162/2011-209, Okresní soud v Kolíně ve vztahu k povinné 3) zcela zastavil exekuci, nařízenou svým usnesením ze dne 30. 11. 2011, č. j. 9 EXE 162/2011-28, a uložil oprávněnému zaplatit povinné 3) na náhradě nákladů řízení 145 098 Kč. Dospěl k závěru, že exekutorský zápis, sp. zn. 100 EZ 45/1, sepsaný dne 5. 9. 2011 Mgr. Barborou Mildeovou, exekutorskou koncipientkou, pověřenou soudním exekutorem JUDr. Milanem Makariem, zástupcem soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera, Exekutorský úřad Praha-západ, na jehož základě byla exekuce nařízena, nebyl exekučním titulem, neboť JUDr. Makarius nebyl ke dni sepisu exekutorského zápisu zástupcem soudního exekutora a nebyl oprávněn zmocnit exekutorskou koncipientku k sepisu exekutorského zápisu. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že povinná 3) popřela, že by povinnému 2) svému synovi podepsala plnou moc jako osoba přistupující k závazku ve výši několika milionů korun a s ohledem na její věk, dosavadní životní zkušenosti s úspěšně podnikajícím manželem a pohledávky z dědictví zajištěné zástavním právem není povinná 3) osobou, která by vstoupila do takto rizikového vztahu. Plnou moc proto soud posoudil jako neexistující. I pokud by jako neexistující nebyla posouzena, pak je nesporné, že povinný 2) své zmocnění překročil. Uznáním dluhu byl zajištěn závazek, který v době uznání neexistoval. Protože exekutorský zápis není platný, na jeho základě nelze vést exekuci, plná moc povinného 2) nezavazovala k sepisu exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti a dluh, ke kterému povinná 3) přistoupila, nevznikl, soud exekuci zastavil.

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla exekuce zastavena pro částku 750 000 Kč, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v dalším usnesení potvrdil. Uvedl, že bylo prokázáno, že v době sepsání exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti nebyla částka 4 000 000 Kč dosud vyplacena dlužníkům, nevznikla tedy smlouva o půjčce, a proto k tomuto závazku povinná 3) nemohla platně přistoupit ani jej platně uznat (stejný závěr se uplatní i u dohodnutého úroku z půjčky a smluvní pokuty). V tomto rozsahu exekutorský zápis nemá oporu v hmotném právu, a proto bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce pro částku 4 000 000 Kč, 50 000 Kč a smluvní pokutu jako věcně správné potvrzeno. V řízení bylo dále prokázáno, že JUDr. Makarius v době sepisu zastupoval JUDr. Višvádera, a tedy mohl pověřit jeho koncipientku sepsáním exekutorského zápisu. Plná moc, kterou povinná 3) udělila povinnému 2), nebyla udělena k uznání závazku co do důvodu a výše, ale k sepsání exekutorského zápisu, který osvědčí, že povinná 3) přistupuje k závazkům dlužníků (povinných 2/ a 4/) tak, jak jsou uvedeny v plné moci. Povinný 2) tak překročil udělenou plnou moc, jestliže uznal dluh co do důvodu a výše a sepsal za povinnou 3) exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti. Povinná 3) se o překročení plné moci dozvěděla při návštěvě soudního exekutora v prosinci 2012. Rozhodnutí soudu prvního stupně je ovšem v části, v níž dospěl k závěru, že právní úkon (plná moc) je neplatný podle § 49a obč. zák., nepřezkoumatelné. Důvody uváděné soudem prvního stupně nečiní udělení plné moci absolutně neplatným, neboť povinná 3) plnou moc podepsala zcela dobrovolně, plná moc je srozumitelná, určitá, neodporuje zákonu a ve vztahu k oprávněnému neodporuje ani dobrým mravům. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou, zda povinná 3) uplatnila námitku překročení plné moci vůči oprávněnému včas. Pokud bylo rozhodováno o částce 750 000 Kč, která měla být předávána při sepisu exekutorského zápisu, pak je v této části rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť se mj. nevypořádal s výpověďmi povinných 1) a 2) a svědka I. P.

Oprávněný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce vůči povinné 3). Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí se závěrem, že pokud chtěla povinná 3) skutečně sepsat exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, musela takovou skutečnost do plné moci výslovně uvést. Podle oprávněného plná moc totiž opravňovala povinného 2) jak k sepisu exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti (§ 78 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů /dále jen exekuční řád /, ve znění účinném do 31. 12. 2012), tak exekutorského zápisu osvědčujícího skutkový děj či stav věci (§ 78 písm. b/ exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), neboť byla udělena obecně k sepisu jakéhokoli exekutorského zápisu. Poukazuje na obecnou zvyklost, že účastníci exekutorských zápisů, týkajících se zaplacení dluhu, sepisují tyto zápisy právě s ohledem na jejich vykonatelnost a sepis exekutorského zápisu o osvědčení skutkového stavu by neměl význam. Povinná 3) se navíc pokusila neprodleně po nevrácení půjčky vyvést nemovité věci ve svém vlastnictví na spřízněnou osobu z důvodu předpokládané exekuce, a tedy musela vědět o vykonatelnosti exekutorského zápisu. Za nesprávný dále považuje závěr, že v době přistoupení povinné 3) k závazku tento závazek neexistoval, neboť půjčka byla povinným poskytnuta až den po přistoupení povinné 3) k závazku, přičemž platně lze přistoupit pouze k existujícímu závazku. Soud podle jeho názoru nezohlednil skutečnou vůli smluvních stran, když úmyslem oprávněného a povinné 3) bylo řádné zajištění předmětného závazku ze smlouvy o půjčce. Ze strany povinné 3) se nejednalo pouze o přistoupení k závazku ze smlouvy o půjčce, ale též o zajištění dluhu povinných 2) a 4). Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2080/2008, dle kterého institut přistoupení k závazku zároveň plní funkci zajištění pohledávky, neboť dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou k dluhu přistupující. Soud nezohlednil skutečnost, že v dané věci došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, dle kterého při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Není pochyb o tom, že smluvní strany smlouvy o přistoupení k závazku měly skutečnou vůli zajistit pohledávku oprávněného tak, že k tomuto závazku přistoupí a jeho uhrazení zaručí i povinná 3). V širším ohledu lze na obsah smlouvy o přistoupení k závazku nahlížet jako na závazek povinné 3) z titulu ručení. Zajištění závazku, který vznikne v budoucnu, občanský zákoník nevylučuje. Odvolací soud nesprávně nepřihlédl k tomu, že v době uzavření smlouvy o přistoupení k závazku již byla uzavřena smlouva o půjčce, která jasně vymezovala podmínky poskytnutí půjčky. Dovolací soud institut přistoupení k závazku ve spojení se současně sjednanou půjčkou, poskytnutou až po přistoupení k závazku, dosud neřešil. Navrhl, aby dovolací soud v napadené části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 2035/2011, vyslovil závěr, že přistoupení k závazku podle § 533 obč. zák. znamená přístup dalšího dlužníka do existujícího závazkového právního vztahu, a to vedle původního dlužníka (tzv. kumulativní intercese). Závazek z přistoupení k dluhu má akcesorickou povahu, a proto může platně vzniknout pouze, pokud v době přistoupení závazek původního dlužníka existoval, tj. již vznikl nebo stále trval (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 745/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2080/2008).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že smlouva o půjčce je smlouvou reálnou; právní vztah z půjčky nevznikne pouze na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003). V případě peněžité půjčky může k odevzdání předmětu půjčky dojít rovněž bezhotovostním převodem na účet dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003) nebo tím, že věřitel podle smluvního ujednání (dohody o platebním místě) poukáže peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 671/2011).
Soud prvního stupně, resp. soud odvolací, dospěl k závěru, že dne 5. 9. 2011 byl sepsán exekutorský zápis, v němž povinná 3), zastoupená povinným 2), prohlásila, že přistupuje k závazku povinných 2) a 4) ze smlouvy, na jejímž základě se oprávněný zavázal půjčit povinným 2) a 4) částku 4 750 000 Kč, z toho celkem 4 000 000 Kč oprávněný zaplatil až dne 6. 9. 2011 na účty třetích osob a dne 15. 9. 2011 povinnému 2). Jestliže na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že povinná 3) nemohla dne 5. 9. 2011 platně přistoupit k dluhu ze smlouvy o půjčce v části 4 000 000 Kč, neboť ještě neexistoval (částka dosud nebyla vyplacena dlužníkům, tedy smlouva o půjčce nevznikla) a v této části (vč. úroku a smluvních pokut) tak nemá exekutorský zápis oporu v hmotném právu, pak je tento právní závěr správný a zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Není přitom důvodu se od těchto závěrů odchylovat.

Dovolatelem nastolená otázka, zda plná moc, udělená povinnou 3), opravňovala povinného 2) k sepisu exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, pak není otázkou, na které by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené (potvrzující) části v této části rozhodnutí vychází z neexistence závazku povinné 3), vymáhaného v exekučním řízení. Posouzení otázky rozsahu plné moci je součástí úvah odvolacího soudu ve vztahu k vymáhané pohledávce ve výši 750 000 Kč, ohledně které odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. srpna 2015

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu